Ulice jihoamerických měst zažily rušný říjen. Nejprve vypukly demonstrace v Ekvádoru, především kvůli zdražení pohonných hmot. Po bolivijských prezidentských volbách, které proběhly 20. října, se zaktivizovali odpůrci znovuzvoleného Eva Moralese, kterého obviňují z falšování volebních výsledků, kdežto podle Moralese proti němu opozice chystá puč. Největší protesty probíhají v Chile: zdražení jízdného v metru o 30 pesos se stalo poslední kapkou, která vyhnala do ulic Santiaga statisíce lidí. Částka sice nepřesahuje jednu korunu, ale MHD v Santiagu je vzhledem k výdělkům většiny obyvatel předražená a navíc se platí za každou jízdu zvlášť. Brzy se ale na demonstracích ujalo heslo „Nejde o 30 pesos, jde o 30 let“ – tedy o tři dekády od konce pinochetismu, během nichž se země nedokázala zbavit mnoha problémů zděděných po diktatuře ani strukturálních nerovností. Vláda pravicového prezidenta a miliardáře Sebastiána Piñery odpověděla 19. října vyhlášením výjimečného stavu a poprvé od konce Pinochetova režimu i nočním zákazem vycházení. Do ulic nicméně navzdory policejnímu násilí vyšlo ještě více protestujících – „milion mimozemšťanů“, jak píše ve sloupku z 27. října pro největší chilský deník La Tercera novinář Daniel Matamala z chilské pobočky CNN. Jde o narážku na uniklou nahrávku prezidentovy manželky Cecilie Morel, které protestující připadají jako „nájezdníci a mimozemšťané“. Podle Matamaly se jedná o výstižnou ukázku toho, jak moc jsou elity vzdálené zbytku společnosti. „Jenže Chilany už přestalo bavit, že jsou pokládáni za mimozemšťany ve své vlastní zemi,“ píše Matamala. Vláda sice zpočátku reagovala s arogancí, ale pak se evidentně zalekla: po týdnu (a téměř dvacítce mrtvých) byl odvolán ministr vnitra Andrés Chadwick, který podle všeho bude čelit ústavní žalobě, a pravice najednou přikyvuje na návrhy, které by „ještě před týdnem označila za populistické nebo chávistické“. „Tohle ale není stávka nespokojených zaměstnanců. Je to moment populismu, ovšem v původním smyslu slova: rozdělení společnosti mezi zkorumpovanou elitu a počestný lid. Chilané se v ulicích objímají v dresech jindy znepřátelených fotbalových klubů, a vyjadřují tak svůj ideál: odhodit každodenní rozdíly a ponořit se do kolektivu stmeleného opozicí vůči všemu, co představuje vládnoucí třída. Být součástí horizontálního, veselého, pestrého milionu přátel.“
„Odchází Macri,“ nadepsala argentinská novinářka Victoria Ginzberg komentář, který vyšel v argentinském webovém deníku Página 12 hned po sečtení hlasů v prezidentských volbách. Nad dosavadním neoliberálním prezidentem Mauriciem Macrim zvítězil peronistický kandidát Alberto Fernández, profesor právní vědy a politik blízký předchozí prezidentce Cristině Fernández de Kirchner, která po jeho boku kandidovala na viceprezidentku. Macri byl zejména v závěru svého mandátu krajně neoblíbený, zejména kvůli reformám dopadajícím na chudší Argentince, ale také kvůli korupčním kauzám: „Odchází Macri. Ten, který sliboval boj proti korupci, než se ukázalo, že je zapleten do Panama Papers. Ten, který přihrával zakázky na stavbu dálnic svým příbuzným,“ připomíná komentátorka. Macriho „marketingová“ administrativa se podle ní také odmítala postavit čelem k nedávným dějinám země: „Odchází prezident, který za čtyři roky nedokázal vyslovit slova jako ‚zmizelí‘ nebo ‚státní terorismus‘. Když mluvil o diktatuře, pak jen v souvislosti s Venezuelou, nikdy o té naší, kterou představovali Videla a Massera. Odchází prezident, který se sešel s Matkami z Plaza de Mayo [hnutí matek dětí zmizelých za diktatury], až když se dověděl, že se k tomu chystají prezidenti Francie a Spojených států.“ Zatímco počátkem devadesátých let peronismus načas splynul s neoliberalismem, později se peronisté vrátili ke středolevicovému populismu. Proto není divu, že zvolenému prezidentovi odmítla blahopřát hlava největší sousední země – ultrapravicový Jair Bolsonaro. Jak napsala Página 12 o den později, podle Bolsonara se i neoliberál Macri příliš „přibližoval levičákům“, takže od Fernándeze, přítele vězněného brazilského exprezidenta Luly da Silva, čeká jen to nejhorší.
Sedmimilionová kolumbijská metropole Bogotá bude mít poprvé v čele ženu, a navíc lesbu. Politoložka a někdejší senátorka Claudia López Hernández ze Zelené aliance vyhrála 27. října komunální volby. Na videu z oslav vyhlášení výsledků je vidět její spontánní reakce: několikavteřinový polibek s partnerkou. O „polibku vítězství“ se následně rozepsala média nejen v Kolumbii, ale i v okolních zemích. Web předního kolumbijského týdeníku Semana ještě téhož dne shrnul ohlas na sociálních sítích. Cituje například publicistku Salud Hernández-Moru, která na Twitteru napsala: „Mně je to jedno, ale Claudiin polibek na ústa její partnerky je zbytečný. Proč urážet křesťanské strany a jejich voliče?“ V lavině reakcí zaznívalo, že heterosexuální muži ve chvíli volebního vítězství také často líbají manželky a nikoho to neuráží. Evangelikálský politik Marco Fidel Ramírez zase napsal, že se Bogotá „ocitá pod jhem Sodomy“. Dodejme, že progresivní starosty mělo město i v osobách heterosexuálních mužů. Platí to pro odcházejícího Enriqua Peñalosu i jeho předchůdce Gustava Petra, který loni neúspěšně kandidoval na prezidenta – porazil ho konzervativec Iván Duque. I v Kolumbii tak dochází k jevu známému také z naší části Evropy: progresisté stojí v čele metropolí států ovládaných politiky, kteří spoléhají hlavně na resentiment.