O starozákonní knihu Jób se snadno zakopne. Morální poučení, které lze z příběhu o sázce mezi Bohem a Satanem nejsnáze načerpat, totiž že má člověk trpně snášet hrůzy života a doufat v obrat k lepšímu, „dnešního“ čtenáře nejspíš znechutí. Jób na začátku přichází o děti, sluhy i majetek, v závěru dostává „všeho dvojnásob“. Jeho příběh tak končí dobře (až na všechny ty mrtvé, říkáme si). Dle vypravěče proto, že i ve svém utrpení mluvil o Bohu „náležitě“ a „svými rty se neprohřešil“. Po takovém předznamenání bychom čekali bezzubá prohlášení typu „Bůh dal, Bůh vzal, jméno Boží budiž pochváleno“. Jenomže tak se mluví jen v rámcovém příběhu na začátku a konci knihy. Její hlavní část tvoří rozmluva Jóba s přáteli a s Bohem, při které se titulní hrdina rozhodně s fatalismem nespokojí.
„Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou, byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez. Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek. Zemře-li muž, rozpadne se.“ Tak mluví Jób ve čtrnácté kapitole. Člověku se nabízí jen smrt, nic jiného, a je na tom hůř než strom. A právě proto má smysl předvolat Hospodina k soudu a optat se ho přímo: Co je tohle za svět? „Hleďte, předkládám svou při, vím, že budu uznán spravedlivým,“ volá Jób hrdě.
„Patřičná“ promluva k božstvu má zřejmě vypadat právě takto. Bůh totiž nakonec neodsuzuje drzého Jóba, ale jeho zbožně uvažující kumpány, kteří se z ubožáka po celou dobu snažili vymámit přiznání k nějakému šťavnatému hříchu, kvůli němuž je nyní trestán. Odvolávají se přitom na autoritu toho, co se v mládí naučili. Své vědomosti pořád dokola opakují, snad aby sami neztratili víru. Tak na Jóba naléhá „přítel“ Elífaz: „Co víš, abychom to nevěděli, čemu rozumíš, a nám to není známé? Šedivý i kmet jsou mezi námi, věkem ctihodnější než tvůj otec. Boží útěchy jsou tobě málo, když láskyplně s tebou mluví?“ Jistě jsi zhřešil a můžeš za svou bídu (stejně jako támhleten bezdomovec, támhleta svobodná matka v exekuci, dá se snadno dodat).
Přátelé na Jóba vyvrhují moudrost starých dobrých časů, co jim „netajili otcové, ti, jimž jediným byla dána země, takže cizák mezi nimi nepřecházel“. Pro něj jsou to však „pořekadla z popela“, slova omílaná v lidských ústech tak často, až se sama drolí. Čtenář znalý Jóbovy neviny sleduje, jak se rozumování přátel tříští o zkušenost bezdůvodného utrpení. A nejen o tu Jóbovu. Na kázání dalšího přítele, Sófara Naamatského, zní odpověď: „Dobytka se zeptej, poučí tě; nebeského ptactva, ono ti to poví. Poučí tě i křoviska země, mořské ryby vyprávět ti budou. Což jen u kmetů je moudrost a rozumnost pouze v dlouhém věku? Moudrost, ta je u Boha, i bohatýrská síla, u něho je rozvaha i rozum. Když zadrží vody, přijde sucho, když je vypustí, pak podvracejí zemi.“ Trpí tu celý svět. Jób se však ze světa nestahuje. Vlastně ani neprosí o konec svých muk. Jen popisuje nespravedlnost, hledí do propasti a čeká. Dočká se – a v tom, ne ve finální restituci majetku tu leží pointa. Hospodin nakonec reaguje na předvolání k soudu a sám promlouvá k člověku. „Teď jsem tě spatřil vlastním okem,“ povídá na to Jób. Neraduje se. Jen začíná uprostřed hrůzy pomalu znovu rašit.