Oceňuji živočišnost, vtip a šok

Někdy se o vás říká, že píšete temnou, cynickou, tzv. grimdark fantasy. Jak se vám tato charakteristika líbí?

Slovo grimdark zní trochu legračně. Ostatně, ironicky si na Twitteru říkám Lord Grimdark. Hlavně je to ale způsob, jak vyjádřit, že máte co dělat s něčím ultratemným a strašlivým, kde není místo pro světlo a humor. Je to až směšně přehnaná nálepka. Pro ostatní se z toho stal způsob, jak popsat něco jako nehrdinskou fantasy, která kontrastuje s heroickými příběhy, jaké se psaly v osmdesátých a devadesátých letech. Je to fantasy, kde je spousta morálně pochybného jednání, krvavého násilí a šibeničního humoru. Ten trend se objevil teprve v době, kdy jsem začal psát, takže jsem nikdy neusiloval o to, zapadnout do škatulky grimdark. Tyto kategorie si žijí vlastním životem. To, jak lidé interpretují vaši knihu, nemůžete kontrolovat. Pokud to čtenářům pomůže najít si, co se jim líbí, ideálně nějakou mou knihu, nemám s tím problém.

Vaši první knihu Sama čepel nakladatelé dlouho odmítali. Proč jste se rozhodl právě pro epickou fantasy?

Jako dítě jsem miloval fantasy. Četl jsem ji, hrál jsem Dungeons and Dragons a další hry na hrdiny, vymyslel jsem spoustu světů a postav a nakreslil mapy mnoha čarodějných věží. I když jsem v pubertě se čtením fantasy přestal, vždycky jsem k ní měl blízko. Ale chtěl jsem ji dělat po svém.

Epická fantasy je spojovaná hlavně se jménem J. R. R. Tolkiena. Jako svou hlavní inspiraci ho jmenuje většina autorů tohoto žánru, a dokonce i ti, kteří ho pomlouvají, jako to dělá třeba China Miéville. Mělo jeho dílo vliv i na vás?

Samozřejmě. Spolu s Georgem R. R. Marti­nem, Ursulou Le Guinovou a Michaelem Moorcockem měl na mě nejzásadnější vliv. Jeden čas jsem četl Pána prstenů každý rok znovu. Bez Tolkiena by moderní fantasy ne­­existovalo. Ale v osmdesátých a devadesátých letech byly jeho knihy tak často napodobovány, až celý žánr poněkud vyčichnul.

Vaše romány se k žánru staví specifickým způsobem. Hrají si se čtenářským očekáváním a ke klasickým tématům fantasy, jako jsou válka nebo pomsta, se staví velmi kritiky. Považujete se za revizionistu žánru?

Tohle by měli posoudit spíš kritici. Určitě to není můj vědomý program. Píšu své knihy z pozice někoho, kdo miluje a uznává klasická témata a postavy fantasy žánru, ale zároveň má pocit, že celý žánr je poslední dobou poněkud předvídatelný – je plný heroismu, morálně přímočarý, zaměřený spíš na prostředí než na hrdiny a postrádá humor, což vede až k určité nabubřelosti. Jako čtenář oceňuji silný hlas, živočišnost, vtip a šok. A takovou fantasy chci psát. Možná je v tom kousek revizionismu a hry s očekáváním čtenářů, ale tenhle přístup jsem si vytvořil až postupně a úplně spontánně.

Důležitým motivem vašich knih je podle mě etická nejednoznačnost postav, nejasná hranice mezi dobrem a zlem, která obvykle vede k paradoxním, ironickým důsledkům.

Boj dobra a zla je v jádru mnoha ­fantasy příběhů. Tolkien vytvořil svět s objektivně daným dobrem a zlem a komerční fantasy osmdesátých a devadesátých let kráčela v jeho stopách. Naproti tomu třeba Hra o trůny přináší výrazně odlišný pohled na svět – je často těžké poznat, které rozhodnutí je správné. Postavy se snaží konat větší dobro nebo aspoň menší zlo a často se rozhodnou špatně. Dobro a zlo jsou závislé na vaší perspektivě. Vždycky mi připadala zajímavější právě tato nejednoznačná morálka, která je bližší našemu světu.

Na letošním World Conu jste se účastnil panelu o politických systémech ve fantasy světech, tedy zejména o monarchii. Zajímá vás politika a odráží se nějak ve vašich textech?

Myslím, že politika do určité míry zajímá každého, obzvlášť v dnešní problematické době. Vaše názory se přirozeně otisknou do vašich textů. Rozhodně mě zajímá moc, peníze, násilí, mocenské systémy a to, jak se odrážejí ve fantasy. Ale myslím si, že přemíra kázání vede k nudnému čtení. Snažím se vycházet od postav a zápletky a doufám, že téma se nějak vyvine při procesu psaní. Fikce – a fantasy obzvlášť – v dnešní značně polarizované době umožňuje zkoumat reálné problémy, k nimž mají čtenáři často hodně vyhraněné postoje.

