Zlatá devadesátá

Příslušníci takzvané generace roku 1989 vítali pád komunistického režimu v ulicích. Do devadesátých let vstupovali na prahu dospělosti, často s lepším vzděláním než jejich rodiče a ještě nezatíženi morálními kompromisy spojenými s životem v autoritářském režimu. Americký politolog Francis Fukuyama vyhlásil konec dějin a ze všech nově nabytých svobod se tou zásadní stala svoboda trhu. Zpočátku neregulovaný přechod postkomunistické země na tržní ekonomiku byl jedinečnou příležitostí, příslovečným „mejdanem“, který mnozí rozjeli naplno. Až ke konci devadesátých let přišlo určité celospolečenské rozčarování spojené s ekonomickou recesí, skandálem ohledně financování Klausovy ODS a následně s opoziční smlouvou. K „vítězné“ generaci, která jako celek z překotných změn vytěžila nejvíc, patřili samozřejmě i vysokoškoláci, kteří demonstrací 17. listopadu 1989 a následnou stávkou spustili události, jež o několik týdnů později vedly k pádu komunistického režimu v Československu. Patřili sem ale i lidé, kteří už vstoupili do profesního života a dokázali se v nových podmínkách rychle prosadit, a také někteří mladší příslušníci disentu.

Neoliberální já

Pro některé členy této generace byla devadesátá léta euforickou dobou, za níž se dnes ohlížejí s nostalgií jako za obdobím, kdy „všechno bylo možné“ – kapitalismus se u nás sice teoreticky rodil v mantinelech demokracie a právního státu, tyto rámce ale v praxi tempu ekonomických změn nestačily, což mimo jiné vytvářelo prostor pro rozsáhlou hospodářskou kriminalitu. Mimoto první popřevratovou dekádu charakterizuje otevření hranic a možnost cest na Západ, záplava dovozového zboží a především bezprecedentní rozmach popkultury a příliv nových módních trendů – ostatně mnozí dnešní třicátníci znovuobjevují své dětství ve fialových sakách a seriálu Beverly Hills. Stejně tak ale k této době patří nárůst prostituce a drogových závislostí a také rozkvět organizovaného zločinu a s ním spojené vyřizování si účtů mezi konkurenčními gangy.

Na počátku nového režimu se dostávali do nečekaně vysokých funkcí mladí lidé, kteří získali morální kredit a také potřebné kontakty svou revoluční aktivitou. Zatímco v zemích s etablovanými parlamentními demokraciemi se k místům v parlamentních výborech, ministerstvech či vládních úřadech bylo třeba dopracovat, v Československu na začátku devadesátých let tyto pozice najednou obsazovali lidé před třicítkou. Jiní „vzali osud do vlastních rukou“, jak zněla mantra doby, a vrhli se na podnikání. Znechuceni konformismem, který od nich vyžadoval minulý režim, rychle přijali za svůj nový individualistický étos diktovaný „trhem bez přívlastků“. Jak ukázala řada antropologů, neoliberální ekonomický systém vyzdvihuje podnikavost a možnost individuální volby jakožto základní hodnoty pro sebepojetí jedince – podnikání se tak stalo zosobněním nové hodnotové orientace. Schopnost prosadit se na trhu však měla v neregulovaných podmínkách různé podoby. Předobraz „neoliberálního já“ v podmínkách raného kapitalismu tak společně utvářeli podnikatelé, kteří začínali na zelené louce a uspěli ve zcela nových odvětvích, jakým byly třeba IT technologie, bývalí náměstci nebo pracovníci zahraničního obchodu, kteří dokázali chytře využít svých kontaktů a rychle rozšiřovali svůj majetek (někteří až do takové míry jako Andrej Babiš nebo Petr Kellner), i „kontroverzní podnikatelé“ a majitelé pochybných diskoték, jejichž výklad svobody podnikání se se zaostávajícím právním rámcem příliš nepáral.

