Příměří v malé zemi

Šest

Rád bych prožil nějaký příběh, ale nakonec zaujímám takový pohled na svět, jaký se naskytne. Dneska je omezený, plný mimoběžných vzpomínek. Ráno jsem nakoupil v Žabce a tím se můj kontakt s okolím uzavřel.

Déšť a šero vytrvale tlačí den ke konci, pomalu začíná večer. Zatímco zametám rozhrabaný kočkolit, z vedlejšího bytu se ozývá televize. Soused je pryč a jeho macatá partnerka si pustila seriál. Repliky herců snadno procházejí tenkou stěnou pokoje. Když vedle souloží, je slyšet nejen vzdychání a nárazy postele o zeď, ale i slova, která si přitom říkají.

Ještě tenčí byly stěny v podkrovních místnostech rezidenčního domu, kde jsem se v ateliéru své příští ženy schovával před rodinou.

V chátrajícím objektu bývalé čokoládovny se dalo i přespávat. Vyklizené kanceláře s malými okny těsně pod stropem oddělovaly příčky z plechových profilů. Z matrace v rohu podlahy jsem odvedle mohl zaslechnout i tiché říhnutí. Uprostřed noci, s prázdnou hlavou a s popelníkem na klíně, jsem se snažil zbytečně nehýbat, abych nešustil spacákem.

Vidím sám sebe, s jakou opatrností tam ve stoje močím do plastové lahve od Dobré vody, aby v sousední kóji nebylo nic slyšet. Těsně před usnutím si ještě stáhnu špinavé ponožky a strčím je do igelitky se záhadnou větou ZDE JSEM ČLOVĚKEM – reklamním sloganem německého drogistického řetězce.

Budovu čeká zbourání a jediný funkční záchod je ve spodním patře. Potkávat na chodbě další umělce mi není příjemné, a už vůbec ne, když mám v ruce kartáček na zuby, ručník nebo toaletní papír. Proto se umývám pozdě v noci – v žen­ské sprše, kde teče jen vlažná vo­da. Je mi třicet pět let a v batohu nosím kromě nabíječky, hřebenu, lžíce a oblečení na několik dní čím dál víc léků a krémů na kožní potíže.

Stěhování a nouzové přespávání mě poučily o jedné věci: levné bydlení má tenké stěny. Jeho cena souvisí se sílou zdiva, mírou soukromí, kvalitou izolace. Proto teď tak dobře rozeznávám, co se děje vedle.

Dokud jsem žil s rodinou za městem, každé ráno se deset minut před sedmou těsně nad mojí hlavou ozvalo pípnutí mikrovlnné trouby a potom půlminuta hučení. To si majitel pneu­servisu, kterému patřila druhá půlka domu a jehož podnikání se z provo­zovny v přístavbě šířilo do okolí jako živelná skládka, ohříval vodu do instantní kávy. Stěna mezi našimi byty byla z dutých cihel postavených na výšku – s nulovou schopností pohlcovat zvuk.

Rozespale jsem poslouchal cinkání lžičky v sousedově hrnku a cítil se jako kráva se splasklým vemenem. Zpátky se na oplátku nesly zvuky mého neforemného rodinného života, o kterých jsem věděl, že skrz zeď procházejí, jako by tam nebyla.

Kromě mikrovlnky bývaly z druhé strany slyšet večerní zprávy, telefonování, kašel, nadávky a pak – najednou – tlumený ženský smích.

Přes týden si přezouvač pneumatik vystačil sám, ale o víkendech přijímal návštěvy. V plánu měl vždycky to samé: společné vaření pod jeho dohledem, oběd u televizní debaty, oddech v obýváku na kanapi, kde si po chvíli hekání hlasitě ulevil, potom úklid a nakonec procházku kolem silnice. Větší část toho pravidelného programu jsem mohl poslouchat přes zeď. Neznělo to příliš lákavě, ale ani moc odpudivě.

