Nic není důležitější než slovo

Svou narativní rozvolněností budí celovečerní debut Bohdana Karáska dojem, že jde o sérii improvizovaných, ba co více, opravdových dialogů. Karel, já a ty totiž působí bezprostředně jako naslouchání lidem v našem okolí. Ale pod uvolněnou slupkou prvního českého mumblecore – jak bývá v kritikách i v trailerech označován – se skrývá hravě napsaný, důmyslně vystavěný a až nečekaně citlivý pohled na partnerské vztahy.

Intimnější než těla

Studentka Saša (já) se dočasně nastěhuje ke kamarádovi Dušanovi (ty), aby si mohla promyslet, zda pokračovat ve stále komplikovanějším manželství s Karlem (Karel). Tento trojúhelník však nenaplní očekávání fanoušků domácích romantických komedií, nikdy se totiž nestane milostným. Avšak oproti tomu se v desítkách rozhovorů odhalují věci daleko intimnější než těla. Vztahy, partnerství, rané svatby i s nimi spojená očekávání. Karáskův film chytře přelévá pozornost z postavy na postavu a v dlouhých konverzacích rozvíjí klíčová témata s partnerstvím spojená. Hrdinové jako by elipticky pluli prostorem a uprostřed rozmluv se přesouvali z místa na místo. Nic není důležitější než slovo. Tok myšlenek a motivů tak ztrácí vzornou upravenost klasických scénářů, díky čemuž působí tolik přirozeně. Samozřejmě jde o iluzi podporovanou i prací s nenápadnou ruční kamerou a nestylizovaným herectvím, avšak iluzi přesvědčivou, funkční a jasně konceptuál­­ní. Tato bezprostřednost je narušena snad jen jednou z finálních sekvencí, která stříhá mezi dvěma ohnisky akce – jedno tvoří Saša s otcem, druhé Dušan s Karlem –, čímž poměrně uvědoměle konfrontuje obě perspektivy. Jenže ani v tomto okamžiku, který úmyslně narušuje formální soudržnost snímku, nepůsobí Karel, já a ty problematicky, naopak je ještě o něco intenzivnější.

Brilantní je také zrcadlení některých situa­cí a unikavost jiných. Úvodní scéna diváky vsadí přímo do středu drolícího se vztahu mezi Karlem a Sašou, přičemž jejich rozhovor je plný tenze. Ta je zpřítomněna v krátkých momentech ticha, které tříští plynulost konverzace do pasivně agresivních výbojů. V opozici pak stojí plynulé rozhovory s Dušanem plné komfortních chvilek mlčení. Finální scéna je opět tlumená, avšak ticho už nekonotuje napětí, ale naopak jeho uvolnění.

„Mumlacore“ po česku

V kontextu české kinematografie se Karáskův přístup může zdát unikátní a do jisté míry to tak je. Vzdaluje se tradičnímu žánrovému pojetí partnerských vztahů v české populární kinematografii, a dokonce i na opačné straně spekt­ra, ve festivalové distribuci, nabízí zajímavou odchylku. Zatímco jiní filmaři se snaží mnohdy sveřepě adaptovat cizí estetiku doslovně – například Adam Sedlák ve snímku Domestik (2018) či Michal Hogenauer v Tichých dotecích (2019) –, Karásek ji, podobně jako třeba Václav Kudrnka v Křižáčkovi (2017), ukotvuje v lokálním prostředí. Karel, já a ty je promyšlenou syntézou mezinárodních tradic a domácí látky, aniž by se deformovaly hrany obou.

Karáskův snímek svou pevně kontrolovanou rozvolněností připomíná tvorbu Petra Václava nebo Tomáše Pavlíčka, ale přese všechny podobnosti zůstává osobitý. Nabízí v českém kontextu podnětný přístup, spojující chytře odpozorované postavy s precizně uhlídaným vyprávěním, které navzdory téměř dvouhodinové stopáži a absenci výraznějšího narativního oblouku neztratí tempo. Nezbývá než napjatě očekávat další režisérovy projekty. Karel, já a ty nejspíš nepronikne do širšího diváckého povědomí, ale návštěvníci kina zjistí, že ukecaný český „mumlacore“ může působit podobně jako příjemné setkání s přáteli. A jak ve filmu pozná Saša, občas si stačí uvědomit, že nikdy nejsme sami, a pak si parádně pokecat.

Autor je filmový publicista.