Svoboda z jiné doby

Ústřední téma letošního ročníku festivalu Fotograf, jež propojuje výstavy rozeseté po galeriích a muzeích v Praze, zní Archeologie euforie: 1985–1995. Program se různými způsoby vztahuje k před­- a porevoluční době, kdy postupně docházelo k transformaci společnosti z totalitního režimu v kapitalismus. V jednotlivých projektech a instalacích, jež zdaleka nejsou zaměřené pouze na médium fotografie, se kurátoři a umělci ohlížejí za dobou, kterou někteří z nich prožili naplno, jiní se k ní vztahují s odstupem a kritickým nadhledem a další jen skrze matné vzpomínky z dětství. Postupnou proměnu společnosti, atmosféru svobody a euforie, jakou lidé pociťovali při revolučních událostech, i zklamání a deziluze je třeba reflektovat nejen kvůli letošnímu výročí, ale také vzhledem k současným politickým a sociálním problémům, jež „často radikálně zpochybňují vývoj posledních tří dekád“, jak se trefně píše v úvodním textu festivalu. Přínosné je, že se organizátoři nezaměřili pouze na nejdramatičtější události kolem roku 1989, a také, že festival kromě umění reflektuje i proměny vizuální kultury, která byla silně ovlivněná přílivem takzvaných nových médií. Technologie jako video, xerox nebo různé počítačové techniky podnítily vlnu tvůrčí svobody plné experimentů a nových možností. Tuto „novou energii“ ve vizuálním umění asi nejlépe ze všeho vystihuje výstava s názvem Svoboda, představující činnost slovenské skupiny Exxit, kterou ve Fotograf Gallery připravila kurátorka Lucia Gavulová.

Lesklé devadesátky

Slovo „svoboda“ bylo možná jedním z nejčastěji artikulovaných v popřevratové době, ať už v souvislosti s bořením hranic, svobodnými volbami, svobodou vyjádření nebo rozbitím hierarchie a starých pořádků. Americký antropolog a aktivista David Graeber v knize Revoluce naopak (2011, česky 2014) připomíná, že svobodu zakoušíme nejvíce v průběhu revoluce, a odkazuje na prohlášení anarchistické skupiny CrimethInc.: „Svoboda existuje pouze v okamžiku revoluce. Avšak tyto okamžiky nejsou až tak vzácné, jak byste si mysleli. Změna, revoluční změna se odehrává neustále a všude – a všichni se na ní podílejí, ať vědomě či nevědomky.“ Náhlý pocit euforie z volnosti, který obecně netrval příliš dlouho, se projevil také v estetice a umění, kde se držel po téměř celá devadesátá léta. Umění začalo být lesklé, nabobtnalé, jedovatě barevné, provokativní, kolážovité, multimediál­ní, experimentální a plné energie.

Tuto představu o umění devadesátých let potvrzuje i tvorba skupiny Exxit, činné v le­tech 1995 až 1999, jejímž jádrem byla čtveřice umělců Yrbis Innocent, p3klmn, Peter Hrevuš a Tomáš Porubän. Tito studenti a absolventi bratislavské Vysoké školy výtvarných umění se začali pravidelně scházet a spolupracovat v době porevoluční euforie a „otevírání se západnímu světu“. Kromě toho všichni tíhli ke spiritualitě čerpající z tradice křesťanství, ale i starých pohanských rituálů a eposů kultur celého světa, což v kombinaci s výše zmíněnou třpytivou a pestrobarevnou estetikou udalo divoký, psychedelický ráz jejich společných děl.