Všechny ty povadlé mámy – nejspíš rozvedené a s odrostlými potomky – uměly být milé. Když jsem myl auto na vyasfaltovaném plácku před garáží, vycházely na zahradu se škopkem mokrého prádla a míjely mě s pokojným úsměvem.

 

Sedm

„Tady to vypadá jako před válkou,“ upozorňuje mě Květák, opálený z desetidenní dovolené v Chorvatsku. „Všichni se chtějí bránit, jenže nikdo neví jak ani proti komu.“

Těkám očima mezi sklenicí multivitaminu, ze které upíjí, a nákupní taškou, nacpanou konzervami s raj­čatovým protlakem, a dávám prostor jeho postřehům.

Květák je vyléčený alkoholik se splacenými dluhy. Dneska si v přepravní firmě vydělá tak akorát, aby po sezóně vyrazil s rodinou k moři, do apartmánu, který rezervoval s půlročním předstihem. Tloustne a jeho život je v mnoha ohledech nezajímavý. Přesto má vy­ostřené názory – věří ve spiknutí horních de­seti tisíc, myslí si, že napětí uvnitř společnosti může kdykoli přerůst v násilí.

Jsem opatrnější. Se svým okolím jsem uzavřel dočasné příměří. Šetřím síly na nový úsek života a přitom se schovávám doma jako v zá­kopu. Politická krize mě míjí. Když začala, přespával jsem ve stanu a odstraňoval plíseň z podlahy. Teď nechápu souvislosti. Ale vysílené tělo mé malé vlasti se přede mnou odhaluje i tak. Vím například, že od ledna vzroste životní minimum na 3410 korun a že paní Jana předčasně opustila Výměnu manželek. Při natáčení posledního dílu televizní reality show se zhroutila a musí podstoupit operaci. Podle TV Prásk jde na potrat. Západočeská policie vyklí­zí množírnu činčil. Hlodavci žili v nevy­ho­vujících pod­mínkách – v are­á­lu se našly zdechliny, zví­řata byla podvyži­vená. Veřejnost se skládá na krmivo, hledají se zájemci o další chov.

Odpovídám, že kdyby došlo k otevřenému konfliktu, byl by to střet na okupovaném území.

Sedíme v pivním baru Pohoda, je šest hodin. Místo u výčepu obsazuje stálá zákaznice – prodavačka z butiku s obnošenou módou, s vlasy staženými vy­soko na temeni, gelovými nehty a mohutnou postavou, na které vyrostlo břicho. Je tu pokaždé. Před sebou má zapalovač a klíče s přívěškem – velkou chlupatou koulí.

Pod televizí si tiše povídají dva Rusové. Nad nimi běží Hitlerovi muži, dokumentární ­seriál o životě ve třetí říši. „I nejpřízemnější prasečinky měly u Němců zelenou, pokud v nich figurovali Poláci,“ tvrdí britský historik.

„Jasně,“ ožívá Květák a přikyvuje. „Jenže podle nich jsme Poláci všichni.“

Domů se vracím metrem. Před vestibulem podzemní dráhy dřepí žebračka s několika psy. Kolem se válejí kosti z kuřete. O pár metrů dál má stanoviště Eurohotdog a za ním, u vchodu do nákupního centra Arkády, nadšeně poskakuje charismatik s mi­krofonem zapojeným do malého komba. Křičí: „Pozval jsem boha do svého života! Pak se začaly dít zvláštní věci!“

Připadám si jako předčasně propuštěný vězeň, plný upachtěné naděje. Vše­chno, co mám na sobě, bych nejradši vyhodil. Měl bych se zastavit v nějakém outletu, nakoupit si nové oblečení, otrhat z něho visačky a rovnou se do něho převléknout – v kabince veřejných toalet v suterénu obchodního centra.

Toužím být čistý a stabilizovaný jako další z mnoha pracovnic neurčitého věku, které cestou z kanceláří zahraničních firem obcházejí řetězce s konfekcí a barevnými brčky srkají ovocnou tříšť.

