Málokterý dnešní spisovatel je zároveň tak plodný a vlivný publicista jako Mario Vargas Llosa. Sloupky a eseje otiskují peruánskému nobelistovi se španělským občanstvím přední deníky na obou stranách Atlantiku. A tak si mohli Chilané uprostřed protestů a policejního násilí přečíst jeho článek s názvem „Chilská záhada“, v němž se diví pohnutce jejich odporu – vždyť Chile je nejbohatší zemí kontinentu. Že je země na předních příčkách i v míře nerovnosti, to už podporovatel miliardáře a současného prezidenta Piñery přehlíží. Podle nedávné studie má dolních pět procent Chilanů příjmy jako dolních pět procent Mongolů, zato horní dvě procenta se v příjmech vyrovnají horním dvěma procentům Němců – pro chudé třetí svět, pro bohaté první, a to v rámci jedné země. Vargas Llosa se kdysi nadchl pro kubánskou revoluci, ale sílící represe na ostrově mu po roce 1970 dala pochopitelný důvod přejít k liberalismu. Postupně se na jeho pravém křídle zabydlel natolik, že na stránkách novin neúnavně horuje pro antisociální politiky, zatímco zmínky o levici nezapomíná doprovodit odkazem k Venezuele. I v posledních dekádách dokázal Vargas Llosa napsat řadu velmi dobrých románů, současně ale připomíná Václava Klause z poloviny devadesátých let, včetně mentorského tónu. Nobelova cena za literaturu a politická příčetnost jsou zkrátka dvě různé věci.