Literatura musí být nekorektní

Baví vás ještě číst?

Lepší otázka je, co a proč chcete číst. Samozřejmě čtu i ze zvyku, z nějaké manické posedlosti, ale i z povinnosti a profesního zájmu. V Ústavu pro českou literaturu bývaly v knihovně vystavené nové knížky a lidé jako Miroslav Červenka nebo Zdeněk Pešat si je půjčovali, aby měli přehled – což byla krásná ukázka toho, že byste neměl profesně zakrnět, měl byste sledovat, co kolem vás roste, i když vám to třeba nepřináší to vzrušení, které četba s sebou někdy nese. Zaplaťpánbůh za starší a překladovou literaturu, protože její čtení je pořád radostné a vzrušující. Nemám televizi a seriály na webech mě nebaví, protože sám formát seriálu je pro mne dost nesnesitelný, takže co zbývá, že. Asi jde s tím „bavením“ ruku v ruce i radost, hledání, nějaký mix archetypu lovce i sběrače. Lovrače nebo sběvce, co já vím…

Co přesně vás na tom baví?

Poznáváte, jak autoři přemýšlí o jiných světech, jak je dovedou vytvořit, jak umí vyprávět. Tohle lovrač i sběvec chce taky, když po dni shánění sedí večer u ohně. Chce poslouchat vyprávění. Když se příběh u ohně povede, tak vám v denním rytmu dá něco navíc. A poznáváte tím i sebe. Když knihu čtete víckrát s časovým odstupem, ukáže se vám něco z vaší minulosti: jak jste danou věc četl dřív, co jste tam tehdy viděl a co vás na tom těšilo, či naopak čeho jste si nevšiml. Je to nenásilné sebepoznávání a díky vymýcení analfabetismu vlastně demokratické rozvíjení osobnosti, které je přístupné všem.

Když má někdo takříkajíc načteno, stává se, že přestává být schopen objevovat nové tituly a autory. Zaujalo vás v poslední době něco pozoruhodného, ať už z domácí či světové literatury?

Z překladů – v situaci tohoto rozhovoru, která se už při jeho publikování změní – považuji za pozoruhodnou Irmtraud Morgnerovou a její dilogii o trubadúře Beatrici a její pomocnici Amandě. No a původní česká próza – jako že by u nás byl v posledních letech někdo schopen vyprávět víc než jen o špíně ve svém pupíku? Z posledních roků bych zmínil leda tak Karla Halouna, S. d. Ch. nebo Josefa Pánka. Baví mě celkově populár a z něj hlavně detektivky pro jejich kombinaci realismu, humoru a psychologie. Ale taky ryji víc na záhonech loňska. V domácí poezii to hrká víc a tu a tam mám z poslední doby sbírky, které jsem si už teď zařadil do kolonky návratné, třeba Ewalda Murrera a Lukáše Marvana. Jinak neustále nacházím něco nového – jsou autoři, ke kterým jsem ještě nedospěl a na některé se těším. Z té dlouhé řady, o níž si myslím, že ji mám před sebou a že ji zvládnu, se zvlášť těším, až si konečně přečtu celého Emila Vachka.

V Knihovně Václava Havla jste během nominačního čtení Magnesie Litery parafrázoval větu Vladimira Nabokova: „Řekněte mi o mých knihách něco, o čem nevím.“ Dozvěděl jste se někdy od svých textů, čtenářů nebo kritiků něco, co jste o sobě nevěděl?

Problém je v tom, že svoje texty po sobě už moc nečtu a že i ty texty kolem jsou mi upřímně dost jedno. V osobní rovině to máte přečtené a vyřešené už v době, kdy kniha jako taková ještě neexistuje. A pak už to jde mimo vás a mě to přestává zajímat: spratek jde do světa, pamatuju si, jak jsem mu měnil plenky, ale ať si teď vlaje sám za sebe. Spíš mě někdy trochu škodolibě překvapí a potěší, když některou z knížek, co jsem napsal nebo dělal, potkám v antikvariátu: vida, spratek se utahal a jde na chvíli domů.

Formulujete si psaním myšlenky?

Myslíte psaním poezie, nebo psaním recenzí? V poezii někdy něco napíšete a vaše vypůjčená slova se střetnou a obraz se vám po deseti patnácti letech najednou vrátí v jiném světle, a pak zase může dojít k nějakému dalšímu spojení. Možná byla ta situace už jednou napsaná a teď má dohru. Jste třeba někde na chalupě, vylezete brzo ráno a čuráte v křoví, všude je jinovatka, a najednou vám problikne hlavou verš, co jste napsal. A v recenzích se to občas stává, že psaním zformulujete myšlenku, neřkuli názor.

