V polovině listopadu proběhla v prostorách Filozofické fakulty Univerzity Karlovy studentská okupační stávka, požadující ukončení spalování fosilních paliv. Měla apelovat nejen na politiky, ale i na samotnou univerzitu, aby z povahy své společenské role stanula v čele institucí, pro něž se environmentálně prospěšné jednání stane klíčovou agendou. Stávku iniciovalo hnutí Univerzity za klima. Podobně jako hnutí Fridays for Future či Limity jsme my požaduje okamžité konkrétní kroky politiků, které by odpovídaly závažnosti a komplexitě environmentálního kolapsu. Blížící se oslavy sametové revoluce poskytly trefný kontext. Podoba listopadového výročí se za třicet let zvládla vyvinout do podívané tak obskurní a vyprázdněné, že se zdálo, že možnost oživení této události nejspíš neexistuje. Ale motivy okupační stávky začínají spojovat různé věkové, profesní i společenské skupiny celosvětové veřejnosti podobně, jako když se měnily geopolitické mapy světa právě v roce 1989. Pozoruhodným zjevením okupační stávky byla její organizační struktura – neměla lídra a o každém kroku hlasovalo plénum všech přítomných lidí. Je stále zjevnější, že hierarchická mocenská uspořádání, na něž jsme byli dosud zvyklí bude třeba ve světě kolapsu ekosystémů nahradit vzájemně spolupracujícímí „sítěmi“, organizovanými na principu sounáležitosti, jejichž podoby se před námi teprve otevírají. Protestující mladí lidé každopádně tuší mnohem lépe, jak se postavit ke světu, který zdědili, než ti, kteří jim ho předávají a kteří potřebná nová řešení přinést nedokázali navzdory tomu, že se o hrozbě celoplanetární klimatické katastrofy ví už zhruba tři dekády. Neokázalost, s níž protestující uplatňovali pravidla genderové rovnosti či nehierarchické organizace, či samozřejmost, s níž do své agory zvali nejen klimatology, ale i básníky a filosofy, do naší pochmurné situace vnášejí špetku naděje. S takovým přístupem by se snad lidstvo mohlo poučit a přežít.