Debata o veřejně deklarovaných postojích spisovatele Petera Handkeho k válce v Jugoslávii potvrzuje dogmatičnost hegemonní západní protisrbské interpretace. Zároveň poukazuje na skutečnost, že zprvu odvážné kritické myšlení může lehce vyústit ve ztrátu soudnosti.
Na Petera Handkeho se u příležitosti udělení Nobelovy ceny opět snesla vlna kritiky. Když se, prvně v polovině devadesátých let, veřejně vyslovil k jugoslávské krizi, zařadil se mezi nemnohé západní literáty a intelektuály, kteří protestovali proti jejímu jednorozměrnému výkladu, jenž tehdy dominoval v západním veřejném prostoru. Vysloužil si tak odsouzení za domnělou relativizaci válečných zločinů, a dokonce pověst popírače genocidy. Přístup k Handkeho vysoce oceňovanému literárnímu dílu se od té doby v západním světě mnohdy jedním dechem spojoval s jeho názory, kterými se údajně prohřešil proti zásadám humanity a spravedlnosti. Všeobecně panovalo přesvědčení, že Handke by již dávno Nobelovu cenu získal, nebýt jeho postojů k jugoslávským válkám. Proto letošní výrok Švédské královské akademie mnohé, a zjevně i samotného Handkeho, překvapil.
Kritický duch i projekce
Vedle celé řady nových protestů zaznívají i hlasy na Handkeho obranu. Většinou však nehájí jeho pozici, nýbrž pouze připomínají, že si cenu zaslouží, protože je jedním z nejvýznamnějších žijících spisovatelů a dramatiků a jeho někdejší angažmá ve prospěch Srbska a režimu Slobodana Miloševiće je vzhledem k celkovému dílu vlastně podružné. Působí to, jako by část Handkeho obhájců blahosklonně přimhouřila oko nad spisovatelovou pošetilostí a politickou naivitou, aniž by se musela seriózněji vypořádat s obsahem a funkcí jeho prosrbských sdělení a gest souvisejících s násilným rozpadem Jugoslávie.
Vztah Petera Handkeho k jihoslovanskému prostoru se nezrodil až v polovině devadesátých let. Sám se vždy hlásil ke slovinskému původu, který odvozoval od rodiny své matky. Do socialistické Jugoslávie několikrát cestoval, a během pobytu na ostrově Krk dokonce napsal svou první knihu. V knize Gestern unterwegs (Včera na cestě, 2005), složené z cestopisných zápisků z let 1987 až 1990, vylíčil putování po Evropě, které zahájil právě v Jugoslávii. Jugoslávie, asociovaná převážně s jemu blízkým Slovinskem, byla pro Handkeho idealizovanou zemí, kterou doposud nezkazil konzum a v níž existovala autentická lidská pospolitost. Někteří poznamenávají, že autorův vztah k Jugoslávii byl veskrze ovlivněn jeho vlastní projekcí, která nevycházela z příliš intenzivního zájmu o poznání této země. Sám Handke uváděl, že je schopen vyjadřovat se jakž takž kostrbatou slovinštinou, zatímco ze srbochorvatštiny zná jen několik málo slov a srbskou cyrilici si musí hláskovat.
Do debaty o jugoslávské tragédii Handke vstoupil až v závěru jejího bosenského kola v roce 1996, kdy vydal své Eine winterliche Reise zu den Flüssen Donau, Save, Morawa und Drina oder Gerechtigkeit für Serbien (Zimní putování k řekám Dunaji, Sávě, Moravě a Drině aneb Spravedlnost pro Srbsko). Pohnutkou mu bylo rozhořčení nad tendenčností, s jakou o válkách v rozpadající se Jugoslávii referovala přední západní média. Urážely ho bohorovné výroky prominentních mondénních intelektuálů, jako byli Bernard-Henri Lévy nebo Alain Finkielkraut, kteří se pasovali do rolí morálních autorit Západu a pomáhali vytvářet démonický obraz divokých srbských Balkánců.
Handke do tehdejší debaty nevstupoval jako znalec jugoslávských reálií, a ani to nijak nepředstíral. V prvé řadě kladl otázky, zpochybňoval prostá mediální sdělení a zamýšlel se nad hodnověrností fotografických a filmových obrazů, které mají obrovskou přesvědčivou sílu a s nimiž se dá velmi umně manipulovat. Ptal se hlavně na to, co ve skutečnosti vidíme, když sledujeme téměř v přímém přenosu zvěrstva páchaná na civilním obyvatelstvu, zda tyto záběry reprezentují skutečnost v plné šíři a jestli náhodou něco jiného nezůstává mimo objektivy reportérů. Handke tak bezpochyby prokázal kritického ducha ve chvíli, kdy jej západní veřejnost ztrácela. Potřeba byla i nemalá osobní statečnost, protože si dovolil nedůvěřovat tomu, co ostatní vydávali za očividné.