Jste spokojený se současnou českou literaturou?

Řečeno s klasikem, je převážně neškodná. Potkal jsem se nedávno se Zuzanou Li, která chtěla, abych jí doporučil, co by se z české prózy dalo přeložit do čínštiny. Seděli jsme asi hodinu a zjistili, že se nedá doporučit takřka nic, protože by tomu čínští čtenáři buď nerozuměli, nebo by je to nezajímalo. Takových autorů jako my mají sami dost a je jich plný svět. Česká beletrie si stojí asi tak jako ostatní malé národní literatury v Evropě. Nerad bych jí střihal křidélka v rozletu, ale spokojenosti se to příliš neblíží. Už v rámci odstavců jsou to nepodarky, v tématech odvozeniny a v pointách bezradnosti. Česká poezie je na tom sice líp než současná próza, ale je špatně přenosná do jiného jazyka, hůř s ní budete dobývat lokální literární veletrhy v Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogochu. S tím je spojená i kohorta lidí, která se poezie bojí a říká, že jí nerozumí. Ale v tom případě nerozumí psanému textu.

Strávil jste třináct let v redakci Tvaru. S jakou vizí jste časopis dělali?

Nastoupil jsem do rozjetého, ale trochu unaveného a ojetého auta. Přišel jsem do redakce v roce 1999, kdy byl okruh přispěvatelů a čtenářů maličko uzavřený, jako ostatně u všech časopisů fungujících tehdy již deset let ve volném režimu. Ale byl to okruh stále velmi zábavný a volný oproti jiným „pražským“ časopisům. Tvar jsem chápal jako časopis nepragocentrický a otevřený, protože věci probírané tak vášnivě v Revolver Revue se v Olomouci nebo v Liberci zdály trochu daleko. V Tvaru jsme měli to štěstí, že jsme ještě chytli nejstarší generaci, co se s námi chtěla kupodivu i bavit, polemizovat, a dokonce k nám i psát nebo nám alespoň dát rozhovor. Příklad za všechny: asi jsem svým nátlakem maličko pomohl vrátit se Ince Machulkové po letech exilu do českého prostředí. A vedle toho jsme byli ještě pořád hodně rozjuchaní, což se ještě víc rozjančilo, když jsme v Tvaru byli ve složení Ondřej Horák, Jakub Šofar, Jan Nejedlý a já. Po návratu Lubora Kasala se to zase trochu umravnilo.

Je zajímavé, že i když rubriky typu Výlov či celá zadní strana zčásti jen vyplňovaly místo a zčásti provokovaly, týkalo se to naše řádění zejména literatury. Dneska by naše vylomeniny, jako byl třeba recept na vaření člověka, vyvolaly leda takový ten korektní pláč. Kultura a literatura ovšem musí být z podstaty nekorektní, jinak je to příbalový leták. Dneska je všechno tak zahleděné do aktuálních témat, jako je globální oteplování, a všichni jsou odborníci na hovězí maso a mikroplasty… V době, o které mluvím, měla literatura pořád nějaký zvuk. Státní cena se dávala jen za literaturu a za překlad, tehdy nebyla spojena s cenami ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury. Teď se v předávání literatura ztrácí, a média raději napíšou o jiných uměnách než o literatuře. Měli bychom bránit náš cech, ačkoli vliv recenzí a kritik je dnes takřka nulový. Kdy jste naposledy četl polemiku s recenzí? Ne že bych po tom volal, ale patří to do života kultury. Zároveň autoři tehdy nebyli tak přecitlivělí, aby se hned uráželi. Stáhlo se to všechno do společenských sítí, život je ale jinde.

Jak hodnotíte Tvar dnes?

