Ludmila Petruševská
Byla jednou jedna žena, která chtěla zabít sousedovo dítě
Přeložila Linda Lenz
Větrné mlýny 2019, 224 s.
Nenápadná povídková kniha, chtělo by se říct – to by ovšem nesměla mít impozantní zlaté desky. Díky nim se ze svazku může snadno stát ozdoba domácí knihovničky a člověk rád čas od času sáhne po souboru pohádkových povídek. Označit takto knihu Ludmily Petruševské však znamená trestuhodné zjednodušení – a v tom je luxusem zářící obálka dokonalou metaforou celku díla. Povídky vyprávějí o ubohosti současného Ruska, o chudobě, rozvrácených vztazích, zoufalství, ale i o lásce až za hrob, naději a víře. Mohou-li takové kontrasty bez obtíží fungovat v životě, hodí se dobře i do krátkých literárních útvarů, neočekáváme-li od nich realistický pohled. Petruševská zachycuje svět lidí na okraji společnosti nebo v mezních situacích, do nichž vstupuje nadpřirozeno. Nepředstavují ho však pohádkové bytosti, nýbrž nenápadní kolemjdoucí. Nebo zkrátka vychází z lidí jako takových. Postavy volně plují mezi životem a smrtí – smrt je často vysvobozením a její hranice nejsou přesně definované. Posmrtný život zůstává nadějí, není ale určen pro každého – právě v tom je však velká spravedlnost, jež z povídek vyzařuje: jako by „druhý“ život pohltil opravdu jen ty, kteří umřít mají. Ve chvíli, kdy už je tragična příliš, přichází naděje a smíření. Pohádky-nepohádky v sobě zároveň nesou jakýsi latentní smutek a na první přečtení je zřetelné – i ze skvělého českého překladu –, jak silně jsou zakotveny v ruské literární tradici.
Markéta Pilná
Jiří Štěpán
Tekuté zrcadlo
Host 2019, 88 s.
Básnická prvotina Jiřího Štěpána Tekuté zrcadlo je postavena na myšlence, s poezií má pramálo společného. V osmadvaceti básních promlouvá rozšafný stařec v těle chaboučce vzpurného mladíka. Chce být důvtipný, ale je lakonicky bezobsažný. Chce nás přesvědčit „filosofií“ svých veršů, ale vrší na sebe jen banálně symbolické pointy nebo převypravuje špatně strávené zápisky ze školních lavic. Blábolivé duchaplnosti vypovídají o povýšenosti a bedlivém sebepozorování mluvčího, který chce především vynikat, ne něco postihnout. A když se přece jen vyjádří, dá si záležet, aby u toho byl vidět – hle, tohle jsem vám pověděl já! –, a potom slovy řádně rozmyje, co právě objevil. Je v tom jistá potěcha z psaní, je v tom i gesto autora, ale účinek takové snahy prožívat se v básnických obrazech a příkrých replikách je pro druhého mizivý, v několika případech nesnesitelný. Když laskavě přistoupím na pojetí básně jako sterilní intelektuálské hry, čtu pouze unáhlené závěry, kategorické hlášky, zkusmá mínění čerstvé zkušenosti. Básně Tekutého zrcadla glosují svět vezdejší z prázdných výšin a já upřímně netuším, o čem je v nich řeč a proč byly napsány. Sbírku nezachrání ani po verších rozvěšené ozdoby hudebního názvosloví nebo efektní odkazy na pár méně známých jmen – to, aby se vědělo, že autor ví. Ale co vlastně tahle jména vyjadřují? Pouze chutě autora. „Až po letech zjistíš/ že život, co tě nudil/ je zábavný a hravý/ Není to nic nového.“ Aha.
Martin Lukáš
Omar el Akkad
Americká válka
Přeložil Pavel Bakič
Host 2019, 359 s.
Nedávno médii proběhla zpráva o tom, že vzrůstající polarizace mezi konzervativci a demokraty může v USA vyústit v občanskou válkou. V románovém debutu novináře Omara El Akkada, který se narodil v Egyptě, vyrůstal v Kataru a žije v Kanadě, se ale nová občanská válka rozpoutala až v roce 2074 – poté, co odbojní Jižané spáchali atentát na amerického prezidenta, jenž po sérii ekologických katastrof zakázal používání fosilních paliv. Válku v bývalé velmoci podporuje i zahraniční politika nových světových hegemonů – Číny a obří Buazízího říše, která pohltila většinu bývalých islámských zemí během úspěšného arabského jara. Jihozápad bývalých Spojených států je pod mexickým protektorátem, Jižní Karolína je v karanténě kvůli nemoci, jež dělá z lidí oživlé mrtvoly, a na hranicích se válčí. Děj zachycuje bolestné osudy hlavní hrdinky Sarat, která se z malé dívky tváří v tvář válečným zločinům promění v chladnokrevný vraždící stroj a stává se hybatelem zásadních událostí. Dystopický román odhaluje perverzní logiku války vyvolávající nekonečný vír násilí a zmaru. Ačkoli celý konflikt je nahlížen z perspektivy méně sympatické, tedy z perspektivy reakční strany konfliktu, jasně se ukazuje, že dopady nespravedlnosti, násilí a zločinů proti lidskosti jsou stejně bolestivé na obou stranách a že mučení a vraždění je neobhajitelné jakoukoli ideologií. Velmi aktuální kniha, jež vedle tematizace uprchlictví, ekologické krize a nacionalismu upozorňuje také na křehkost zdánlivě neotřesitelných velmocí.
