Umělkyně Heather Dewey-Hagborg se ve svých dílech mimo jiné zaměřuje na vytváření portrétů generovaných z informací obsažených v lidské DNA. Její tvorba má silný politický rozměr: svou metodu použila i k vytvoření podobizen vězněné whistleblowerky Chelsea Manning.
Heather Dewey-Hagborg, americká umělkyně a bio-hackerka, na sebe upozornila dílem Stranger Visions (2012–2014): sérií 3D portrétů vytvořených na základě DNA, kterou získala z odhozených cigaret či žvýkaček, jež našla na ulici. Šlo o spekulativní, algoritmicky generovanou podobu nositelů dané genetické informace, nicméně zachytila jejich základní rysy jako pohlaví, barvu pleti či barvu očí. Vytvořila tak vizuálně přitažlivé dílo, v němž propojila kreativitu s nejnovějšími vědeckými technologiemi a zároveň poukázala na právní problematiku související s dosahem technologií, jakou je analýza DNA – tedy na problematiku, kterou bychom raději odsunuli do oblasti sci-fi dystopií. Proti zanechání otisků prstů stačí pořídit si elegantní rukavice, jak ale zamezit tomu, abyste nikde nezanechali ani kousek své genetické informace? Můžete se leda tak utěšovat příslibem, že analýza DNA se používá proti zločincům a teroristům, a ne proti „slušným lidem“. Heather Dewey-Hagborg raději neponechala nic náhodě a následně vytvořila praktické spreje s výmluvnými názvy Erase (Vymaž) a Replace (Nahraď).
Elixír lásky
Letos Dewey-Hagborg vystavila projekt Lovesick. Na této magické high-tech instalaci ovšem nespolupracovala s genetiky, ale s biotechnology. Růžové lahvičky, které tvarově připomínají červy, obsahují lentivirový vektor hybridizovaný vezikulární stomatitidou a plazmidem obsahujícím geny pro expresi červeného fluorescenčního proteinu a oxytocinu – jinými slovy, nápoj lásky. Kdybyste se z lahvičky napili, samozřejmě jen teoreticky, protože nejde o úplně bezpečné substance, byli byste infikováni virem posilujícím produkci oxytocinu, hormonu, který kromě jiného hraje roli při sexuálním vzrušení a vytváření emocionálních pout. Místo toho ale elixír zůstal za sklem v chladné a temné místnosti v galerii Fridman v centru New Yorku jakožto součást výstavy nazvané At the Temperature of My Body (Při teplotě mého těla) – podle vyjádření autorky zde figuroval jako symbolická protilátka na všeobecně se rozpínající nenávisti a odcizení.
Dewey-Hagborg si pohrává jak se symbolickou rovinou svých děl, tak s jejich vytříbeným technologickým řešením, které bývá, jak je u bioartových děl běžné, kontroverzní už jen tím, že využívá biologický materiál. Autorka se jisté skandálnosti svých děl opravdu nebojí. Výstavu At the Temperature of My Body uzavíralo dílo nazvané Spirit Molecule. Umělkyně jím stvořila novou dimenzi truchlení po zemřelých – zkombinovala totiž ve spolupráci s botaniky psychoaktivní rostliny s lidskou DNA, čímž otevřela možnost prožít spojení s blízkou osobou, která je již po smrti.
Umění a technologie
Bioart je oblastí, v níž se potkává umění s technologiemi a která od svého počátku – tedy od roku 1997, kdy si Eduardo Kac vpravil injekčně do žíly čip a poprvé použil pojem bioart neboli transgenické umění – vzbuzuje bouřlivé reakce. Dewey-Hagborg je představitelkou současné generace, která chápe bioart jako součást širší sféry hybridního umění a pokračuje v naznačené linii zkoumání hranic živého a neživého, lidského a umělého. Například v projektu How Do You See Me? (Jak mě vidíš?, 2019) se zabývá problematikou rozpoznání obličejů s využitím neuronových sítí a činí tak s ohledem na identitu, ať už tu prožívanou nebo archivovanou.
