Úloha studentů v moderních českých dějinách je těžko přehlédnutelná. Přes rozdílnost generací i motivací, které je v klíčových okamžicích českých dějin vedly k protestům, mají studentská hnutí něco společného. Studentům sice nechyběla odvaha, ale neobešli se bez vnějšího ideového vedení.
Vysokoškolským studentům přináleží v dějinách českého národa nezastupitelné postavení. V moderní historii neexistuje kritický dějinný předěl, na němž by se nepodíleli zástupci z jejich řad, a nejednou se ocitli v předních pozicích. Účastnili se každé přelomové události, byli součástí každého většího progresivního hnutí. Nejviditelnější byla jejich aktivita právě v krizových okamžicích českých dějin v letech 1948, 1968 až 1969 a 1989 až 1990. Přes obrovské časové rozpětí vykazovalo chování studentstva ve všech třech zlomových údobích až překvapivou podobnost.
Do poslední chvíle
V roce 1948 se studenti nejvýrazněji projevili během finální konfrontace mezi Komunistickou stranou Československa a ostatními stranami Národní fronty během takzvaných únorových dnů. 24. února se do centra Prahy vypravil více než třítisícový průvod s rozhodujícím zastoupením vysokoškoláků a rozehnal ho teprve ostrý zásah bezpečnostních složek. Vedoucí role připadla příznivcům národních socialistů a lidovců, kteří určovali jednotlivé slogany i celkové vyznění protestu. Ještě výrazněji se tato tendence projevila následujícího dne, kdy demonstrační pochod přímo organizovali národněsocialističtí funkcionáři. Zúčastnilo se ho čtyři až pět tisíc lidí s cílem dostat se k Pražskému hradu. Deklarovaným účelem bylo podpořit prezidenta Edvarda Beneše proti komunistickému tlaku, a usilovat tak o udržení demokracie. Také tento průvod byl bezpečností agresivně rozehnán.
V chování studentstva lze rozpoznat dva základní prvky. Nechyběla mu radikálnost a ochota bojovat až do poslední chvíle. Zatímco aparáty nekomunistických stran v únorových dnech prakticky přestaly existovat a jejich řadové členstvo bylo pasivní, vysokoškoláci pořádali demonstrace a pouštěli se do potyček s policií. Současně však byli ideově nesamostatní. Jejich protest argumentačně odrážel rétoriku národních socialistů, případně lidovců, ke které nepřidali prakticky žádný vlastní obsah. Není bez zajímavosti, že stejné sklony se v daném období projevovaly také u studentů-komunistů. Ti při následných čistkách na vysokých školách postupovali podle oficiální linie, nicméně jejich nekompromisnost se občas příčila dokonce i vedení KSČ. Obě tendence je tedy možné považovat za univerzální.
Nejinak tomu bylo o dvacet let později. Studenti tehdy představovali vůbec nejradikálnější složku reformního hnutí, ústícího do společenského kvasu pražského jara. Velmi rychle se dokázali vymknout byrokratické kontrole představované v prvé řadě hierarchicky uspořádanou strukturou Československého svazu mládeže. ČSM fakticky zanikl a jeho fakultní organizace byly nahrazeny samosprávnými studentskými výbory. A vysokoškoláci ve svém zanícení nepolevili, ani když reformní směr jako celek začal ustupovat nastupující normalizaci. Ještě v dubnu 1969 připravili na některých fakultách protestní stávky, probíhající pod názvem Dny polednové politiky. Potlačit jejich odpor se administrativnímu aparátu podařilo jen se značným vypětím sil.
Zápal vysokoškoláků ovšem nebyl podložen nezávislým programem. Omezili se na povšechné usilování o svobodu a demokratizaci, čímž se nijak neodlišovali od zbytku společnosti. Pro požadavky studentů vznášené ve stejné době v západní Evropě neměli příliš pochopení, naopak si liberálně demokratický systém západních států často idealizovali. Zásadní výjimku představovalo pouze Hnutí revoluční mládeže, založené na koleji Větrník v prosinci 1968. Sdružovalo levicově orientované studenty od marxistů po anarchisty, kteří vydávali letáky a sepisovali prohlášení ostře kritická vůči novému establishmentu. V podmínkách rostoucí apatie a útlaku se však nedokázali prosadit – na podzim 1969 považovali kvůli hrozbě represe za nutné „sestoupit do konspirace“. Na sklonku téhož roku byli pozatýkáni a následně odsouzeni jako údajní trockisté. Po celou dobu zůstávali početně zanedbatelnou menšinou. Rozhodná většina vysokoškoláků úsilí o organizační samostatnost v žádné fázi obrodného procesu nedoplnila snahou o samostatnost ideovou, či dokonce politickou. Aniž by si to uvědomovali, navazovali tak ve velké míře na své generační předchůdce činné v únoru 1948.