Karel Kouba
Karl Marx, Friedrich Engels, Martin Rowson
Komunistický manifest
Přeložili Ladislav Štoll a Viktor Janiš
Práh 2019, 80 s.
Britský výtvarník Martin Rowson, hlavní kreslíř deníku Guardian, se proslavil komiksovým zpracováním Eliotovy Pustiny a Tristrama Shandyho od Laurence Sternea. Nedávno se pustil do jiného díla, které si v komiksové verzi dokázal představit jen málokdo, a vytvořil grafickou podobu Komunistického manifestu. Kniha nedávno vyšla i česky; nedá se tu vlastně hovořit o překladu, neboť kromě Rowsonovy předmluvy obsahuje jen upravený klasický převod původního textu od Ladislava Štolla. Prim ale hraje obrazová stránka – monumentální dramatické kompozice ve steampunkovém duchu, zpravidla přes celou dvoustranu a se spoustou propracovaných detailů. V doprovodu Marxe a Engelse, kteří v Rowsonově pojetí vypadají jako dva veselí braši s rozježenými plnovousy, se z hrůzostrašných továrních hal přesuneme do Kapitalistického komediálního klubu, kde Marx v roli stand-up komika seznamuje se svými tezemi nepřátelsky naladěné obecenstvo. Na konci knihy najdeme sérii pohledů na slavné sousoší obou velikánů, která ilustruje složité osudy komunistického hnutí ve 20. století. Nejde přitom o „popularizační“ obrazové převyprávění manifestu, ale spíš o originální hru s velmi specifickou estetikou, která nesedne každému. Zajímavé je srovnání s ilustracemi od španělského výtvarníka Fernanda Vicenteho z roku 2012 – ten se zřejmě mnohem víc přiblížil očekávatelnému údernému pojetí ve stylu slavných Oken ROSTA Vladimira Majakovského.
Miroslav Tomek
První akční hrdina
Režie Jan Haluza, ČR 2019, 30 min.
Premiéra v ČR 17. 10. 2019
V dokumentu První akční dokument, který se v kinech promítá společně s půlhodinovým hraným snímkem První akční hrdina, tvůrci deklarují, že v Česku nemůže vzniknout plnohodnotný akční film. Zároveň ale existuje spousta vynikajících komedií, které si ze schémat tohoto žánru i z konkrétních akčních scén dovedou skvěle dělat legraci. Právě na ně počin Jana Haluzy údajně navazuje. Z filmu samotného to ale není tak úplně poznat. Namísto komedie, která obratně pracuje s nadsázkou, se tvůrci pustili do zoufale doslovné metahříčky, v níž si postava filmového režiséra nechává na míru vyrobit akční film podle přesných žánrových schémat a ukazatelů. Autoři vycházejí z představy, že akční žánr je velmi schematický a ve vyprávění se fakticky nezmůžou na víc, než že na tuto schematičnost dokola upozorňují. Místo aby vycházeli z konkrétních typických znaků a postav konkrétních akčních děl, berou žánr jako abstraktní návod na vyrobení konkrétních filmů. Tak to ale ve skutečnosti nefunguje, a tudíž celý záměr nakonec vyznívá jako prázdná teze. Škoda, protože samotné akční scény (pokud nepočítáme okatě nerealistickou práci s klíčováním) vlastně nejsou až tak špatné. Lepší by samozřejmě byly, pokud by tvůrci angažovali skutečné kaskadéry, provozovatele bojových umění a podobně. To by se ale možná až příliš přiblížili kategorii skutečného akčního filmu, který Češi přece, jak se říká, neumějí.