Nechat se strhnout
Na rozdíl od většiny novinářů a intelektuálů, kteří komentovali dění v Jugoslávii z Paříže, Vídně nebo nanejvýš Lublaně, Handke se rozhodl vypravit do Srbska, aby se osobně přesvědčil, co je to za lidi, kteří údajně sdílejí násilnickou, primitivní kulturu a mají přímý či nepřímý podíl na zločinech proti lidskosti. Rozhodl se putovat anonymně, nikoli jako známý spisovatel, ale jako obyčejný turista, a úmyslně se vyhýbal tomu, aby se setkával s vlivnými lidmi. Zvolený přístup byl jistě subjektivně poctivý. Handke však váhu osobního pozorování přecenil. Ze vzdoru vůči jednomu pokřivenému výkladu přebíral různá klišé a zjednodušená tvrzení přítomná v tamním prostředí, takže se nechal strhnout srbskou nacionální romantikou. Zatímco vůči Západu prokazoval statečnou kritičnost, vůči srbským interpretacím průběhu konfliktu a jeho příčinám podobnou zdrženlivost neprojevoval. Tak jako si předtím idealizoval socialistickou Jugoslávii jako autentický antipod západní přesycené, zpohodlnělé společnosti bez skutečných lidských hodnot, nyní si tento ideál projektoval do Srbska a srbského národa. I z toho důvodu jsou Handkeho postoje jen s rozpaky přijímány v té části srbské veřejnosti, která se principiálně stavěla nejen proti Miloševićově režimu, ale také proti nacionalismu, a to v prvé řadě nacionalismu srbskému.
Handke byl nicméně v řadě ohledů pravdě blíž než Lévy či Finkielkraut. I když zůstávají spory o výklad jugoslávských válek dodnes zpolitizované a vysoce ožehavé, je v dnešní době již projevem krajní zaslepenosti tvrdit, že jedinými viníky války a pachateli zločinů byli Srbové a jedinými oběťmi Bosňáci či Chorvaté. Ovšem některé události se mezitím kanonizovaly a byly posvěceny Mezinárodním soudním dvorem v Haagu a polemizovat s tvrzením, že srebrenický zločin byl genocidou, či s deklarovaným počtem civilních obětí masakru, znamená vystavit se obvinění ze zpochybňování genocidy, což je dáváno na roveň popírání holocaustu. Jenže každé dogma, o kterém se zakáže pochybovat, škodí svobodě myšlení a svobodě slova. Ti, kteří hájí jediný platný výklad, nechtějí slyšet nic o tom, že formálně demilitarizovaná zóna sloužila muslimským jednotkám k výpadům proti srbským vesnicím. Je nepřípustné uvažovat, jestli se s ostatky nemanipulovalo a zda patří všechny skutečně jenom civilistům popraveným Srby po obsazení enklávy. Ten, kdo tyto nejasnosti jen připustí, stává se terčem osočování, jako by měl sám podíl na spáchaném zločinu.
Inspirace i varování
Na útoky svých kritiků Handke odpověděl stupňováním svého vzdoru. Nejenže se stále více otevřeně stavěl na obranu paušálně odsuzovaného srbského národa, ale také se zastával jeho nanejvýš problematických vůdců. S nimi se také osobně sblížil a nechal se jimi využít v oficiální propagandě. Postupně tak odhodil skromnost anonymního poutníka, a tím i nezávislého skeptického pozorovatele. I v tom však Handke nakonec projevil zásadní důslednost. Někteří kritici Handkemu vyčítají, že vystoupil jako svědek obhajoby Slobodana Miloševiće v Haagu a že se zúčastnil jeho pohřbu, kde také pronesl řeč. Vadí jim tak gesto přiznání základní důstojnosti člověku, který nebyl, jak si mnozí myslí, strůjcem všeho neštěstí. Obranou již poraženého, a nakonec ve vězení zemřelého Miloševiće vystoupil Handke proti jeho démonizaci, která zastírá odpovědnost dalších čelných protagonistů. Ti byli přitom stejně jako Milošević podněcovateli destruktivních společenských sil, ale současně byli v jejich vleku. Milošević byl přitom možná okolnostmi vlečen více než Franjo Tudjman nebo Alija Izetbegović, kteří byli na rozdíl od srbského vůdce autentickými nacionalisty.
Současný, znovu zjitřený rozruch kolem Handkeho vypovídá o širším problému veřejné debaty. Stejně jako během jugoslávských válek jsme i v případě dalších konfliktů, jako jsou válka v Sýrii nebo ukrajinská krize, svědky tendenčního způsobu zpravodajství v liberálních médiích a sešikování společenských elit v západních zemích kolem jednoho účelového výkladu. Autoritativní vynucování jedné interpretace událostí, které ze samotné podstaty musí být složitější, u většiny vede ke konformitě. Skeptické menšině pak strážci „zjevných pravd“ předhazují zaslepenost nebo – a to v poslední době stále bohužel častěji – angažmá v zájmu cizích mocností. Je proto mnohdy velmi nesnadné zachovat si zdrženlivý a střízlivý postoj a neuchýlit se před mediálním lynčem ke druhé krajnosti. V kritice dominantního obrazu ukrajinské krize není například řešením přijímat bez kritického čtení interpretace ruských státních médií, jak to učinila řada umělců, kteří před mediálními útoky za své kritické výroky na adresu západní politiky zběhli pod ochranu Vladimira Putina.
Peter Handke zůstává inspirativní, hájí-li statečně zásady kritického myšlení proti jakémukoli dominantnímu narativu a sklonům k dogmatismu. Jeho případ však zároveň varuje před uchylováním se ke krajnostem „alternativních výkladů“ a podněcuje ke stálému hledání vlastní pozice a jejímu přezkoumávání, tedy činnosti, která nikdy nekončí.
Autor je historik.