Historie Nobelových cen za literaturu není jen dlouhou řadou vyznamenaných spisovatelů, ale zahrnuje i stejně dlouhou řadu diskusí: Jak a koho oceňovat? Co je to vůbec literatura? A co od ní společnost očekává? Důležitá se cena jeví zvláště z české perspektivy. Tuzemská literatura se totiž často tváří, jako by kontakt se zahraničním snad ani nepotřebovala.
Udělování Nobelových a dalších cen je v dnešní době jednou z mála literárních událostí, jež pravidelně vzbuzují nejen literárněkritické, ale i obecně společenské diskuse. Propojují čtenářský mainstream s kritikou. Na jednu stranu jsou sice literatuře vnější – přímo neovlivňují míru komunikace mezi jednotlivými texty, na stranu druhou je ale jejich vyhlašování periodicky se opakující událostí literárního pole. Z nepochopení tohoto rozporu také vychází každoroční rozčarování, kdy jsou znovu a znovu kladeny otázky, zda ocenění toho či onoho autora mělo smysl.
Politická kritéria cen
Literární ceny jsou podle teorie Pierra Bourdieuho situovány na heteronomním pólu literárního pole, což zjednodušeně řečeno znamená, že se nacházejí stále uvnitř literatury, ale už vykračují z jejího rámce a zpochybňují jeho hranice. Na těchto hranicích se pak odehrává debata o tom, co literatura vlastně znamená a jak se odlišuje od vnějšího světa. Na heteronomním pólu se ceny nenacházejí jen proto, že se o výsledcích těch prestižnějších referuje na prvních stránkách novin (nebo alespoň kulturních příloh), ale i proto, že kulturní kapitál, jejž s sebou přinášejí, platí i ve světě vnějším a naopak – málokterá porota nikdy nebyla obviněna z toho, že je její výběr ovlivněn politickými postoji jejích členů.
Časté výtky, že porota neocenila dílo, jež je skutečně nadčasové, ale to, jež „povrchně ztvárňuje politickou tendenčnost dnešní doby“, jsou důsledkem zaměňování praxe literárního oceňování s tvorbou literárního kánonu, nebo dokonce s literární historií. Porotci jako aktéři literární hry nemohou mít od oceňovaných děl dostatečný odstup a je jasné, že politická kritéria budou hrát při výběru svou roli. Ostatně dokonce i apolitické české literární prostředí během uprchlické krize oceňovalo knihy, jež toto téma zpracovávají – ať už Šindelkovu Únavu materiálu (2016) nebo Pánkovu Lásku v době globálních klimatických změn (2017). Politická kritéria pak logicky do hry vstupují tím víc, čím nesourodější je korpus, z něhož je dílo vybíráno.
V tomto ohledu má Nobelova cena výraznou a specifickou pozici. Její symbolický kapitál zdaleka převyšuje kapitál všech ostatních cen a je pro svou historii a prestiž sledována jako globální literární událost. O to je ale její udílení kontroverznější, protože snaha ocenit vždy jednoho autora globální literatury naráží na prostý fakt, že nic jako globální literatura zkrátka neexistuje. Celosvětově nelze být spravedlivý ani systematický, protože porotci musejí vybírat z mnoha uzavřených (národních či mezinárodních) literárních kontextů, jež mezi sebou komunikují často jen na úrovni individuálních vlivů, které se nepropojují do společného literárního jazyka.
Ocenění odlišením
Příkladem může být literatura střední Evropy, jež je sice provázána myšlenkou středoevropanství, jednotlivé literární kontexty jsou ale přesto vůči sobě poměrně uzavřené. Svědčí o tom i česká kritická recepce Knih Jakubových (2014, česky 2016) letos oceněné Olgy Tokarczukové – přestože v nich spisovatelka klade velký důraz na překračování hranic (ostatně to i porota zdůraznila v odůvodnění své volby), žádný ze zdejších recenzentů si nevšiml, že se ne nepodstatná část románu odehrává v (německo-židovském) Brně, tedy by mohla být vztažena i k českému kontextu, nikoli jen k tomu polskému.
