Biohacking je černý

Brouzdala jsem před nedávnem po internetu a narazila na článek, který zrovna někdo postoval. Jeho titulek zněl Biohackeři jsou všude kolem vás a říká se jim ženy. Jeho autorka Rose Eveleth – „producentka, designérka, spisovatelka a animátorka z Brooklynu, která zkoumá, jak se lidé proplétají s vědou a technologiemi“ – v něm srovnává své nitroděložní tělísko s RFID mikročipem sloužícím jako identifikátor na rádiové frekvenci. Zatímco první věc jí umožňuje ovládat vlastní plodnost, druhá odemyká telefony a dveře. Eveleth vysvětluje, že nad nitroděložním tělískem se nikdo nepozastavuje, zato RFID implantát vyvolává jako dystopický prostředek dohledu podezření: „Nikdo se nikdy nezarazil a nezeptal se: Co že to máš v děloze? Každý se zaměří na můj čip. I když o obou mluvím jako o kyborgských implantátech, většina lidí bude za kyborgský považovat pouze druhý případ.“ Autorka dále pokračuje analýzou faktu, že biohacking vlastního těla považujeme za sféru mužů. Podle ní je přitom nitroděložní tělísko uvolňující hormon tím nejzřetelnějším příkladem bodyhackingu, hackingu vlastního těla, protože „možnost kontrolovat početí znamená mít moc, jaká byla po tisíce let existence člověka neslýchaná“ a v zásadě dělá z ženy kyborga. Jen se o tom tak neuvažuje, protože to zkrátka není technologie určená mužům.

Bolest je normální

Pro jistotu dodám: v žádném případě tu nechci kritizovat něčí opatření proti otěhotnění. Kritizuji ovšem moderní gynekologii a jednání, které umožňuje, stejně jako systematické zamlčování poznatků černých a původních národů. Pojetí moderní gynekologie coby vrcholu kontroly nad plodností je rasistické, lživé, koloniální a patriarchální. Ženy svou plodnost ovládaly od počátku věků. Daleko častěji ovšem měly kontrolu nad svou plodností ve společnostech ctících „khunt“ [tuto podobu slova „cunt“, čili kunda, autorka důsledně využívá pro označení vaginy – pozn. překl.], kde se buněčné dělení odehrávalo v lůně neohrožené Černé matky.

Deterministický rámec uvažování o kontrole plodnosti jako o výdobytku západní vědy 21. století schválně zamlčuje, že moderní gynekologie (její praxe, pomůcky, postupy, jazyk) vznikla jako nástroj k zajištění hladké produkce otroků a je úzce spojená s kolonialismem, otroctvím a kapitalismem založeným na osidlování. Zkoumáme­-li, jak je technologie a její vnímání represivní, je směšné skončit u genderové interpretace a mlhavého konstatování, že biohackeři už mezi námi byli dávno ­- jen to byly ženy. Byly to ovšem ženy na správné straně barikády, o něž se postaral prosperující farmaceutický průmysl, který jim nabídl nitroděložní tělísko.

Moderní gynekologie, běžně praktikovaná dnešním lékařským provozem, by nevznikla bez důkladného zkoumání toho, jak donutit černé a domorodé ženy produkovat a reprodukovat ve stavu otroctví, ať už fyzického či institucionálního. Sexuální a reprodukční trauma, záměrně způsobované kolonisty, bylo rozebráno, vysvětleno a vědecky schváleno – tentokrát na plantážích moderní medicíny. Gynekologie je do značné míry stále přítomným traumatem veřejných nemocnic, rezervací, klinik, věznic, detenčních táborů či škol. Ať už jde o nucenou sterilizaci, nucené očkování proti pohlavně přenosným nemocem, testování na přítomnost drog bez vědomí pacientky, kriminalizaci potratu nebo diskriminační zákony a nedostatečnou sociální ochranu, gynekologické násilí stále ovládá těla černých a domorodých žen. Toto traumatické dědictví ovšem ovlivňuje zejména podobu mateřství a celou konceptualizaci lůna jako veskrze bolestivého prostoru. Bolest je z pohledu moderní gynekologie něčím zcela normálním, ať už se objevuje při menstruaci, při porodu nebo během menopauzy, a vlastně po celý aktivní sexuální život.

Hrůzostrašná Zombie

Tvrzení, že ženy, které v sobě nosí ­měděné nitroděložní tělísko, jsou přehlíženými „bodyhackery“, poměrně necitlivě maže dějiny gynekologického mučení a sexuálního kořistění na černých a domorodých ženách. Kromě toho je neodpustitelným aktem vymazání dlouhé historie kontroly plodnosti a kontraceptivních a abortivních znalostí černých a domorodých žen, uchovávaných a předávaných na okraji společnosti. Tyto znalosti byly z ekonomických důvodů likvidovány a jejich nositelky perzekvovány a štvány jako zvěř: autonomní žena ovládající svou plodnost není zrovna dobrým otrokem.

