Boj s dračí pečetí

Český, potažmo evropský divák se v kině s kasovními trháky Čínské lidové republiky, jejíž filmový trh bývá pro svou monstrozitu a ekonomickou sílu přirovnáván k Hollywoodu, zpravidla nesetká. A naopak ty čínské filmy, které se setkaly s úspěchem na majoritních evropských festivalech a dostanou se do zdejší distribuce, jsou na pevninské Číně opomíjeny. To je případ i tříhodinového dramatu Sbohem, synu mezinárodně respektovaného režiséra Wanga Xiaoshuaie (v české transkripci Wanga Siao­-šuaje), který byl uveden na letošním Berlinale.

Pocit viny

Děj snímku rozprostírající se od osmdesátých let po současnost sleduje ve střídajících se časových rovinách osudy manželské dvojice z dělnické vrstvy. V době politiky jednoho dítěte hrdinové čekají druhého potomka a předsedkyně továrny přinutí těhotnou ženu podstoupit potrat, aby podnik vykazoval po stránce řízené porodnosti co nejlepší výsledky. Rodinu pak stíhají další tragické rány osudu, přičemž název filmu neodkazuje pouze ke smrti nenarozeného syna, ale rozpracovává hned tři různé roviny ztráty potomka. Dvojice manželů je snáší s tvrdošíjným odhodláním žít dál a nalézat oporu v sobě navzájem, státnímu aparátu navzdory. Právě státní aparát je totiž za každou z jejich ztrát buď přímo, nebo nepřímo, v důsledku systémové podřízenosti jejich daleko horlivějších přátel, zodpovědný. Wangova kritika tak míří stejnou měrou na komunistickou čínskou vládu jako na konkrétní osoby, které umožňují fungování režimu. Přátelé ústřední dvojice sice díky prudkému ekonomickému růstu země zažívají materiální blahobyt, nejsou však schopní vyrovnat se s minulostí ani s pocitem viny, který se k ní pojí.

Sbohem, synu necílí na festivalového diváka rafinovanou režijní prací s mizanscénou či výrazně estetizovanou kamerou. Daleko více staví na civilních hereckých výkonech, autentickém prostředí a meditativní zvukové stopě. Nejsilnějším výrazovým prostředkem je nakonec střihová skladba, a sice způsobem, jakým do sebe vplétá různé časové roviny. Přechody mezi nimi zde neslouží jen k dokreslení postav; také od sebe oddělují jednotlivé tragické události, jejich vyvrcholení a důsledky, a poskytují tak divákovi prostor pro zamyšlení. Mimoto tříhodinovému dramatu pomáhají udržet si diváckou pozornost. Toho je poměrně odvážně docilováno i tím, že vyprávění diváka místy záměrně mate.

Pekingské zákazy

Čínská kinematografie, která je ovlivněna mimo jiné i přímým dohledem cenzurních úřadů, nabízí svým občanům především nenáročnou zábavu v podobě historických eposů, romantických komedií a v letošním roce i vysokorozpočtových sci­-fi. Populární žánry dominují místním kinům i díky distribučním regulacím (po pečlivém zvážení je umožněno vstoupit na čínský trh pouze 34 cizojazyčným filmům ročně). Přesto v Číně existuje tradice umělecky ambiciózní a společensky citlivé kinematografie. Takzvaná šestá generace filmařů, mezi něž patří vedle tvůrců jako Zhang Yuan nebo Jia Zhangke také Wang Xiaoshuai, začínala na přelomu tisíciletí s „ilegálními“ filmy natáčenými bez povolení cenzurních úřadů. Na mezinárodní festivalové scéně se ale z těchto tvůrců staly celebrity. Wang například za peníze získané od tchajwanských a francouzských investorů natočil snímek Pekingské bicykly (Shi Qi Sui De Dan Che, 2001), který získal hlavní cenu při premiérovém uvedení na berlínském filmovém festivalu, ale v Číně byl zakázán. Film Sbohem, synu, který byl rovněž premiérově uveden v hlavní soutěži v Berlíně, nicméně už v čínských kinech distribuován byl, ostatně stejně jako předchozí filmy, které Wang natočil s vlastní nezávislou produkční společností Dongchun Films.

Drobné vítězství

Sociálně­-kritické zabarvení snímku Sbohem, synu může vytvářet falešný dojem o Číně jakožto zemi otevírající se reflexi vlastních dějin. Kromě Wangova snímku nicméně měly být na německém Berlinale uvedeny ještě dva další čínské filmy, kterým čínské úřady na poslední chvíli, už v průběhu festivalu, odebraly oficiální svolení k projekci. Jedním z nich je novinka prominentního tvůrce páté generace Zhanga Yimoua Yi miao zhong (Jedna sekunda) o stěhování čínské inteligence na venkov během Kulturní revoluce. Snímek byl ze soutěže stažen údajně kvůli technickým problémům při postprodukci, ovšem znalci čínského filmového průmyslu předpokládají, že za rozhodnutím jsou spíše cenzurní důvody. A postprodukční technické problémy prý byly i důvodem stažení druhého z obou titulů, filmu Shao nian de ni (Lepší dny) hongkongského režiséra Dereka Tsanga, který se zabýval zločinností mládeže v současné Číně.

Čína tedy zřejmě stále uplatňuje přísnou kontrolu nad svou prezentací ve světě. Ona „dračí pečeť“ – tedy požehnání, které film musí získat od cenzurních úřadů, pokud má být oficiálně promítán v zahraničí – je však zároveň určitým prokletím, minimálně pro domácí distribuci. Snímek Sbohem, synu si tak v Zemi středu vedl podobně bídně jako ostatní čínské festivalové hity. Univerzální srozumitelnost, která se navíc dotýká zkušeností obyčejného čínského dělníka, přitom Wangovu filmu dává lepší předpoklady k divácké úspěšnosti, než jaké měly třeba poeticko­-manýristické Poslední večery na Zemi (Diqiu zuihou de yewan, 2018) režiséra Bi Gana, které jsou obyčejnému čínskému člověku zcela nepřístupné, a navíc o jeho životě nevypovídají zhola nic.

Wangův film vlastně potkal podobný osud jako mnoho jiných ambiciózních snímků po celém světě: přes výrazně pozitivní recenze čínských filmových kritiků se mu nepodařilo obstát v konkurenci domácích populárních titulů a hollywoodských hitů. Jeho diváky jsou tak především starší lidé zasažení dozvuky čínské kulturní revoluce a „politiky jednoho dítěte“. Wang a další příslušníci šesté generace už sice nemusejí tvořit v ilegalitě, musí však čelit často nepředvídatelným vrtochům cenzurních úřadů a dynamice čínského filmového trhu.

Autor je filmový střihač a kritik.