Vaše trilogie Moře střepů je pozoruhodná směs drsné, nehrdinské fantasy a žánru young adult. Proč jste se rozhodl přiblížit literatuře pro dospívající čtenáře a jak se psaní lišilo od vaší epické fantasy?

Důvodů bylo několik. Měl jsem v té době za sebou šest objemných románů pro dospělé, které se všechny odehrávaly ve stejném světě a v nichž se potkávaly tytéž postavy. U každé z těch knih jsem se ale pokoušel o jiný přístup a mírně jsem pozměnil i podobu popisovaného světa. Zároveň mě trochu frustrovalo, jak megalomanským žánrem se fantasy stává. Máte delší a delší série složené z pořád delších a delších knih. Chtěl jsem napsat fantasy, která bude mnohem kratší, sevřenější, zacílenější, zaměřená na menší počet postav a s rychle se odvíjející ústřední zápletkou. Ukázalo se, že záměr psát kratší a uzavřenější příběhy se překrývá s psaním pro řekněme mladší publikum. Zároveň jsem ale chtěl, aby se ty knihy líbily i čtenářům mých starších románů. Když jsem viděl, jak nadšené jsou mé vlastní děti z knížek, které čtou, vzpomněl jsem si, jak obrovský vliv na mě měly příběhy, jež jsem sám četl jako dítě. Chtěl jsem sám napsat něco, co by mohlo mít takový formativní efekt na mé čtenáře.

Také román Rudá země žánrově lehce vybočuje – má silné prvky westernu. Myslíte si, že western a fantasy mají podobné znaky?

Rudá země je opravdu hodně westernová. Mám western rád jak na plátně, tak na papíře. Vždycky mi připadalo, že jádrem westernu je střet mezi civilizovanou společností a nezkrocenou divočinou, případně s tvrdými, odhodlanými, soběstačnými a často dost násilnickými obyvateli těchto oblastí. Podobný konflikt můžete zkoumat i ve fantasy, nikoli jen na Divokém západě.

Nedávno jste se vrátil do světa svých starých románů s novou knihou A Little Hatred. V čem se liší od staré trilogie První zákon?

Celkový přístup je hodně podobný. Soustředím se na výrazné postavy a snažím se dostat čtenáře do jejich hlav prostřednictvím nečekaných zvratů, šťavnaté akce a pořádné porce černého humoru. Ale prostředí příběhu se posunulo do období průmyslové revoluce, takže ve městech začínají kouřit tovární komíny a celá společnost se svými pracovními a mocenskými vztahy se otřásá v základech. Pořád tu jsou meče, ale nenacházíme se už ve středověku, nýbrž v čase revoluce.

Začínal jste jako filmový střihač. Chtěl jste se stát i scenáristou? Bylo vaše psaní nějak ovlivněno kinematografií?

Filmy a televize na mě měly srovnatelně silný vliv jako knihy. Při práci střihače se naučíte spoustu věcí, které se hodí: tempo, stručnost, jak začít a ukončit scénu, na co se soustředit a co vynechat. Trojice mých samostatných románů vlastně vychází z klasických filmových žánrů – Nejlépe chutná za studena z thrilleru o pomstě, Hrdinové z válečného dramatu a Rudá země z westernu. Mám za sebou i scenáristickou práci, ale nic z toho se zatím na plátno nedostalo.

Spisovatelé fantasy často tvrdí, že psaní dlouhé série zasazené do vymyšleného světa vyžaduje jiný přístup k psaní než ostatní žánry. Rozvrhujete si dlouho dopředu reálie vašich světů a co si rozmýšlíte jako první?

Mám pečlivý plán a dělám si poctivé rešerše, ale pořád mám na paměti, že popisy světa nesmí stát v cestě postavám a akci. Přípravy by také neměly obnášet zbytečně moc práce. Poslední dobou vždy během plánování zkouším napsat kapitolu nebo dvě, abych zachytil hlasy svých postav a materii celé knihy. Psaní a plánování pak mohou jít ruku v ruce.

Science fiction je žánr, který získává čím dál větší pozornost mainstreamových autorů i médií. Fantasy naproti tomu stále zůstává doménou fandomu a mainstreamová kritika ji přehlíží. Máte stejný pocit?

Hranice obou žánrů jsou hodně nejasné, takže není snadné generalizovat. Myslím ale, že Hra o trůny měla celkem drtivý dopad na vnímání fantasy mainstreamovými médii. Ukázala, že může být temná, šokující, vyspělá, a to k žánru přilákalo mnoho nových čtenářů s různým zázemím. Myslím, že lidé působící v prostředí kritiky, fandomu nebo literatury obecně si až příliš horlivě chrání hranice svých oblastí zájmu. Já se snažím prostě psát, jak nejlépe dovedu, a jsem vděčný za každého čtenáře, ať už přišel z jakéhokoli prostředí.