Po loňském skandálu vyhlásila Švédská akademie letos společně s vítězem literární Nobelovy ceny za rok 2019 i zpětně vítězku za rok 2018. Oznámila plány na změnu pravidel, která v důsledku krizi způsobila. Bude stačit učinit Nobelovu cenu otevřenější a její volbu transparentnější, nebo se literární obec obejde bez svého nejprestižnějšího ocenění úplně?
Je to jako dorazit do země Oz a zjistit, že čaroděj je mužíček, který se schovává za závěsem a křičí: „Dívejte se jinam!“ Foto Martin Zajíček
Znásilnění, rivalita, tajnosti, finanční machinace – skandál nad Nobelovou cenou za literaturu začal v listopadu roku 2017, kdy švédské noviny Dagens Nyheter zveřejnily obvinění osmnácti žen, které byly sexuálně napadeny Jeanem-Claudem Arnaultem, 71letým švédsko-francouzským fotografem. Arnault, manžel členky Švédské akademie Katariny Frostensonové, který se chlubíval, že je „devatenáctým členem výboru“, byl v následujících měsících obviněn ze sexuálních útoků, k nimž došlo během posledních dvaceti let, a z manipulací s majetkem Švédské akademie – nemluvě o dalších nezákonných činnostech, jako je například únik jmen nominovaných laureátů, která jsou předmětem vysokých sázek. Do minulého října, kdy okresní soud ve Stockholmu odsoudil Arnaulta na dva roky do vězení za znásilnění, sedm z osmnácti členů akademie přerušilo činnost a za rok 2018 nebyla cena udělena. Jak uvedl stálý tajemník Anders Olsson, „považujeme za nutné věnovat čas obnově důvěry veřejnosti, než bude možné vyhlásit dalšího laureáta. Činíme tak z úcty k předchozím i budoucím laureátům, Nobelově nadaci a široké veřejnosti“.
Konec střetu zájmů?
Přestávka skončila. Nobelova nadace na začátku roku oznámila, že letos udělí za literaturu dvě ceny. Rovněž podniká kroky k vyřešení některých otázek, které skandál s Arnaultem vyvolal, jako je jmenování pěti externích členů, kteří mají pomoci s výběrem laureátů Nobelovy ceny, zvážení časového omezení členství a přezkoumání způsobu, jakým se řeší rezignace a vyloučení. Poprvé bude možné vyloučit členy, kteří jsou ve střetu zájmů nebo předmětem vyšetřování trestných činů.
Konec střetu zájmů, konec zločinců. To jsou určitě kroky správným směrem, nicméně jsou tak samozřejmé a přicházejí tak opožděně, až se člověk diví, čím přesně jsme byli po celá ta leta tolik okouzleni. Je to jako dorazit do země Oz a zjistit, že čaroděj je mužíček, který se schovává za zelenou oponou a křičí „Dívejte se jinam!“ – byť v tomto případě máme namísto kouzelníka exkluzivní skupinu členů Akademie, jejichž služba je doživotní a kteří mají s procesem udělování Nobelovy cenu zacházet jako s přísně střeženým tajemstvím. Když v loňském roce rezignovalo sedm členů, způsobilo to krizi, protože zbylí porotci nedali dohromady minimální kvorum dvanácti osob.
Rozhodování probíhá takto: Akademie v únoru posoudí okolo dvou set nominací, v květnu vyhlásí užší seznam a v létě pět finalistů, ale úplné vysvětlení, na základě čeho byl vítěz vybrán, je zapečetěno v archivech Nobelovy nadace a může být zveřejněno až po padesáti letech. Během skandálu samotná Nobelova nadace kritizovala Akademii za to, že tak dlouho „pěstovala do sebe uzavřenou kulturu“.
Nobelova cena je udělována od roku 1895 v pěti kategoriích a za tu dobu získala velkou kulturní prestiž. Pravděpodobně uznáváte laureáta Nobelovy ceny, i když o skutečných kritériích pro udělení ocenění mnoho nevíte. Nobel stanovil, že cena za literaturu by měla ocenit osobu, která vytvořila „vynikající dílo idealistického rázu“. Je to vágní návod a jeho interpretace vyvolala mnoho otázek. Sara Daniusová, která byla stálou sekretářkou Akademie až do své loňské rezignace, kdysi v auditoriu Dukeovy univerzity, své alma mater, řekla: „Co je zapotřebí k získání Nobelovy ceny za literaturu? Copak vím? Nevím. Vím jen to, že kritéria jsou jednoduchá, ale přísná. Získáváte ocenění nikoli za jednotlivou knihu, ale za celoživotní dílo. Očekává se, že přijdete s něčím novým, co se týče obsahu, formy nebo obojího. Tak vyhrajete Nobelovu cenu za literaturu.“ Jde zkrátka o sadu požadavků, s níž lze snadno manipulovat, a čtenářská obec musí prostě přijmout, že Akademie ví, co dělá. Problém je, že už to nyní tak zřejmé není.