Antonín Tesař
David Böhm & Jiří Franta
Předstíraný spánek
Nevan Contempo, Praha, 2. 11. – 22. 12. 2019
Ačkoli nejnovější výstavní projekt Davida Böhma a Jiřího Franty nese název Předstíraný spánek, instalace spíše než spánek evokuje psychedelický trip. Návštěvníky totiž dezorientuje a brání jim v jednoduchém vnímání děl rozvěšených po stěnách. Velkorozměrné koláže, které kombinují fotografie Pavla Horáka, vyobrazující umělecké duo, s kresbami v podobném stylu jako na nedávné výstavě Franty a Böhma ve Slovenské národní galerii, by se svými překrývajícími se a do sebe vstupujícími prvky byly těžko uchopitelné i na denním světle. O to víc trippy dojmem pak působí v zatemněném prostoru, osvětleném pouze růžovými a červenými zářivkami. Mezi stěnami galerie se návštěvník navíc pohybuje po malých dunách navezeného písku a místy se snad vážně může cítit, jako by se zrovna ocitl v tom nejdivnějším a nejchaotičtějším snu, jaký kdy měl. Toto vysvětlení se jeví nejschůdnější interpretací výstavy, která naše smysly zároveň zostřuje i otupuje. Pravda není příliš daleko – jádro expozice ozřejmuje knižní katalog, nadneseně nazvaný ADHD a zaměřený na roztříštěnost pozornosti v chaosu moderní doby. Ten kromě textu Karla Veselého, jenž se věnuje právě deficitu pozornosti, obsahuje také rozhovory s umělci. Seriózní úvahy nad jejich tvorbou v nich ale nenajdeme – Böhm s Frantou se uchylují ke vtipům a slovním hříčkám, a odvádějí tak naši pozornost do zcela jiných končin.
Natálie Drtinová
Vojtěch Bárta
Věci
A studio Rubín, Praha, psáno z představení 14. 11. 2019
V současné záplavě improvizačního, interaktivního a performativního divadla diváka máloco tak potěší, jako když zavadí o skutečně dobrý text. Volné zpracování novely Georgese Pereca Věci, která suchým jazykem vědy zapisuje marnou snahu středostavovské dvojice o životní styl vyšší vrstvy, bylo v Rubínu šťastnou volbou. Strohé výčty předmětů, zážitků a jiných statusových nezbytností, které herecká dvojice Julie Goetzová a Jan Grundman chrlí takovou kadencí, že publikum skoro zapomíná dýchat spolu s nimi, ukazují vždy jednu oblast života ubíhajícího ve sháňce po hromadění – práci, zábavu, domov. Místo života v luxusním bydlišti s pohodlnými pohovkami značky Chesterfield, knihovnou ze světlého dubu, uvážlivě rozmístěnými artefakty a útulným „pokojem na večer“ sledujeme živoření mezi krabicemi v bytě o rozloze větší kuchyně. Pár pracuje v agentuře pro výzkum trhu a každá anketní otázka, hozená do publika, zároveň míří jako gumová šle přímo na vlastní tělo. Sen o zbohatnutí, jehož nenaplnitelnost nakonec přece jen dvojice odhalí, je vystřídán útěkem na venkov a konzumem nyní již uvědomělým. Jenže ani tady pšenka nekvete zrovna bezbolestně – následuje střet s tím, že uživit se mimo město je slušná dřina. Finální zmínka o klimatické krizi by vyzněla povinně, kdyby ekologický kolaps nebyl půlstoletí zamlčovanou pointou staré pohádky o nekonečném ekonomickém růstu.
Marta Martinová
Jenny Hval
The Practice of Love
CD, Sacred Bones 2019
Nové album experimentující norské hudebnice Jenny Hval potvrzuje ověřenou pravdu, že v boji nelze setrvávat neustále. Zatímco na minulých avantfolkových nahrávkách Hval usilovně bojovala o tvar svých skladeb, její nynější artpopová tvorba inspirovaná trancem devadesátých let je spíše obrazem nalezeného klidu. Na deskách Apocalypse, Girl (2015) nebo Blood Bitch (2016) Hval hájila feministické stanovisko, že každá žena má právo nejen na své tělo, ale i na „temné“ tělesné touhy s ním spojené, aniž by ji to mělo společensky stigmatizovat. Oproti tomu na albu The Practice of Love, jehož název si vypůjčila ze stejnojmenného filmu rakouské umělkyně VALIE EXPORT , jako by Hval plula na hladině svých tužeb. Zvlněná plocha klubového zvuku zde obaluje chytlavé, snadno zapamatovatelné písně. Působí to, jako by se Röyksopp nebo Robyn léčili z deprese. Dříve byly skladby Jenny Hval spíše koláží dráždivých detailů a vizí, kdežto nyní splývají v kontinuitě nekonečné acidové vlny a mají atmosféru jakýchsi meditací. Trhliny typické pro starší nahrávky se ale nakonec zcela nevyhnuly ani aktuální desce. Přímo v jejím středu tak narazíme na zhudebněný monolog poukazující na problematiku médií a působení slov, která se snadno stávají nástrojem násilí. Praxe lásky se pak mění v praxi znásilňování. Kombinace lehce omamné hudby a agresivních slov se přitom nakonec ukazuje jako nový způsob boje a další fáze aktivismu Jenny Hval.
Benjamin Slavík