Průvodní jevy

Zatímco historici se v poslední době soustředí spíše na hledání kontinuity mezi socialismem a postsocialismem, pro „listopadovou generaci“ rok 1989 nepochybně představoval nejvýznamnější životní mezník. Ačkoliv z pohledu historiků byla studentská demonstrace a následná stávka spíše kulminací dlouhodobých reformních procesů a postupného rozkladu, který byl společný všem státům východního bloku, vyprávění o radikální změně vyvolané tím, že lidé vyšli do ulic, zůstává jedním ze základních pilířů české postsocialistické identity. Devadesátá léta se tak jeví jako rozporuplná doba, kdy na jednu stranu přišla očekávaná svoboda, na stranu druhou nelze ani v těch nejpozitivnějších popisech transformace opomenout privatizační skandály, korupci či tunelování státních podniků. Nicméně ve vyprávění o úspěšné transformaci tyto „průvodní jevy“ ustupují do pozadí.

Mediální obraz listopadu formovali a stále formují lidé, které revoluční události vynesly nahoru a kteří se dokázali chopit nových příležitostí – bývalí studentští vůdci, postkomunističtí politici, část disentu. Ovšem zatímco v roce 1989 se většina společnosti shodovala na tom, že je nutné skoncovat s komunistickým režimem, dnes není zdaleka jisté, zda hodnoty, jež si připomínáme jako „hodnoty listopadu 1989“, sdílí většina společnosti. Mnozí se s vyprávěním dějinných vítězů odmítají ztotožnit – a nejde jen o ty, kteří při minulých výročních oslavách místo deklarování „Díky, že můžem“ na Národní třídě raději zašli na setkání s Milošem Zemanem na Albertově. Paměť a interpretace osmdesátého devátého je tak jednou z dělicích linií české společnosti, byť (zatím) zdaleka ne tak výraznou jako v sousedním Polsku, kde se boj o to, kdo je „skutečným“ dědicem a pokračovatelem Solidarity, stal jedním z klíčových politických sporů mezi vládnoucím Právem a spravedlností a liberální opozicí.

Hodnoty transformace

Často slýcháme frázi, že v listopadu 1989 šlo o svobodu a demokracii. Jsou to velké po­­jmy, pod které se schová ledacos, a jak dokládá současná celosvětová krize zastupitelské demokracie, nová populistická hnutí o nich mají značně jinou představu než představitelé liberálního konsenzu, jenž udával směr západní politice po rozpadu sovětského bloku. V českých podmínkách dává obsah těmto pojmům zpětně i to, jak ti, kdo vyprávějí příběh roku 1989, prožívali devadesátá léta a zda se očekávání, jež vkládali do revoluce, naplnila nebo ne. Ostatně studie některých historiků, například Jamese Krapfla, přesvědčivě ukazují, že demonstranti měli jen velmi mlhavou představu o tom, jak by mělo porevoluční společenské uspořádání vypadat. Odvolávali se na nejobecnější možné hodnoty jako „lidskost“ a mnohdy žádali pouze lepší formu socialismu, což se na veřejných oslavách sametové revoluce ani letos patrně připomínat nebude. Když dnes mluvíme o „hodnotách listopadu 1989“, mluvíme totiž často spíš o hodnotách transformace. Jakkoli je ale příběh listopadu 1989 coby dění přirozeně ústícího do transformační euforie zažitý, určitě není jediný možný.

Třicáté výročí sametové revoluce tak můžeme využít jako příležitost k přemýšlení o jiných příbězích – třeba těch spojených se ztrátou práce v privatizovaných státních podnicích či promarněním úspor v pochybných privatizačních fondech. Generace listopadu 1989 má v českém veřejném prostoru nepřeslechnutelný hlas, neměl by ale přehlušit příběhy lidí, pro které „neomezené příležitosti“ devadesátých let nikdy nebyly dostupné. Patří mezi ně Romové, ale třeba i spousta pracovníků v těžkém průmyslu, kterým neviditelná ruka trhu rozhodně nepomohla, a vlastně všichni ti, kteří v klíčovém historickém momentě nebyli na správném místě. I tyto příběhy ale dávají listopadu 1989 obsah.

Autorka je historička.