Samoúčelná cena
Je tedy na čase, aby se literatura zbavila Nobelovy ceny? Minimálně po 124 letech stojí za to zvážit, jak zasahuje do kulturní krajiny. Vezměme si například, jak ve stejném roce, kdy nebyla udělena Nobelova cena za literaturu, obnovila americká Národní knižní nadace Národní knižní cenu za překladovou literaturu. Tato cena byla naposledy udělena v roce 1983, což není překvapivé vzhledem k nezájmu USA o literaturu jiných zemí (překladové knihy tu činí pouze tři procenta knižní produkce, což značně zaostává za zbytkem světa). Obnovení ceny byl praktický a pozitivní způsob, jak zvýšit zájem o jinojazyčná díla. Jak se vyjádřila Lisa Lucasová, výkonná ředitelka nadace, která dohlížela na obnovení ceny: „Národní knižní nadace je organizace, jejímž smyslem je ocenění nejlepších knih v Americe a rozšiřování jejich publika, takže pokud skutečně věříme, že přeložené dílo by mělo být čteno, a jsme pevně přesvědčeni o potřebě rozšiřovat americké knižní publikum, jak bychom to proboha mohli nedělat?“ Naproti tomu se zdá, že Nobelova cena v literatuře existuje samoúčelně. Její uzavřené kruhy reprezentují mnohé z toho, co je na vydávání knih špatně: malá skupina privilegovaných lidí rozhoduje o tom, co dělá literaturu výjimečnou. Mají moc tvarovat literární krajinu, ale důvody své volby udržují v tajnosti, což podporuje zaujatost a diskriminaci. Nastaly také chvíle – zejména v roce 2016, to cenu obdržel Bob Dylan –, kdy se zdálo, že rozhodnutí nesouvisí ani tak s propagací literatury, jako spíše se snahou přitáhnout pozornost.
Prestiž nelze spojovat s tajemstvím
Dalším příkladem způsobu fungování Nobelovy ceny je cena za beletrii psanou ženami, která nedávno a poprvé v historii udělování do svého dlouhého seznamu zahrnula nebinárního transgender autora. Nešlo jen o symbolický vzdor; uznání spisovatelů, kteří nejsou cisgenderoví bílí muži píšící v angličtině, je zásadní pro každý literární orgán, který chce být dnes legitimní. Mimo tato kritéria se ocitá příliš mnoho skvělých autorek a autorů a veřejnost by se neměla jen tak smířit s jejich vyloučením, aniž by přemýšlela o tom, jak porota definuje výjimečnost. Pouze čtrnáct ze sta vítězů Nobelovy ceny za literaturu byly ženy, jen málo z nich jsou spisovatelé nebílí a angličtina má více než dvojnásobný počet vítězství než francouzština, druhý nejoceňovanější jazyk.
Nobelova cena za literaturu se musí stát transparentnější, inkluzivnější a pozitivnější, jinak riskuje, že nebude vůbec. To by poškodilo hlavně spisovatele, protože vedle toho, že Nobelova cena obnáší velkorysou výhru (částka se mění každý rok – v roce 2017 Kazuo Ishiguro dostal devět milionů švédských korun čili asi 22 300 000 českých korun), hodnota všeobecné prestiže (nemluvě o nárůstu prodejů knih a pozvánek na veřejné prezentace), která je s titulem „laureát Nobelovy ceny“ spojena, roste a klesá s integritou Akademie. Nebude to snadný úkol. Arnaultův skandál odhalil mizérii, kterou lze najít v základu tolika organizací a která zahrnuje neupřímnost, okázalost, aroganci a zneužívání vlivu. Po mnoha odhaleních souvisejících s kampaní #metoo už má veřejnost plné zuby lidí, kteří využívají své sociální postavení jako prostý nástroj moci, jímž zastrašují ostatní, a je čím dál skeptičtější vůči institucím, jež spojují prestiž s tajemstvím. Akademie nemusí zveřejňovat úplné zápisy z každého pořádaného zasedání, ale měla by být transparentnější, pokud jde o kritéria pro výběr laureátů a laureátek. Její členové mají za sebou mnoho let zkušeností s hodnocením literatury, proč by tedy nemohli sdílet své myšlenkové pochody s veřejností? Odhalte veřejnosti potěšení z vytváření literárních hrdinů a hrdinek, a vzdejte tím úctu těmto výjimečným lidem ze všech koutů světa.
Autorka je spisovatelka a novinářka.
Z anglického originálu Do We Still Need the Nobel Prize in Literature?, publikováného 8. března 2019 na webu electricliterature.com, přeložila Marta Martinová.