Zatímco se na polských a českých sociálních sítích všichni radovali, že polská spisovatelka Olga Tokarczuková dostala Nobelovu cenu, básník a literární kritik Karol Maliszewski si povzdychl: „A co teď bude s naším festivalem?“
Málokdy se stane, aby laureát Nobelovy ceny za literaturu byl pro tolik lidí tak domácký. Svou tvorbou a životem je Olga Tokarczuková (viz rozhovor v A2 č. 13/2017) silně zakotvena v konkrétním prostoru a čase. Přesto – nebo právě proto – získala jedno z nejglobálnějších literárních ocenění. Ostatně v Polsku se komentátoři neopomněli zmínit o tom, že teď už Adam Zagajewski bude čekat marně. „Dlouholetého polského kandidáta“ řada publicistů kritizovala právě za to, že jeho univerzálně pochopitelné básně v poslední době působí, jako by byly schválně psané pro světového čtenáře (a porotce).
Švédská komise nakonec ocenila „vypravěčskou představivost, která s encyklopedickou vášní ukazuje překračování hranic jako formu života“. Ty hranice jsou ale v případě Tokarczukové obvykle velmi konkrétní. Sama coby dítě z rodiny s ukrajinskými kořeny, dcera učitelů, kteří často měnili místo svého pobytu, vzpomíná, že vyrůstala trochu bez pravidel (a hranic) ve školní knihovně. Snad právě proto tak zapouští kořeny v jednom místě – v Kladsku. Nezapomněla na něj, ani když dostala Nobelovu cenu: „Dostala jsem od té země dar a pokládám za štěstí, že ke mně příběhy přicházejí samy, vplouvají do mě.“
Festival pro lidi ze sousedství
Čtenáři Pravěku a jiných časů (1996, česky 1999) nejspíš tuší, že autorka často pobývá v polsko-českém pohraničí. Najít na mapě kladskou vesničku Krajanów by ale asi dokázal málokdo. Stejně jako Novou Rudu, kde Tokarczuková spolu s Maliszewským založila literární festival Hory literatury. A právě o něj se Maliszewski bojí. Lokální charakter festivalu, založeného na setkávání velkých hvězd polské literatury s místním publikem, by se totiž mohl zásadně změnit. Ačkoli už dříve patřila Tokarczuková ke známým autorkám po obou stranách hranice, teď po jejím podpisu zatouží lovci autogramů.
Kopcovitá Kladská kotlina má své neoddiskutovatelné kouzlo, ale 20. století ji nešetřilo. Původní němečtí obyvatelé byli odsunuti a na jejich místo přišli Poláci vysídlení pro změnu z bývalých východních území meziválečné Polské republiky, která připadla po druhé světové válce sovětskému Rusku. V Česku není nutné vysvětlovat, jaké důsledky mají podobné přesuny obyvatel – z našich Sudet to známe moc dobře. Právě v těchto kulisách se nejčastěji odehrávají prózy Tokarczukové. Kladsko v nich nepůsobí idylicky, dokonce ani v patchworkové próze Denní dům, noční dům (1998, česky 2002), kde se místní mytologie spojuje s recepty a sny. A současná skutečnost také není růžová. Právě Nová Ruda se stala prvním místem, odkud se začaly šířit nenávistné komentáře poté, co spisovatelka získala v roce 2015 nejprestižnější polskou literární cenu Nike za opus magnum Knihy Jakubovy (2014, česky 2016 – viz recenzi v A2 č. 13/2017). Diskuse na internetových fórech se samozřejmě netýkala samotné knihy, ale prohlášení autorky pro polskou televizi, v němž vyzvala Poláky, aby si připustili, že ve svých dějinách byli kolonizátory a také vraždili Židy. Ostře formulovaný názor vyvolal vlnu útoků, včetně zveřejňování adresy a výzev „k návštěvě“ Tokarczukové – právě to navrhoval majitel novorudské směnárny.