 

Osmnáct

Probudil jsem se po jedenácté, vyčerpaný dlouhým přerušovaným spánkem. Moje ne­únavná pečovatelka a obětavá pomocnice odešla do práce. V galerii se koná „snídaně s umělci“ a ona má na starost nádobí. Je všední den. Čeká mě přivýdělek z do­mu. Upravuju cizí texty, aby odpovídaly spisovné češtině – umě­le vytvořenému jazyku, který ovládá jen málokdo a který dřív nebo později zanikne. A s ním i má práce, jestli o ni do té do­by nepřijdu.

Kromě toho hledám překlepy. Ale moc se mi do toho nechce. Bolí mě hlava a táhne mě to zpátky do postele. Ještě že můžu pracovat vleže.

Podložím se polštářem, počítač si dám na břicho, chvíli přejíždím prstem po touch­padu a ťukám do upatlaných tlačítek. Kontroluju poštu. Potom se otočím na bok, tahám se za péro a sleduju osmiminutový sestřih z delšího filmu, který už jsem jednou viděl.

Zápletka je podobně jednoduchá jako můj život v posledních měsících. Americká pornoherečka Baby Angel postává před montovaným domkem. Její vlasy září všemi barvami, hlavně fialovou. Je pravděpodobně léto. Z ulice přibíhá sportovec v tré­ninkových teplákách a šestatřicetiletá protagonistka adult videí si před ním vyhrnuje elastické tílko, které je tak těsné, že zůstává shrnuté nad obřími, nepřirozeně tuhými prsy. Objevuje se tetování, které si pamatuju z minula: A STAR IS BORN. Svalovec k vytrčeným bradavkám přicvakává kovové klipsny, od nichž vedou stříbrné řetízky. Za ně své ochočené zvířátko vycpané silikonem odvádí jako na vodítku.

V pokoji žena řekne: „Miláčku, jsem jenom tvoje, vždycky jsem byla.“ Sedí u piana, jednou rukou na ně hraje a v druhé drží ztopořený úd. Je slyšet klavírní recitál. Dlouhé pohlaví nerušeně vplouvá do svůdného obličeje.

Po dalším střihu už jsou ti dva těsně před vrcholem. Ona teď vykřikuje „yes, yes, yes“. Její zduřelá vulva zblízka vypadá jako dužina grapefruitu. Najednou se jí z díry vyřine proud vody a postříká mužovo břicho i část postele. Mimo záběr se ozve výkřik a nesrozumitelné mumlání. Píchač se znovu dává do práce. Brzy se objevuje další gejzír. Tentokrát muž tekutinu zachycuje do dlaní, nasává ji do úst a pak ji své zkušené partnerce, Miss Pussy 2016, vyplivuje do tváře. Nemění výraz, dívá se přímo do objektivu, a to ji dělá překvapivě krásnou. Její nadvládu naruší až několik kydanců semene v zá­věru.

Tak daleko ale ještě nejsem. Zatím sleduju zpoceného maníka, jak se na všech čtyřech s hlavou zvrácenou dozadu snaží lapit další z výstřiků přímo do pusy. Narodil jsem se v socialis­tické zemi během studené války a je mi to trochu vzdálené. Moc spontánní. Nakonec je na zemi louže. Také matrace je důkladně zmáčená. Baby Angel si olizuje prsty.

Jedna věc je výjimečná: působí přátelsky, jedná nenuceně a s nadhledem. Je přesně o čtrnáct dní starší než já a nejspíš o něco schopnější. Připadá mi sebevědomá, trochu sebestředná, chce se odlišit, ale bere všechno. I to, co se jí nelíbí. Chce být hvězda, ale živí ji odvětví, které je v krizi. A začala pozdě, až po třicítce. Jako já. Je načase vstát a najíst se.

 

Dvacet jedna

Chystám svým synům večeři v bytě, kde teď žijí. Setmělo se, a tak není poznat, že se okno kuchyně nachází v úrovni chodníku. Ceny nájmů trvale stoupají. Má bývalá rodina teď bydlí ve sklepě. Ale obě místnosti jsou bez plísně a je tam teplo. Na lednici visí obrázek slona Ganéši s mottem NÁVRAT K VNITŘNÍ SÍLE. Je to smutné. Kluci dostali syrského křečka. Bohužel vůbec nepije. Nelíbí se mu v zajetí? Možná bych měl zavolat na chovnou stanici a zeptat se, v čem je problém.

