Bytost mezi osudem a tvorbou

Přední český filmový auteur Karel Vachek klade na umění nejvyšší etické nároky – musí kultivovat společenské i životní prostředí, měnit svět. Filmový historik Jan Svoboda kdysi Vachka popsal jako zuřivého reportéra a donkichotského fantastu kráčejícího zpustošenou, ale nadějí prodchnutou krajinou naší současnosti. Namísto katastrofických vizí budoucnosti zakotvuje Vachek své filmy v přítomném okamžiku – dokumentuje aktuální stav českého veřejného života a nabízí utopická řešení jeho nedostatků. Komunismus a síť přistupuje k těžko uchopitelné domácí realitě opět formou románu (dějově a motivicky členité filosofické výpovědi) a „tabla“ (velké plochy „zahrnující všechny struktury v jednu“). Je koláží fragmentů ze všech Vachkových snímků, od Moravské Hellas (1963) po Tmáře a jeho rod (2011), a jeho nových rozhovorů s nonkonformními osobnostmi, s nimiž utváří jakýsi myšlenkový trust odhalující politickou, ekonomickou a spirituální podstatu globální současnosti. Zapojuje internetová videa, útržky ze zpravodajství i odkazy na umělecká a filosofická díla, jimž přisuzuje trvalou hodnotu, až se z Komunismu a sítě stává jakýsi rozcestník Vachkových inspirací. V groteskních hraných improvizacích osvětlujících běh jeho života se pak Vachek uzavírá do obří bubliny, protože vše, co nám předkládá, je jeho subjektivním vývodem z podnětů theatra mundi. Vzniká komplexní, polyfonická skladba nebo spíš kanonáda myšlenek, valící se na diváka na všech frontách naráz: z dělených obrazových ploch, do nich vkládaných textů či obrázků i ze zvukové stopy, v níž se někdy přehlušuje více komentářů. Výsledná nelineární mozaika střípků reality vytržených z původních souvislostí dumá nad tím, v čem žijeme, proč a co s tím lze dělat.

Krásná utopie

Vachek se hlásí ke komunistickým ideálům rovného rozložení moci a majetku mezi občany, kteří by tvořili společnost vzájemně spolupracujících správců věcí veřejných. Ve filmu kritizuje model „zastupitelské reklamokracie“ – diktatury majetných „vlastníků všeho“ bez politického názoru, zato však s osobními ekonomickými a mocenskými zájmy, kteří si své voliče jednoduše vyberou a koupí populistickou manipulací. V této praxi vidí kontinuitu s minulým režimem a současnost pojímá jen jako další fázi normalizace, která přežívá díky neměnné povaze společenské masy. Ta vždy podrží u moci ty, kdo ji buď srazí na kolena, nebo naslibují největší výhody. Princip nehybnosti navzdory stálému pohybu se zračí ve vizuálních refrénech: selátka obíhají v kruzích línou prasnici, Vachkova vnučka krouží na výstavě kolem jeho tabla a Češi se planě shromažďují na Václavském náměstí, aby stále dokola zvraceli nezvratné – ať už sovětskou okupaci, homosexualitu nebo smrt Václava Havla.

Jak z těch bludných kruhů ven? Zastupitelskou formu vlády lze podle Vachka překonat demokracií přímou – pospolitou internetovou samosprávou, kdy si lidé prostřednictvím referend na sociálních sítích sami odhlasují konkrétní politická řešení. Vachek vidí v internetu možný nástroj revoluční změny – virtuální plénum, kam by se mohla přesunout veškerá politika, až by nakonec nebylo zbytečných zastupitelů ani shromáždění na Václaváku. Citacemi vlastních záběrů z března 1968 vede paralelu mezi současností a pražským jarem, které označuje za duchovní vrchol vývoje Československa – jako bychom i dnes stáli na prahu revoluční změny, tentokrát díky digitálním technologiím. Donedávna nezvěstné Vachkovy záznamy po­srpnové agónie reformních politiků a „živých pochodní“ Jana Palacha a Josefa Hlavatého pak utopickou vizi vyvažují realistickým protipohledem na její překážky – zejména na lid, stahující se do osobních vesmírů, vzdorující jakýmkoli extrémům a střežící hranice všeobecného nenáročného průměru coby „normality“.