Jediným možným přístupem při hodnocení tolika vynikajících děl je tak nakonec strategie vyvažování. Za ni je Švédská akademie ale často napadána – bouři například mezi polskými konzervativci rozpoutalo ocenění Wisławy Szymborské, cenu totiž prý dostala prý jen proto, že je žena. Našli bychom ale daleko víc příkladů, z nichž mnohé jsou i ospravedlnitelnější – jednou z častých výtek vůči vyvažovací strategii je také to, že porota má potom prý větší tendenci oceňovat průměrnost spíše než vybočující genialitu.
Práce poroty bývá občas přirovnávána k tvorbě jakéhosi světového kánonu – a už z těchto důvodů musí nutně selhávat. Osobně mi pro činnost, již komise vykonává, přijde nejvýstižnější polské slovo wyróżnienie, které znamená ocenění, ale lze ho přeložit také jako odlišení. Komise potom nevybírá, ale odlišuje vždy jednoho spisovatele od ostatních – vytrhuje ho z jeho původního kontextu a staví ho na piedestal světové literatury, která ale paradoxně neexistuje, takže se autor ocitá v jakémsi meziprostoru.
Do svého původního kontextu se alespoň v případě menších literatur vítěz navrací ověnčen pozlátkem mezinárodního uznání. Toto uznání sice nemá takovou moc, aby ho z meziprostoru globální literatury dokázalo prosadit i v jiných polích, je ale dostatečně působivé na to, aby zamíchalo s domácím kontextem. Těžko si můžeme představit českou literární historiografii bez jediného českého nobelisty, v polské literatuře bývá dokonce zmíněné udělení Nobelovy ceny Wisławě Szymborské v roce 1996 považováno za periodizační milník, po němž se definitivně polské literární pole rozdělilo na dvě části podle politických preferencí.
Síť vazeb
Když budeme mluvit o odlišení, bude daleko lepší připomenout úkol, jejž akademie vlastně dostala – Alfred Nobel do své závěti napsal, že porota má oceňovat „vynikající dílo idealistického rázu“. To znamená – kritériem nemá být pouze literární hodnota díla sama o sobě (pokud něco takového vůbec existuje), ale i to, jakým způsobem se vztahuje ke světu. Také proto dává smysl i ona strategie vyvažování a snaha mezi oceňované zahrnout i ty, kdo neměli to štěstí narodit se v Evropě, případně jako příslušníci toho správného pohlaví.
Přese všechno jsou Nobelovy ceny neoddiskutovatelnou součástí literárního života. Vtiskují mu určitý rytmus – periodicky mu umožňují klást ty samé otázky. Nejde jen o to, zda porota vybrala správně, ale především jaká jsou naše vlastní kritéria pro literaturu a jaké vztahy panují v literárním poli – ať už mezi čtenáři a literárními kritiky nebo mezi literaturou a společností.
Pokud si literaturu představíme jako strukturu nebo síť vazeb, smysl Nobelovy ceny se nám vyjeví až po určité době. Dnes vidíme, že její historie není jen dlouhou řadou vyznamenaných spisovatelů, kteří díky tomu přišli ke slušnému symbolickému i finančnímu kapitálu. Je to i stejně dlouhá řada diskusí – o tom, jak a koho oceňovat a k čemu to všechno vlastně je. Tohle všechno je důležité zvláště pro české prostředí, které občas působí, jako by zahraniční kontakt vůbec nepotřebovalo.
Podle dovětku Pavla Janáčka a Jiřího Trávníčka ke knize Jamese F. Englishe Ekonomie prestiže (2005, česky 2011) byl kdysi možná jedním z důvodů pro výběr Sienkiewicze na úkor Vrchlického typ argumentace jejich navrhovatelů. Zatímco Poláci zdůrazňovali, že tvorba autora Quo vadis (1896, česky 1898) je univerzální a překračuje hranice, do sebe zahleděná česká akademie vyzdvihovala přínos Vrchlického jako toho, kdo obohacuje českou literaturu o světový kontext. Možná i tohle je jedna z výzev, jež na českou literaturu stále ještě čekají.
Autorka je komparatistka.