Smažím vejce a povídám si s dvojčaty. Právě mluvíme o zločinech. Chtějí vědět, kolik se u nás během měsíce stane vražd. Diví se, když odpovídám, že několik desítek: „Cože, tak málo?“ Zajímá je, jak to vím, a musím jim slíbit, že až na to bude čas, podíváme se na černou kroniku.

Potom se objeví jejich máma a já odcházím. Když jsem ve dveřích, zavolá na mě. Stárne, ale působí stejně nesmiřitelně jako dřív. V rukou drží beztvarou huňatou věc: můj černý ko­žich, který se vynořil během stěhování. Buď si ho vezmu, nebo ho vyhodí. Beru si ho. Je to pozůstatek mého třpytkového období před deseti lety: k umělé kožešině s lesklými chlu­py jsem tehdy nosil vytahané legíny a pouštní boty z army shopu.

Vracím se zpátky. Myslím na své děti ve sklepním bytě a také na to, jak vyhraněná a bezúčelně vedená byla má první válka se světem. Sedět s nalakovanými nehty v bufetu naproti vietnamské tržnici a předvádět se ostatním po cestě k pisoárům znamenalo žít ve snu. Nebo to byly cvičné manévry na omezeném prostoru?

Vidím sám sebe, jak trávím odpoledne nad vínovým ubrusem pivovaru Gambrinus a jak ve společnosti povadlého fíkusu, ochraptělé barmanky a dvou nezaměstnaných sleduju reprízu DO­-RE­-MI. Kolem je protektorátní bezčasí. Je mi dvacet sedm. Na očích mám napatlané tmavé stíny. Z hra­cího automatu se ozývá povzbudivá znělka: „I feel good!“ Začíná hospodářská krize.

Svůj obraz jsem utvářel v posledním patře bytovky, v míst­nosti s výhledem do vnitrobloku. Původně byla spojená s chod­bou. Teď místo jedné stěny visí dvojitý závěs, takže se sem vchází jako na jeviště. A tak si tu také připadám.

Mám spoustu času. Pořád ještě dostávám stipendium. Když na to přijde, hodinu stojím v koupelně a nepřítomně sleduju, jak se v bubnu pračky otáčí špinavé prádlo, nebo se prohlížím ve velkém zrcadle v předsíni. Používám lak na vlasy a mám potíže s kůží. V noci se mi zdá, že mi chybí zadní část hlavy, a nemůžu se probudit. Minulost se pode mnou sype jako hromada štěrku.

Můj tehdejší život tvořil příliš mlhavý celek, než aby se v něm mohlo dařit milostným vztahům. Pořád jsem měl průjem. Prošlé potraviny z Žabky mnou procházely jako výlevkou. Přesto bylo příjemné – a kupodivu i možné – aspoň na chvíli odmítat pokračování příběhu.

Svou příští ženu jsem potkal v bytě, kde jsem si najímal pokoj. Jednoho dne jsem vstal a ona seděla v prázdné kuchyni. Přišla tam za někým jiným.

Venku se v poryvech větru komíhaly větve a odstíny zelené se ne­ustále měnily. Oba jsme měli kocovinu. Stál jsem tam ve svém kožichu, s oloupanou kůží okolo očí, a cítil velkou potřebu blízkosti. Ničemu z toho, co mi říkala, jsem nerozuměl. O rok později se nám narodily dvě děti. Přijal jsem je, protože jsem nechtěl, aby odešla. A ona se mnou opravdu zůstala. Měla zvláštní schopnost: nikdo mě nedokázal zranit tak, jako se to dařilo jí.

