Dosud nepublikované verše Kristiny Láníkové jsou uspořádané jako seznam fragmentů. Tělesnost se zde ocitá v prostředí chirurgické intimity, práce, únavy, hojení a odstupu, který umožňuje pozorování podobně jako transparentní stěna operačního sálu: „selhání se odbarvilo od všech nálad/ zbyla jen pomalost// to všechno má být k sobě nově přiřazeno“.
1
formuluju pohledy dopředu
sterilní panoramata
která se nevyslovují
označuju je čísly
2
mé ambice jsou stejné jako má alibi
3
zapomněla jsem na hojení
náznaky odpovědí se neliší
selhání se odbarvilo od všech nálad
zbyla jen pomalost
to všechno má být k sobě nově přiřazeno
všechny nálady
vyplývají z péče
4
všechny předchozí rozbory patřily tmě
přitom jsem se chtěla jen dotýkat
mou ohradou je ráno
kdy se zpovídám z ničení
5
pro mé záměry je redukce plně funkční
zabočuju a zajíždím k benzínce
6
představy zůstávaly daleko
což jsem považovala za nutné
a přitom jsem se ztišovala
odkládala jsem zájmena
na malou plošinu
a svázala je řetízkem
7
zpožděné reakce registruju velice rychle
když se jich zbavím, hledám lásku
8
spánek byl jako zkouška
trochu to bolelo
9
dokázala jsem se zatopit lhostejností
někdy mě napadá, že to bylo zbytečné
rozpouštím rozdíly mezi větami
ale ony se stále chtějí umístit
nakonec jim poskytnu malá místa
ke sblížení
bezmocně se doplňují
10
táhne mě to ke slovům
kterými jsem si potetovala tělo
to se stalo
když jsem začala operovat zájmena
nůžkami na obvazy
11
umělá sladidla zobu pomocí tenkých jehel
12
při pohledu vpřed se cítím vzadu
počítám služby, které nemůžu poskytnout
13
zacházím se vzorky
pode mnou tvrdne tma
své podšívky obracím naruby
dojem sladkého zalehnu zboku
snažím se předvídat směr
kterým budu couvat
všechny mé otvory jsou dočasné
14
uklízím své chyby
které bych ráda vyměnila
ale nikdo je nepotřebuje
takový úklid zanechá stopy na každém
15
chtěla jsem mít ticho
ze začátku z obavy opustit vážnost
16
označování barev vyznívalo do prázdna
to bylo mé omezení
tehdy jsem ještě byla zvyklá čekat
a hrozilo, že se zkazím
u těchto ztrát jsem byla až do konce
17
bílá se skrývá
není jednoduché být lhostejný
můj největší otisk je krátký spánek
než se svléknu
je všechno pryč
18
srovnávám účinky světla a placeba
výsledky zamlčuju
19
zájmena v mém povědomí
jsou k užitku pro obě strany
běžné pracovní závazky
se dějí v tichosti
zpoždění vzniká rychle
20
chce se mi spát
opakování nejbližších návyků
je vždy ve zprostředkované podobě
a vytyčuje jednoduché bezčasí
21
někdy to bývá horší
není to tak dávno, co jsem se vešla do noci
a teď už mi nestačí
vlastním album latentní pomalosti
22
pozorování ovládlo den
a označovalo předměty
kterým jsem se vyhýbala
řetězení slov se vsunulo
pod chlad
23
mezi větvemi je spousta slov
bylo už pozdě
a z dětí na zahradě zbyly jen barevné fáborky
blížil se déšť
ale ve skutečnosti šlo o ubližování
mně šlo o to
přiblížit mlčení
24
zpomalila jsem, jako bych chtěla upravit
náklady
to zpoždění bylo důležité
minula jsem se s vrstevníky
v příběhu, který postupně tmavnul
a oni na to přistoupili
umím se vžít do postavy
která vidí jen detaily
25
krajina zbělala
po ztrátě smyslu
sleduju své zuby i proto
že v úsměvu dokážou zakrýt únavu
26
orientuju se v protisvětle
po ránu si prohlížím předměty
držím se zpátky
pomalu se proměňuju
nelituju, nehojím se
pomalu odklízím okolí
27
pokrývám den jako tkanina
jako fotografie tkanin zviditelňuju texturu
látek
28
sny už nejsou cizí, ale bohužel ani blízko
opouštím představy
dostavuju stavebnici
schází jen pár posledních chyb
všechno je mnohem jednodušší
Kristina Láníková (nar. 1988) je vizuální umělkyně a autorka poezie. Knižně vydala sbírky básní Pomlčka v těle (Fra 2015) a Krátké dějiny zraňování (Sam83 2017). Zde otištěné fragmentární texty pocházejí z knihy Úvahy nad zájmeny, která vyjde v nakladatelství Fra.