Tající město

Od února 2019 pobýváte na Špicberkách, kde provádíte svůj výzkum. V čem přesně tato práce spočívá?

Můj výzkum se týká provázanosti dynamických proměn, ke kterým na Špicberkách dochází. Změna je tu totiž rychlá hned na třech úrovních: otepluje se, ekonomické těžiště se nedávno přesunulo od těžby uhlí k turismu a v souvislosti s tím se radikálně proměnila populace i společenské klima. Tyto tři roviny zrychlujících se změn zapadají do konceptu „přehřívání“ profesora Thomase Hyllanda Eriksena. Provádím zúčastněné pozorování a vedu rozhovory s lidmi v městečku Longyearbyen. Jedna z mých výzkumných otázek zní: Jak se v místě, které se takto dramaticky mění, konstruuje lokální identita? Na základě jakých mechanismů je v turbulentním období budována přináležitost ke Špicberkám? Hodně se to také týká tématu moci a reprezentace. Významná je též proměna vztahu k životnímu prostředí v situaci, kdy se příroda stává nepředvídatelnou.

Co má být finálním výstupem vašeho výzkumu?

Pro mou kariéru je důležité publikovat odborné články a monografii v angličtině, která nese pracovní název Tající město. Klimatická změna a globalizace na 78. stupni severní šířky. Lidsky je pro mě podstatnější, zda se mi podaří předat výsledky mého výzkumu místní komunitě.

Dají se v krátkosti popsat nejzásadnější změny v klimatu na Špicberkách?

Je tepleji, zima končí dříve, častěji se vyskytují období s intenzivnějšími dešťovými srážkami. Ubývá mořského ledu. Taje permafrost. Tají ledovce. Přibývá lavin a sesuvů půdy.

Jakým způsobem tyto změny ovlivňují život tamních obyvatel?

Longyearbyen to ovlivňuje značně, i když pořád jde o dopady v mezích komfortního života podle standardů bohatého Severu. Pokud tu žijete proto, že milujete arktickou poušť, tak vás v prosinci v totální celodenní tmě nebaví čvachtat po ulicích v holinách – raději byste třeskutý mráz a nad hlavou polární zář. Pokud chcete stavět domy, neustále se prohlubující aktivní vrstva permafrostu věc komplikuje a prodražuje. Když bydlíte v rizikové zóně, musíte se během zimy mnohokrát nechat evakuovat kvůli hrozbě laviny. Pokud je váš turistický byznys postavený na využívání sněžných skútrů, vyšší teploty a vyšší vlhkost vám zkrátí sezonu. To ovšem platí i pro místní „kastu“ turistických průvodců, kteří jsou skupinou velmi zranitelnou, pokud jde o férové a stabilní pracovní podmínky a možnosti důstojného bydlení. I pro ně je podstatné, aby Špicberky neztratily přitažlivost pro turisty. Jedním z mnoha paradoxů místa mimochodem je i to, že se stává „mizející destinací“, lidé se jezdí podívat na ledovce a medvědy, dokud ještě jsou.

Vyplývají z toho nějaké důsledky i pro další osud naší planety?

Dopady změny klimatu na Špicberkách jsou součástí širších procesů, které mají globální ráz. V poslední době se hodně bádá na téma metanu, který se uvolňuje ve zvýšené míře z ledovců a z permafrostu tím, jak tání postupuje. V tomto ohledu se bude pozornost k takzvané vysoké Arktidě určitě do budoucna upírat čím dál tím více.

Jsou nějaké zásadní sociokulturní rozdíly mezi norskou a českou společností?

Jsme si s Nory v lecčem překvapivě blízko. Jsme malé, recentní národy s jistým komplexem méněcennosti, kladoucí důraz na vlastní dějinnou nevinnost. A sdílíme zálibu v chataření. My ovšem nemáme ropu.

Znáte se s respektovaným sociálním antropologem Thomasem Hyllandem Eriksenem, který napsal esejistické práce o dopadu modernity na člověka, například Tyranie okamžiku [2008, česky 2009] nebo Odpady [2011, česky 2015]. Jak je ve výzkumu zaangažován on?