 

Dvacet sedm

Zima pokračuje a já se snažím míň než dřív. Naopak péče mé ženy se stupňuje. Cit jí napovídá, čím mě potěšit. A tak se učí vařit, uklízí, nakupuje jídlo, pivo, léky, teď už i ponožky. Chce, abych měl čas na vlastní věci.

Když odejde do práce, ještě hodinu spím. Pak poslouchám vysílání státního rozhlasu, snídám, dívám se na reprízu Hitlerových válečníků, procházím videa s Mandy Love nebo se jen tak motám po okolí – jako dnes, kdy v nízkém lednovém slunci křižuju nejbližší ulice, zatímco nápory studeného větru rozfoukávají zmrzlé listí. Vydává to chrastivý zvuk.

Cítím poklidné štěstí. A také úplnou prázdnotu. Holá městská krajina a její bledé žlutošedé odstíny ve mně vyvolávají povznesenou náladu. Podobné slavnostní pocity zřej­mě zažívá hyena, když narazí na uhynulou antilopu.

Míjím auta zaparkovaná podél chodníku. Jinak tu není na co se dívat, a tak zatímco ostatní pracují, prohlížím si jejich osobní vozy jako zboží při nákupu. Ale skutečným cílem mé procházky je ničím nerušená samota. Hodlám jí dosáhnout jako postava ve zlatě zarámovaném obrazu. Je to snazší, než se zdá. Stačí pomalu přecházet po volném prostranství. Ve vzpomínce se každý takový oka­mžik změní v idylu.

Nuda, kterou přitom zažívám, má něco společného se smrtí. Jako by jedna zastupovala druhou a objevovala se na tomtéž místě. I když se nudím rád, dělám to se strachem a ani na minutu nenechám čas jednoduše plynout. Také samota je práce: hlí­dání prázdného prostoru.

Když má první láska plánovala sebevraždu, hned jsem se k ní přidal. Byla to potřeba souznění. Scházeli jsme se v jejím dětském pokoji ve třetím patře panelového domu v ulici Plukovníka Mrá­ze. Vykláněl jsem se z balkonu a ptal se sám sebe, jaké by to bylo společně skočit dolů, na kus trávníku uprostřed sídliště. Nic tak vypjatého jsem ještě nezažil. Po cestě domů – do svého dětského pokoje umístěného v přízemí – jsem vznešenou myšlenku konce rozvíjel na nástupišti metra. Odpoledne strávená s nehybnou dívkou, která seděla v kalhotkách na rozestlané posteli a odmítala mluvit, přede mnou vyvstávala jako osudová znamení. Byla o rok a půl starší, vypadala jako dospělá a v šatní skříni za hromádkou triček přechovávala urnu s popelem svého otce.

Tak jsem se v šestnácti letech ocitl ve společnosti nepohřbeného muže, který mou budoucí dívku nejprve přivazoval k trubce ústředního topení, potom se na dlouho ztratil, vynořil se jako invalida plný lítosti a nakonec se zvěčnil předčasnou smrtí.

Měl jsem co dohánět. Přesto jsem nechtěl skončit jako kus rajčete vhozený do mixéru. Lepší by bylo sníst hodně léků. Ovšem ještě smutnější je zmizet a už se neobjevit.

Moje myšlenky se vznášely jako balónky naplněné horkým vzduchem první touhy a mé pocity se vyprazdňovaly. Mohl jsem je přeskupovat, jak jsem chtěl. Zdálo se mi, že nic necítím. O něco později jsem zjistil podivnou věc: nejen že jsem nechtěl být po smrti, ale také jsem nechtěl být zamilovaný. Aspoň na chvíli. Nebylo by lepší být někdo jiný někde jinde? Pochopil jsem, že nejvýhodnější je nic nechtít, ale už bylo pozdě. Přišlo období, kdy jsem z každé schůzky odcházel jako od dopravní nehody. Připadal jsem si jako porouchaná záchranka. Má pozornost byla zaměřená na možnost neštěstí – a ono opravdu přišlo.