Ve vleku Občanského fóra
Neporušenou kontinuitu vykázali také studenti poslední přelomové události, označované jako něžná nebo sametová revoluce. Ani těm přitom nescházela odhodlanost. V reakci na brutálně rozehnanou demonstraci 17. listopadu 1989 začaly již v následujících dnech spontánně vznikat fakultní stávkové výbory, které byly první hybnou silou počínající revoluce. A když na sklonku měsíce vedení Občanského fóra (OF) vyzvalo společnost k ukončení stávek a demonstrací, byli vysokoškoláci jedinou skupinou, která odmítla obnovit řádný chod. Současně se však již takřka naprosto podřídili záměrům OF, což dosvědčuje jejich jednání při sporu o prezidentskou kandidaturu v prosinci. KSČ tehdy prosazovala nevolit prezidenta ve zkompromitovaném Federálním shromáždění, nýbrž na základě všeobecné přímé volby, která by zvýhodňovala jejího kandidáta, bývalého předsedu vlády Ladislava Adamce, před Václavem Havlem, který v širší populaci nebyl příliš známý. Zaskočení představitelé Občanského fóra se obrátili na studenty s žádostí o podporu a také ji obdrželi. Od 11. prosince demonstrovalo téměř každý den před Federálním shromážděním několik set studentů – jejich požadavkem bylo, aby tento sbor zvolil Václava Havla prezidentem. Rozhodnutí zůstalo výhradně v moci vůdců OF, což bylo vysokoškoláky přijato jako samozřejmost. Přesto, že většina z nich byla původně vůči Havlově kandidatuře odmítavá.
S tím úzce souvisely i další tendence, které byly přítomny už v předchozích obdobích, tentokrát však působily s obzvláštní silou. Do studentského hnutí se v listopadu 1989 zapojila jen menší část vysokoškoláků. S výjimkou neuvěřitelně aktivních studentů Akademie múzických umění, především její DAMU a FAMU, ve stávce činně vystupovala čtvrtina, někde dokonce pouze desetina studujících. Nadto zájem rychle opadal stejně jako disciplinovanost: v nejednom stávkovém výboru ustupovala protestní aktivita drobným šarvátkám či volním činnostem (například sledování pornografických videokazet) a došlo i k rozkrádání peněžních a věcných darů od obyvatel. V roce 1990 bylo možné pro práci v hnutí získat maximálně desítky jednotlivců.
Programově elitářští
Vrcholu dostoupil i vědomý nezájem o úděl dalších společenských tříd a skupin. Nanejvýš přezíravé stanovisko měli studenti vůči dělníkům, které mnozí z nich vnímali jako pilíře komunistického systému, „uplacené“ různými ekonomickými a statusovými výhodami. To jen prohlubovalo sklon studentů pod pláštěm univerzalistických hesel propagovat vlastní specifické požadavky nebo přebírat program nových politických elit. Je příznačné, že ve studentském manifestu z listopadu 1990 později známém pod názvem Ukradená revoluce byl jedním ze třinácti bodů také požadavek nekompromisního přechodu k tržnímu hospodářství, jehož realizátorem se následně měla stát Občanská demokratická strana, politický hegemon příštího desetiletí.
Sklon k radikalitě i ideová nesamostatnost tak byly pro studentstvo charakteristické napříč všemi zlomovými událostmi českých poválečných dějin. Vedle toho se čím dál víc prohlubovala jejich apatie a společenská izolovanost. Privatizované občanství, které v devadesátých a nultých letech účelově delegitimizovalo sdružování za účelem dosahování společenských cílů, tyto trendy jen posílilo. Schopnost studentstva aktivizovat se byla zásadním způsobem omezena a realizovala se maximálně při ohrožení jeho bezprostředních materiálních zájmů. Eventualita silného a společensky angažovaného studentského hnutí byla dvě dekády po sametové revoluci takřka nepředstavitelná. Je otázka, nakolik to platí ještě dnes.
Autor je historik.