Koláž zvuků a obrazů

Na výstavě procházíme mezi projekcemi, za­­pnutými i vypnutými televizemi, ­malbami, tisky, kolážemi statických i pohyblivých obrazů a multimediálními objekty. Důležitá je zde práce se světlem a manipulace s projekcemi plnými různých šumů a blikání. To vše se různě překrývá, ruší nebo doplňuje, stejně jako zvuky linoucí se ze všech stran. Jen těžko by návštěvníci mohli vnímat jednotlivé práce zvlášť, výstava je spíše jednou velkou koláží. Instalace nás nutí nekoordinovaně bloudit prostorem a nechávat se strhnout erupcemi kreativity. Vzniká tak prostředí, jež diváky navrací v čase a zprostředkovává jim étos devadesátých let. Celek doplňují skrumáže kabelů vinoucích se po zemi, ale také vystavené deníky a bločky s poznámkami, kresbami a zápisky, u nichž se můžeme přece jen na chvíli zastavit a v klidu si je prohlédnout. Ze sloganů, jež doprovázejí letošní Fotograf Festival, k tomuto výstavnímu zážitku zřejmě nejvíce přiléhá: „Tohle je fakt zvláštní splněnej sen“ nebo „Wow, to je euforie!“. Podle kurátorky je přitom důležitý i sociální rozměr události: skupina se na výstavě sešla poprvé po dvaceti letech a její členové se mohli skrze svou tvorbu společně navracet ke svému tehdejšímu „poselství“.

Jakkoli se estetika devadesátých let dnes v mnohém vrací, je jasně znát vzdálenost a odlišnost představené tvorby od většiny současné umělecké produkce. Dá se ale říct, že je současné umění méně spontánní a svobodné? Anebo se vyjádření a projevy svobody liší v závislosti na době, ve které vznikají? Z představy svobodné budoucnosti plné nadbytku a nekonečných možností jsme už vystřízlivěli. Ani skupina Exxit však neutonula v euforii – k následnému vývoji a novým problémům, jež přinesl dravý kapitalismus, se stavěla i kriticky. Za vším leskem a třpytem se tak skrývá i podvratný až ironický tón, který s odstupem ještě nabývá na intenzitě.

Východ ze špíny

Tvorba skupiny Exxit byla v mnohém vizionářská a důraz na svobodu se v ní projevil i tím, že její členové pracovali na svých dílech společně. Rukopisy jednotlivých autorů se tak rozpustily v jednom společném jazyku. Vedle nových médií využívali všeho, co je napadlo – často všední, snadno dostupné materiály, ale třeba také starou pračku, která stojí uprostřed galerie, ozdobená pestrobarevnými psychedelickými malbami. Do bubnu pračky je vložená televize, na níž zrnění obrazu doprovází typický šumivý zvuk. Na vrcholu tohoto oltáře stojí čtyři zapálené svíce. K jakému zvláštnímu obřadu by tento objekt mohl sloužit, si můžeme jen představovat. Spojení náboženské spirituality (na některých malbách vidíme odkazy na středověké malby) se soudobými popkulturními obrazy a symboly konzumního způsobu života každopádně není oslavou onoho voňavého, lesklého a svítivého kapitalismu. Je zde naopak patrný kritický tón: v dílech vidíme motivy otrávené krajiny, explozí nebo umělé inteligence, jež ovládne lidstvo. Ostatně fakt, že se toto umělecké uskupení obracelo k budoucnosti, je patrný už z jeho názvu odkazujícího dvěma X na 21. století. Východ pak měl být „východom zo špiny, ale nie zo špiny komuniz­mu, ale špiny celkovej, svetovej“.

Výstava je tak spíše než „archeologií euforie“ rekonstrukcí krátké doby, kdy se bratislavská skupina snažila vymanit ze zavedených pravidel a naplno se otevřít novým možnostem v „konečně blaženém systému“, ale také poukázat na nové démony. Přesto v kontextu aktuálního vývoje, kdy se společnost nejen postsocialistických států začíná normalizovat a inklinovat k jednoduchým populistickým řešením, působí přístup skupiny trochu omšele a smutně – jako vzpomínka na nenaplněný sen, jako „blednúce kvety slobody“.

Autorka je kritička umění.