Pravda je, že tehdy jsem se nenudil. Ale bylo to únavné. Od té doby už jsem chtěl vždycky jen odpočívat. Ještě po dvou desetiletích si představuju štěstí jako předměstskou ulici v létě nebo poloprázdný, sluncem zalitý pokoj, kde nikdo není a ve kterém se nemusím o nic snažit.

 

Dvacet osm

Na chodnících leží vrstva břečky, tma začíná v šest hodin. Já a moje důvěrnice už jsme staří manželé – bezdětný pár. Žijeme spolu půl roku.

Podvečery trávíme v piv­ním baru. Schovaní u rohového stolu pijeme desítku a držíme se za ruce jako důchodci v čekárně. Žena si nechala vyříznout znaménko mezi palcem a ukazováčkem. Má tam malý stroupek. U výčepu sedí odbarvená alkoholička. Před sebou má zapalovač a klíče s chlupatou koulí.

Běží přehled událostí. Zimní krajinou projíždějí obrněné transportéry a samohybné houfnice, z letadel se sypou tenké černé trubičky. Manévrů, které teď probíhají po celém Pobaltí, se účastní i čeští vojáci. Nacvičují boj na osídleném území. „Měli jsme útočit na postavení místních jednotek v le­sích i na obydlené vesnice a městské části. Získali jsme spoustu zkušeností v zastavěném prostoru,“ říká velitel v bílé kombinéze. V po­zadí je vidět raketový komplet RBS­-70, údajně za stovky milio­nů korun.

„Takže jsme ve válce? A kdy nám to chtějí říct?“ obrací se k ostatním střízlík s předkusem. „Tam už se ostřelují města a zabírá území, a oni tomu říkají manévry!“

„Pořád je to lepší než se nechat znova obsadit,“ uzemňuje ho plešoun v šusťácích.

Díváme se na maskované postavy, jak na umrzlém poli cvičí střelbu z minometů. Vojáci jsou spokojení: „Narazili jsme na Poláky, pálili jsme proti sobě z deseti metrů a smáli jsme se tomu… Pořádají se tu národní dny, kdy vaříme jídlo pro všechny. Udělali jsme smažák a spojenci byli nadšení.“

„Jenom jestli bylo dost tatarky,“ ozývá se peroxidová máma s koulí na klíčích. „Tak si to tam užijte a hlavně se nezapo­meňte vrátit, až vás budeme potřebovat.“

Následuje zpráva o bezdomovci, který uhořel ve stanu, když se zahříval nad svíčkou. Pozornost ochabuje, po předpovědi po­časí bar­man stahuje zvuk. Opilí lidé si začínají povídat o solném posypu, ranní námraze a studených startech.

Dělám to samé. Dlouho jsem mlčel a teď se mi chce mluvit. Popisuju, jak jsem kupoval ojetou minidodávku, svoje první auto. Bylo to v únoru, stála pod sněhem, ale hned nastartovala. Majitel mě ujistil, že jezdí skvěle – loni s ní byl v Chor­vatsku, dokonce v ní spal. Hned jsme šli vyplnit smlouvu. Napsal tam o tisícovku víc – nechal mi v kufru grilovací brikety. Nic jsem nenamítal. Hlavní bylo, aby se dovnitř vešel kočárek. Přepis vy­řídila Ruska z auto­bazaru pod dálnicí. Na stěně stavební buňky visel kalendář s opálenou dívkou ve firemní kšil­tovce. Byla to má spolužačka z univerzity. V ruce mě­la mycí hou­bu na­sáklou autošamponem, zadkem se opírala o vyleštěnou ka­potu a na prsa si ždímala saponátovou pěnu.

Vizuální umělkyně pozorně naslouchá. Ale už jsem se vymluvil a nic dalšího v zásobě nemám. V televizi běží přírodopisný dokument o zvířatech za polárním kruhem.

O několik dní později sníh roztál a já se rozhodl objet s rodinou aspoň několik nejbližších ulic. Na víc jsem si netroufal. A přesto jsem si připadal jako mladý muž, před kterým se otevřela budoucnost. Nahrnuli jsme se k ojetině a já pocítil stud. Pod sedadly byly louže.