Sranda a láska

V další z mnoha vrstev je Komunismus a síť rozpravou o metodě, jak tvořit umění, které se recipienta skutečně dotkne a něco v něm změní. Přitom sám ztělesňuje maximy takového umění: vytrhnout recipienta z komfortní zóny, provokovat, mást, znelíbit se, třeba se i zesměšnit, ale myslet vše upřímně. I proto Vachkův film meandruje mezi rychlopalbou podnětných asociací a téměř hluchými náhledy na spontánní bytí, jemuž padá maska vážnosti. S humorem přistupuje Vachek ke všemu, i k tragickému, když například masakry, ozbrojené konflikty i vlastní tělesné neduhy nazývá „srandami“. Jako by pro něj vše mělo zářný vnitřní moment, poučnou kvalitu, a vše si tedy zasloužilo nejen kritický pohled, ale i lásku. A tak kromě velebení internetu také ukazuje, jaký je to démon, když proměnil Vachkův rodný Tišnov z místa setkávání v místo míjení bez spolkového života. Anebo porovná Duchampovu Fontánu s agentem Burešem coby dva veřejné exponáty, které „předvedly v plné síle, jak to nemá vypadat“.

Poetikou vtipných juxtapozic, obestírajících vše a všechny osvobozujícím smíchem, se Vachkovo dílo stává normovzdorné – žánrově nezařaditelné, formálně nestandardní, problematicky provokativní, neobávající se výsměchu a protireakcí. Naopak, vychází z toho, že „cenné je říct, co se nikdo neodváží říct, nebo něco, co nikdo neví“. Tím vzniká pozadí, proti němuž se ostatní filmová produkce najednou jeví jako konvenční dobový brak bez valného napojení na společenskou realitu, navržený tak, aby bezproblémově prošel přes cenzory k divákům, které pobaví, neurazí a neovlivní. Pokud stojí většina české produkce za houby, je to podle Vachka proto, že umělecké školy jakožto politické instituce svého druhu vychovávají namísto pozorovatelů s osobním názorem a oponentů systému spíš jeho přitakávače. Pohled na společensky nereflexivní, zakázkovou a zábavní tvorbu jako na jednorázový odpad se přitom prolne se záznamy mohutných plastových smetišť, pro něž v řekách a mořích téměř nezbývá místo pro vodu.

Normovzdorné umění

Komunismus a síť se dotýká i řady dalších společenských jevů, které jsou produktem či vedlejším účinkem zájmů vládnoucích struktur. S ekonomkou Ilonou Švihlíkovou diskutuje Vachek o české variantě kapitalismu, odporující definici tohoto pojmu, o skladbě a pozadí globálních finančních toků nebo o důsledcích robotizace a automatizace. Vykresluje přitom profil boháče z vrcholu mocenské pyramidy, jehož cílem je optimalizace planety sobě na míru – co nejvíce ždímat druhé a zabezpečit se soukromým ostrovem s přistávací dráhou. Jindy Vachek přemýšlí o vlivu válek a revolucí na zrod multikulturních společností, v nichž se rozpouštějí celé národní jazyky coby specifické systémy myšlení a tvoření v moři jazyků univerzálních. Další linie porovnává koncept Boha v různých církevních institucích, které „tvorbou jiných světů“ zatemňují jeho skutečnou podstatu přítomnou v každém jedinci. Což souvisí s Vachkovým náhledem na člověka jako na bytost mezi osudem a tvorbou (mezi egem a podstatou, normou a odchylkou, pasivním odevzdáním se osudu a aktivní účastí na životě).

Kolosální filmovou „výstavu“ o stavu Vachkovy mysli léta Páně 2019 nelze komplexně zachytit a pochopit napoprvé. Je zásobárnou stimulů lákající k opakovanému procházení a všemi svými parametry se vzpírá osudu zapomenutelného díla na jedno použití.

Autor je filmový publicista.