Dům, který se měl stát bezpečným místem, v němž se může spisovatelka soustředit na psaní, se stal opakem. Malebná krajina začala připomínat spíše prostředí detektivky Svůj vůz a pluh veď přes kosti mrtvých (2009, česky 2010), kde musí vzít spravedlnost – tváří v tvář místním podnikatelům a myslivcům – do svých rukou „postarší paní“ Janina Duszejková. Několik měsíců před touto kauzou, v létě 2015, ale také proběhl první ročník Hor literatury. O charakteru Tokarczukové nejlépe svědčí to, že se svého domu nevzdala a rozhodla se pokračovat i ve festivalu, který se odehrává mimo jiné na novorudské radnici. Možná dobře pochopila, jak důležité je vytrvat a trpělivě pracovat s lokální pamětí. Bylo by snadné zorganizovat festival ve studentské otevřené Vratislavi (nedávno zde mohli cestující jezdit zadarmo městskou dopravou, pokud měli u sebe jednu z Tokarczukové knih) nebo v jiném velkém polském městě, ale mnohem důležitější je uspořádat ho v místech, kam se dá dojet jen těžko a po úzkých silničkách. Festival není určen jedné sociální bublině, naopak je otevřený všem lidem ze sousedství. A protože mezi sousedy (ač vzdálenější) lze počítat i Čechy, netrvalo dlouho a došlo i na navazování zpřetrhaných přeshraničních vazeb mezi Broumovskem a Kladskem.
Chlebová cesta
Češi se samozřejmě vždycky mohli festivalu účastnit, mezi hosty se objevil třeba Maliszewského přítel, básník a překladatel Jiří Červenka. V roce 2017 ale byla symbolicky obnovena takzvaná Chlebová cesta, stará trasa, která kdysi sloužila především k pašování potravin v době hladu. Hranice rozdělovala dříve Rakousko-Uhersko a Prusko, potom Česko a Polsko a cesta se vyhýbala nejrůznějším mýtním poplatkům a clům. Stezka vede ze Šonova do Włodowic, na informačních tabulích se poutníci dozvědí o místní historii a kultuře. Kousek od Włodowic se pak nachází legendární plenérová festivalová scéna Pod Wiatami. Tam letos díky bohemistce a překladatelce Anně Wanikové, která začala „českou řadu“ organizovat, diskutovali třeba Radka Denemarková, Ivan Binar nebo Ivana Myšková. Festival se tak obohatil o sousedský rozměr i v mezinárodním měřítku.
Ostatně současná polsko-česká hranice, odkud zmizeli němečtí obyvatelé, očividně spisovatele přitahuje. Podobný malý festival, který už ale přerostl do významné literární události, vznikl také na druhé straně Krkonoš, ve zmizelé vesnici Miedzianka nedaleko Jelení Hory. Stojí za ním reportér Filip Springer, autor historické reportážní knihy Miedzianka. Příběh zániku(2011, česky 2017 – viz minirecenzi v A2 č. 5/2018). Kdysi bohaté hornické městečko se ztratilo a opět ožilo nejdříve literárně a potom ve skutečnosti. Místo starého pivovaru vznikl nový moderní minipivovar a na diskuse, workshopy a čtení se sem sjíždějí stovky nadšenců. Auta tu nejsou doporučena, speciální slevovou akci pro příjezd na festival naopak nabídly dolnoslezské regionální dráhy. Na rozdíl od Hor literatury má ovšem Miedzianka spíše studentský charakter a většina návštěvníků přijíždí z větší dálky než jen z okolních vesnic a městeček.
Z Krajanówa do světa a zase zpátky
Olga Tokarczuková i přes svou vizáž městské aktivistky s dredy a v extravagantním oblečení zůstává v mnoha ohledech „paní odvedle“. Při své srdečnosti vyvolává v lidech dojem, že se s ní znají už odnepaměti. Nakolik to změní Nobelova cena, zatím není jisté. Čeští čtenáři to budou moci zjistit na příštím Světě knihy, na němž bude Polsko čestným hostem a Tokarczuková jedním z jeho hlavních zástupců. S největší pravděpodobností ale nebudou zaskočeni, protože Tokarczuková už při předávání Man Bookerovy ceny za román Běguni (2007, česky 2008) symbolicky naznačila, že si pamatuje své skromné začátky. Do Londýna si na sebe vzala náušnice, které si pořídila, když ve stejném městě pracovala jako pokojská hotelu.
„Někdy si říkám, jak by asi vypadal můj život, kdyby byly moje knihy přeloženy do angličtiny už dříve, protože angličtina je jazyk rozšířený po celém světě, a když vám vyjde kniha anglicky, stane se univerzální, globální,“ řekla mimo jiné po udělení Nobelovy ceny. Nejspíš by se nezměnil. Tokarczuková ze světa utíká do Krajanówa, ale zase se z něj vydává na další cesty. Tak to dělala donedávna a nepochybně v tom bude pokračovat i nadále. Na její knihy bude mezitím čekat víc a víc čtenářů.
Autorka je polonistka a překladatelka.