Když už mluvíme o schopnostech kyborgů a o biohackerech, mohli bychom zmínit také černé ženy nucené rodit po dvacet let jedno dítě za druhým, přivést je na svět někde na poli a pak pokračovat v práci, a ještě schopných tancovat za zvuku bubnů a přijímat „orixás“ na podporu zdraví. Jak přežívaly? A jak umíraly? Mohli bychom zmínit kojné, které ve věku 125 let vyprávěly o tom, jak přes třicet let odevzdávaly své mateřské mléko. Když kojily děti svého pána, žádaly ducha Loa, aby jim zpomalil produkci oxytocinu a prolaktinu, takže jim po návratu k vlastním kojencům ještě zbývalo výživné mléko, které by jinak sytilo bílá nemluvňata. Dalo by se mluvit o zaopatřených potomcích kolonistů krmených černým mateřským mlékem jako o svého druhu biohackingu?

Můžeme si také připomenout „plášť neviditelnosti“ abolicionistky Harriet Tubman, která využila svého vzezření černé ženy, považované automaticky za negramotnou, submisivní či postiženou služku u pánova stolu, aby po celé zemi rozvinula abolicionistickou síť. Lze o černé barvě mluvit jako o superschopnosti? A proč je za typickou nadlidskou postavu černého narativu považována hrůzostrašná Zombie, tedy někdo, kde je méně než člověk? Proč je kyborg bílý?

Zajděme ještě dále a mluvme o využití fytohormonů pro hackování genderu nebinárními domorodci. Mohli bychom hovořit o praxi pohřbívání placenty a menstruační krve u vesnických zahrad. DNA obsažená v endometriu je absorbována půdou, a rostliny jsou tak nuceny upravit své vlastnosti, aby reagovaly na potřeby této DNA. Členy komunity to spojuje na buněčné bázi, neboť jedí jídlo uzpůsobené tak, aby nejlépe vyhovovalo matkám klanu. Snad bychom také mohli upozornit na skutečnost, že menstruující ženy, které žijí ve fyzické blízkosti, synchronizují své cykly. A vůbec – co děloha jakožto technologie bodyhackingu? Nebylo by namístě probrat rituální praxi spolumateřství a sdílení mateřského mléka mezi kojenci jednoho klanu? Uvědomíme­-li si, že mateřské mléko i péči může novorozencům věnovat celá komunita, což jistě prohlubuje vzájemnou empatii, ozřejmí se nám i pojem „sesterství“. Společná kojná sdílením svého mléka buduje nové příbuzenské vztahy a svazky.

Takové tělo odmítám

Dovolte mi, drahá Rose Eveleth z Brooklynu, abych připomněla, že dříve než vaši předci prošli mutací, která je učinila bílými, existovaly vůdkyně klanu, jež své potomstvo zakládaly, anebo ho naopak odmítaly, podle vlastního rozhodnutí. Rozhodovaly se pro pohlavní styk s partnerem podle svého výběru, ptaly se samy sebe i své komunity, zda je vhodný čas přivést na svět nový život, a poté nosily všemi očekávaný zárodek ve svém slastiplném lůně, dokud nebyl orgasmicky přiveden na svět, aby pokračoval v plném životě v souladu s přírodou. Nesnažte se obelhávat sebe ani druhé tvrzením, že vám nitroděložní tělísko dává „svobodu“, přestože ve skutečnosti jde jen o přitakání způsobu, jakým koloniální imaginace chápe „khunt“. Vaše nitroděložní tělísko vzniklo na náš úkor. Ve své děloze totiž opravdu máte dystopický prostředek dohledu. Analogie mezi RFID mikročipem a nitroděložním tělískem uvolňujícím hormon je smutně přesná. Obě technologie jsou kyborgské. Váš článek ovšem zcela postrádá jeden důležitý aspekt: oba nástroje jsou prostředky dohledu, vyrobenými na úkor černých a domorodých žen, oba slouží (re)produktivní kapitalistické agendě a oba zakládají kyborgské tělo jako věc určenou k využívání. Takové tělo odmítám.

Toto konkrétní zneužití představy kyborga koloniální imaginací, mimo kritickou interpretaci z hlediska rasy, kolonialismu nebo klimatické spravedlnosti, je součástí represivních epistemiologií, které posilují moc bílého šovinistického patriarchátu. O kyborgovi je třeba uvažovat jinak než jako o bílém, cisgenderovém, schopném a využitelném muži. Pojetí kyborga jakožto bytosti se zrodilo z kritického impulzu, jakožto způsob, jak nově promyslet práva – definovaná spíše na základě „osobství“ (personhood) než „lidství“. Tento kritický podnět, jehož smyslem je rozšíření pojmu „osoba“ a jenž se týká například také oblasti práv zvířat, dis/ability studies nebo queer teorie, byl sycen a prosazován organizovaným odporem černých a domorodých žen, neuroatypickými lidmi či ne­-lidskými osobami. Ať už je kyborgské osobství předkládáno jako cosi kritického, nebo naopak nekritického, není­-li chápáno ve smyslu mezidruhových spojenectví, jedná se vždy o dystopii. Takzvané postkoloniální, postrasové, vylepšené, očipované a tělísky vybavené tělo odříznuté od hormonálních cyklů rozhodně není tělem, na jehož zrodu bych se chtěla podílet. Není to tělo pokroku, svobody ani volby. Není to kyborgské tělo, které si představím, když mluvím o budoucnosti Černých. A rozhodně to není kyborgské tělo, které jsem sama zdědila.

Autorka je aktivistka a umělkyně.

Z anglického originálu Biohack Is Black, zařazeného do antologie The 3D Additivist Cookbook (Institute of Network Cultures, Amsterdam 2017), přeložila Marta Martinová. Redakčně upraveno.