Thomas je oficiálním mentorem mého projektu. Konzultuji s ním přes mail veškeré své pochybnosti týkající se výzkumu, ať už jde o otázky metodologické nebo etické. Osobně jsme se viděli až teď v listopadu, protože zkoumat dopady změny klimatu a létat do Osla na konzultace bych vnímala jako nemorální. Je autorita, má zkušenosti, vhled a znalosti, kterým mohu důvěřovat. Je mým průvodcem na cestě, kterou jsem si sama naplánovala a kterou teď procházím.

Po mediálních aktivitách švédské školačky Grety Thunbergové se ve velkém mluví o takzvaném klimatickém alarmismu. Mohou tyto aktivity pomoci v racionální debatě o změně klimatu, nebo jí spíš mohou uškodit?

Debata o změně klimatu, zůstává­-li v rovině vědy, musí být racionální. Ve chvíli, kdy se od pochopení situace přesouváme k volbě dobrovolné změny, se ovšem přesouváme ze sféry rozumu do oblasti pocitů a emocí. V Longyearbyenu je to také patrné – všichni vidí, že něco je jinak, ale jen někdo dodává, že s tím máme cosi společného, a že bychom tudíž měli v souladu s vědeckým poznáním jednat. Nedávno mi můj muž, polární ekolog, znovu vysvětloval, jak jednoduchá rovnice to je. Je prokázáno, že zvýšená koncentrace CO2 v ovzduší vede k efektivnější absorpci tepla. Čím víc oxidu uhličitého, tím tepleji v atmosféře. Drasticky se zvyšující koncentrace tohoto plynu mají původ ve fosilních palivech, která naše „vyspělá“ civilizace spaluje ostošest. Věda se neptá, odkud se onen zhoubný CO2 bere, věda už odpověď má. Říkat, že si nejsme jistí, se rovná lži. Fandím Gretě, ale ve svém životě volím cestu individuální vytrvalosti, pokory a naděje. Přeji si demokratickou změnu, nikoli revoluci.

Máte nějaké doporučení, co může jednotlivec dělat, aby se stav planety zlepšil? Existují názory, že pokud se k těmto aktivitám v dohledné době nepřidají také africké a asijské státy, budou změny už brzy nezvratné.

Ptáte se na problém, který lze pojmenovat jako střet škál – clashing scales. Když se na dnešní status quo podíváte jen z makro­perspektivy, individuální akce se zdá bezvýznamná, až směšná. „Co na tom, že si zhasnu v kuchyni, když celá Čína svítí?“ Když se na věc podíváte jen z mikroperspektivy, ztrácíte potřebu angažovat se veřejně. „Já třídím, a co dělají druzí, to stejně nemám šanci ovlivnit.“ Obojí je špatně, protože obojí vede k bezmoci. Fungovat bude jedině kombinace obojího. Důslednost ve zlepšování individuální cesty a zároveň politická aktivita, ne nutně systémová a organizovaná – potřebné jsou i iniciativy lokální a spontánní. A obecně lze říct, že s řešením globální environmentální krize souvisí cosi tak nepopulárního, jako je chudoba. Nikoli ovšem chudoba vnucená a nedůstojná. Mám na mysli dobrovolné, vědomé oproštění od věcí a zážitků, které nám ke štěstí beztak nepomohou. Hezky o tom píše Thomas H. Eriksen v knize Syndrom velkého vlka [2008, česky 2010].

Nakolik dáváte lidem šanci, že se ze svého přebujelého antropocentrického ega ještě vzpamatují a začnou se chovat k planetě ohleduplněji?

Kdybych jim nedávala šanci, nerozhodla bych se mít děti. Někdo tu vozí svoje ratolesti kilometr do školy v nabubřelém SUV a nechává motor běžet, než se děcko přezuje do bačkor. Někdo jiný pěstuje bazalku. Nejsme všichni stejní, a když ztratíme naději, nebude se tu dát žít už ani teď, natož v budoucnu.