Jak je to utvořeno?

Pražské divadlo Alfred ve dvoře připravilo přehlídku nezávislých slovenských tvůrců, která probíhala průběžně po celý říjen. Pozornost se upřela zejména na režiséra Andreje Kalinku a seskupení Med a prach. Jde o kolektiv autorů a interpretů, který lze popsat nejlépe tím, co nedělá: nevěnuje se jediné formě ani jedinému jazyku. Scénickou tvorbu Medu a prachu lze charakterizovat zároveň jako výtvarné umění, performanci, ale i jako instalaci, koncert – nebo divadlo. Na specifikaci uměleckého druhu ale vlastně nezáleží, u jejich děl je totiž daleko zajímavější položit si otázku, jak jsou utvořena.

Med a prach zkoumají prostředky a způsoby vyjádření vždy v konkrétnosti daného tématu. „Jak“ je klíčové a uskutečňuje se v závislosti na tom, o čem se mluví, a nic není určeno dopředu. Mezi témata, k nimž se kolektiv obrací, patří například rozdíl mezi teorií a praxí, otázka, kdo že je to člověk, nebo síla vztahu nevědomí a poznání.

Nesrozumitelnost

Med a prach se často vyslovují paradoxem a ve znaku mají nesrozumitelnost, která nám znemožňuje vypovídat o tom, co se odehrávalo na jevišti, v jednoduchých větách shrnujících fabuli, ale která pokouší paměť diváka, jeho pozornost a senzibilitu. Nejsou tak ve své tvorbě svázáni ani jazykem, ani jinou omezující nutností. Jsme svědky intenzivní rešerše vedené touhou po jazyku vlastním, a přesto sdělném, po osobních, a přesto univerzálních tématech. Nacházíme se na prahu poezie, kde je každý moment celkem sám o sobě, ale současně se všechny navzájem doplňují a podporují.

V Alfredu jsme měli možnost seznámit se s prací skupiny hned dvakrát, prostřednictvím představení eu.genus a Temná noc +/­- Obrazy pre srnky. Eu.genus je inscenace, která se – slovy Andreje Kalinky – ptá, „co je to dobrý rod“. Vcházíme do otevřeného ateliéru, ve kterém je práce v plném proudu; máme tak dojem, že přicházíme pozdě, že vše už tu bylo dřív než naše oči. V ateliéru se tančí, protahuje, rozcvičuje, modeluje, ale i zvučí, zpívá a hraje. Tento prostor působí jako dokument o vzniku jednoho díla a zároveň jako jeho přímé uskutečňování.

Na tom by ještě nebylo nic zvláštního – být na jevišti již před takzvaným začátkem, a tím jej zpochybnit, je dnes již takřka úzus. Zde odložený začátek ovšem nepůsobí jako volba konceptu, ale spíš jako pobídka diváka k meditaci. Během představení se setkáváme s celou řadou podivných postav, s člověkem, jehož tělo postupně srůstá s různými kusy nábytku, ať už je to stůl, židle či baletizol, nebo s drobným mužíčkem mluvícím rychlou španělštinou, který jako konferenciér vede aukci kusu hlíny a s pomocí masky se proměňuje v divokého ducha. Spoluzakladatel skupiny, výtvarník Juraj Poliak, permanentně sochá a črtá, aby nás pak ve stejně rozmělněném konci provedl výstavou za doprovodu sboru, který právě zkouší novou skladbu. Dění na scéně se neustále proměňuje, obrazně se tu odvíjí, jak uvádí režisér v anotaci, „cesta k soše“. Nezaměnitelnou roli hraje hudba, ať už autorská – Kalinka je také skladatel – nebo převzatá (gruzínské lidové písně či klasika).

S pečlivostí vědce

Temná noc +/­- Obrazy pre srnky, druhá realizace, již Alfred ve dvoře ve své přehlídce nabídl, je zase proměnlivou komorní inscenací pro několik diváků a jednu herečku. Ta v pološeru, vizuálně na hraně snu a skutečnosti, pokleká k velkému kvádru hlíny, ze kterého odkrývá v úplném tichu archeologickými štětečky nejprve snad kost, pak jakýsi nástroj. A zatím se zemina neustále hýbe, vlivem vibrací hudby a hlasů, vycházejících z útrob kvádru, jako by snad byl uvnitř uvězněn obří reproduktor. A herečka pracuje dál, v bílém ochranném obleku, s pečlivostí vědce odhaluje jednu vrstvu za druhou.

Za zády se divákům ozývá zpěv a ­jemné melodie Andreje Kalinky. Vtom herečka od­chází do bílé, průhledné místnosti, kde se svléká a omývá své tělo, zatímco jí nad hlavou krouží zlatá koruna, vrhající pohyblivý stín. Poté, co přečte úryvek v italštině, zabalená do umělohmotného pláště, vyzve nás, abychom šli ven. Ve vnitrobloku, už mimo divadelní prostor Alfreda ve dvoře, výtvarník Juraj Poliak v dešti tiskne na velké ruční tiskárně kopie jednoho a téhož obrazu.

Inscenace Andreje Kalinky bývají často ozna­­čovány přívlastkem „alternativní“. Tím se však poněkud zamlžuje jejich podstata. Nejsou totiž alternativou k nějakému hlavnímu proudu; stojí zcela samostatně a vzpírají se srovnání s jakýmkoli jiným dílem. A to je ten nejvýraznější dojem, jaký si divák z divadla odnáší.

Autorka je herečka.