Na přelomu října a listopadu v Praze proběhl 27. ročník festivalu Alternativa. Podruhé v řadě se uskutečnil (letos včetně předsunutého večera, který spolupořádalo volné promotérské uskupení Jednota) ve smíchovské MeetFactory. Pod dramaturgií posledních dvou ročníků jsou podepsáni Roman Odjinud a Petr Vrba a i jejich zásluhou se festival zaměřený na volnou improvizaci, experimentální hudbu a různé hybridní žánry po letech stagnace opět zařadil k nejvýznamnějším událostem v oblasti nemainstreamové hudby u nás. „Alternativa je touha hledat nové úhly pohledu,“ stojí v propagačním textu, „hudba, která se nebojí vystupovat ze zaběhnutých škatulek. Osvobozený zvuk…“
O úrovni programu lze jistě diskutovat, ať už na základě obecnějších kritérií nebo individuálních preferencí, ale mnohem důležitější mi přijde uvažovat o podmínkách, v nichž se tato značně nesourodá menšinová hudba realizuje. Klíčová otázka pro mě zní: Má festivalový formát z dlouhodobého hlediska potenciál proměňovat tyto podmínky k lepšímu? Jednoznačná odpověď neexistuje, přesto má smysl si tuto otázku opakovaně klást. Inspirativní událost, jakou současná Alternativa bezpochyby je, k tomu ostatně přímo vybízí.
Z programu Alternativy je evidentní, že dramaturgové preferují hudební projekty, které kladou velký důraz na samotný proces tvorby. Přesto formát festivalu obecně – a ani Alternativa není výjimkou – účinkující tlačí spíše k prezentaci produktů než k experimentování či improvizaci. Na jednom místě se shromažďuje větší množství „zboží“, které „prodejci“ organizovaně, podle přesného plánu, předvádějí „zákazníkům“. Před zavíračkou může proběhnout i nějaká ta estráda (na Alternativě tuto roli plnilo zábavné vystoupení „all-stars bandu“ Butcher’s Cleaver), ale to jen díky tomu, že předtím všichni odvedli poctivou, seriózní práci. Festival zkrátka svou organizační strukturou připomíná spíš supermarket než živelné pouliční tržiště. Nic zásadního na tom neměnní ani pokusy o různá ad hoc uskupení, protože zkušení, nejrůznějšími kolaboracemi vytrénovaní improvizátoři vždy odvedou standardní výkon a jediným rizikem je, že se někdo z účinkujících příliš opije a nebude se mu chtít přestat hrát.
Obecně se jakákoli menšinová hudba s vysokými nároky potýká se dvěma deficity: chybí jí vhodné prostory, v nichž by se mohla důstojně uskutečňovat, a početnější publikum, ochotné jí věnovat pozornost, jakou si zaslouží. Koncerty se často konají před malým hloučkem návštěvníků a nezřídka jsou pořadatelé odkázáni na místa, kde je tento druh hudby spíše tiše trpěn, než že by měl respektované postavení. Taková situace sice hudbě částečně škodí, ale současně ji tak udržuje v nejistotě, kterou lze ve výsledku plodně využít. Menšinová hudba totiž ze své podstaty není doma nikde – to je její ustavičný existenční problém, ale zároveň její největší výhoda, protože bezprizornost funguje také jako obrana před zpohodlněním a ustrnutím.
I Alternativa dříve často kočovala z místa na místo: téměř každý ročník se odehrával v několika různých sálech, což na pořadatele přirozeně kladlo nemalé nároky. Ale vzhledem k tomu, že experimentální hudba a improvizace mají nejistotu přímo ve své DNA, měl tento „migrační přístup“ své opodstatnění a nabízel i větší variabilitu při promýšlení vztahu té které produkce k různým místům. Současná Alternativa tuto nejistotu – alespoň prozatím – utnula tím, že se uchýlila do prostoru, který podle mě není pro experimentální hudbu ideální. Platí to minimálně pro velký koncertní sál, jakkoli byl tentokrát prostorově výrazně uzpůsoben a vizuálně upraven tak, aby příliš nepřipomínal běžnou podobu MeetFactory.
Vzpomínám si, že když v roce 2012 Pavel Klusák pozval na festival Babel Prague vedle zvučných zahraničních jmen i neobvykle velký počet zástupců domácí experimentální hudby, vysvětloval tento krok potřebou ukázat, že česká scéna je konkurenceschopná, a přesvědčením, že technické zázemí divadla Archa jí pomůže dostat ze sebe to nejlepší. Skutečně se potvrdilo, že místní projekty v konfrontaci se zahraničními hvězdami přinejmenším obstojí, věc má ovšem i svou stinnou stránku. Profesionální zvuk sálů typu Archy – anebo MeetFactory – sice dokáže produkci do jisté míry povznést, ale také ji může velmi snadno zkorumpovat. Dobrý zvuk totiž odstraňuje z cesty pochybnosti. A pochybnosti jsou pro tuhle hudbu, stejně jako nejistota, klíčové.
Festivaly jako Alternativa, Next, Unsound nebo někdejší Babel Prague jsou možná až příliš zaměřeny na to, aby dostaly z vystupujících to nejlepší: vytvářejí pro ně ty nejlepší podmínky k tomu, aby mohli v co největší kvalitě předvést, na čem léta průběžně pracují. Ve výsledku tak spíše než laboratoř připomínají showcase. Osobně bych byl radši, kdyby se někdo ve všech těch respektovaných muzikantech pokusil probudit to nejhorší, co v nich je. Říkám „nejhorší“, protože nevěřím, že „nejlepší“ je skutečně nejlepší. Budu vděčný za cokoli, co se bude vymykat takzvanému vysokému standardu kvality. Může to být třeba „osvobozený zvuk“. Bohužel mám pochybnosti o tom, že lze tento cíl naplnit tak, že si experimentální scéna vytvoří dočasné, několikadenní království v prostoru typu MeetFactory.