Zatímco ostatní bioartisté rádi pracují s bakteriálními kulturami (Simon Park), vysazují buňky biologických tkání na odbouratelné struktury (Symbiotica), vytvářejí hybridní organismy, v nichž kombinují mechanická a biologická uspořádání (Gilberto Esparza) či různé DNA (Špela Petrič), nebo třeba komunikují s podhoubím (Saša Spačal), Dewey-Hagborg především reflektuje identitu člověka ve světě genomického sekvencování, biologických bank a všudypřítomné komodifikace lidského biologického materiálu. To ji přivádí k biohackování a biopunku coby metodám ochrany soukromí a individuální svobody a také k různým nečekaným konsekvencím, jako když v postgenomické love story T3511 sledujeme biohackera, jenž se zamiluje do anonymního dárce slin, které zakoupil online.
Hranice norem
Politický rozměr jejích děl je nejzřetelnější v projektu Radical Love z roku 2015, který navazuje na sérii Stranger Visions, ale obohacuje ji o rovinu vztahu jednotlivce a systému moci. Dewey-Hagborg na tomto díle spolupracovala s Chelsea Manning, whistleblowerkou odsouzenou roku 2013 za špionáž na 35 let vězení. Připomeňme, že armádní analytička v oblasti inteligence Manning (ve službě jako muž pod původním jménem Bradley Manning), poskytla serveru Wikileaks materiály o válce v Iráku a Afghánistánu. V roce 2017 byla sice omilostněna Barackem Obamou, ve vazbě však zůstala z důvodu odmítnutí výpovědi ve věci Wikileaks a především jejího zakladatele Juliana Assange. Radical Love je jak poctou Chelsea Manning, tak zkoumáním stereotypů v oblasti genderové identity – v kontextu díla Dewey-Hagborg přitom není překvapivé, že jde o zkoumání genderové identity ve forenzní fenotypizaci DNA (což je běžný policejní postup při získávání podoby zločince z DNA nalezené na místě činu): na základě DNA zaslané Chelsea Manning poštou vytvořila za pomoci 3D tisku diptych, na němž vidíme transgenderovou ženu jak s ženským pohlavím, tak pohlavně neutrální.
Název Radikální láska vychází z odporu Chelsea Manning k názoru, že ona nebo její myšlenky jsou „radikální“ – což je termín, který považuje za polarizující a odcizující. Místo toho říká, že milovat a chtít být sám sebou je prosté a přirozené. Radikální láska je zprávou od člověka, který strávil řadu let ve vězení a další roky čelil odporu a zavrhování. Ta zpráva zní: zrušme hranice, které nás rozdělují a vymezují, co je normální. Vybudujme novou komunitu a nové způsoby vzdělání a politiky založené na lásce, soucitu a empatii. Dílo navíc sofistikovaným způsobem poukazuje na zviditelňování – anebo v tomto případě spíše zneviditelňování. Manning totiž během několika let jejího věznění neviděl nikdo kromě její rodiny, několika přátel a právníků. Její obraz byl vymazán z veřejné sféry. Podle Manning je vězeňský systém založen na snaze učinit nás ne-lidskými a neskutečnými tím, že popírá naši existenci před zbytkem světa.
Portréty byly původně objednány v září 2015 jako ilustrace k rozhovoru s Chelsea Manning a 3D technologie, kterou umělkyně využila, měla veřejnou premiéru v roce 2016 na Světovém ekonomickém fóru, tedy na jedné z nejuzavřenějších událostí roku. Projekt Radical Love tak představuje „hackování“ hned v několika ohledech. Je takový postup radikální? Je radikální chtít spravedlnost? Je láska radikální? ptá se Chelsea Manning a její otázky rezonují veřejným prostorem i díky tvůrcům, jako je Heather Dewey-Hagborg.
Autorka je filosofka a mediální teoretička.