Odešel jsem z redakce při střídání stráží spolu s Luborem Kasalem a Boženou Správcovou, ač jsem tam chvíli ještě dodával Zlou ovci. Adam Borzič začal dělat časopis po svém, a to se mu daří do té míry, že je dnes Tvar někdy zaměnitelný s A2. Když se podíváte na jeho obálku z poslední doby, je to „advojkovský“ obal. Dřív měl každý časopis trochu jiný okruh čtenářů i přispěvatelů, dneska, obávám se, Tvar kulhá dost daleko na této trati. Prolistuju jej, ale nesetrvávám v něm – dvoustránkové zprávy z literárního života jsou i na tolerantního člověka moc. A když ve Tvaru vyjde ukázka z knížky, která je už týden venku, je to jen zaplácnutá stránka. Co mne mrzí asi nejvíc, je, že zmizel „tvarovský“ rozhovor – dlouhý, několikastranový, obsažný, ne jednověté odpovědi. A že se z recenzní rubriky vytratili lidé, které jsme tam natahali my a které jsme měli za „své“ autory, Igor Fic nebo Jakub Chrobák například. To, že se tam dnes najednou objevuje jako recenzent František Všetička, je problém, úroveň recenzí Petry Žallmanové je už v záporných hodnotách. A z některých dalších rubrik, jako je stránka s fotkou a básní, stejně jako z poslední strany, jsem poněkud zoufalý, takhle se jen plýtvá místem. Ale na druhou stranu podobně nesnesitelné stránky má i A2.

Které to jsou?

Prostřední dvoustrana je fakt bolestná. Nejen v A2 bych zrušil mor editorialu, což je mrtvá zóna a suchovod mozku. Grafika vám sice dýchá, ale častěji spíš hyperventiluje a z článečku udělá studii. Zábavné je, když se jedna rubrika pořád ještě jmenuje Odpor – proboha, jste kulturní mainstream placený ministerstvem! Zoufalá bývají i témata, která naplní jeden článek a něco kolem narychlo spíchnutého. Chybí mi víc recenzí, a naopak zbytečné mi připadají texty, co se za ně vydávají. A rozhovory, přátelé, rozhovory jsou celkově bída – viz třeba tento.

Chodíte na autorská čtení?

Proboha, ne, chcete mne zabít?! Člověk má za svůj život některé věci dané měrně: vykouříte tolik a tolik cigaret, sníte tolik a tolik hlíny a navštívíte jen omezené množství autorských čtení. Když nemusím, tak se ne­účastním. Už z toho důvodu, že mě to nebaví, že dneska nevydržím víc než patnáct minut. Že nemám rád tu divadelní šou. Ale jinak mne zajímá, jak lidi čtou vlastní věci, kam dávají přízvuky, jaký si určili rytmus svých veršů. Mnohé ale stačí slyšet jednou a představa zůstane. Máme tu řadu čtečů, co jsou fajn, ale já žiju trochu jiný čas, vstávám mezi čtvrtou a pátou. Takže než jít někam v sedm osm večer, raději si něco přečtu sám.

Nad přebujelou literární produkcí člověk může nabýt dojmu, že psát je snadné…

Jistě, to je ten vedlejší produkt vymýcení analfabetismu. Často mi ale není jasné, proč současní autoři píšou. Někdo píše pro peníze, aby se jeho knížky prodávaly, někdo se něčím trápí a má psaní jako terapii, někdo si zkouší, co dovede se slovy. To všechno chápu a čím větší slabost, tím větší pochopení. Ale proč píšou někteří jiní autoři, to nevím. Zdá se mi, že jsme na besídce, kde se čtou výtvory, které napsala Anička, protože je šikovná…

Byl jste nebo stále jste členem porot a komisí (například Magnesia litera, Ortenova cena, Literární cena Vladimíra Vokolka). Jaká je to práce?

To se liší porota od poroty. Literární cenu Vladimíra Vokolka sleduji od jejího vzniku, mám rád ty lidi, ten kraj, tu soutěž, je to jedna z mála cen, která se dlouhodobě věnuje poezii, vedle Halasova Kunštátu. V porotě, kde v posledních letech zasedáme ve složení Radek Fridrich, Jiříček Koten, Tomáš Řezníček, Katka Šuchová a já, to funguje dobře, hodně se shodneme, známe se. Magnesia Litera je fabrika, jejíž porotu pro poezii jsem zažil hned na začátku a znovu jsem tam od loňska. Zde máte větší objem knížek, ale zase je to zajímavá sociologická sonda – poznáváte lidi v porotách, jak kdo za koho kope, jak kdo má koho rád. A dost často se stane, že v soutěžích vyhrává průměr toho, co všichni ti lidi v porotách řeknou – ne průměrná knížka, ale průměr, to je rozdíl! Je to taková vyšší škola diplomacie, za kterou vám stejně vynadají ukřivdění autoři. A ministerská komise je velká hra a služba literatuře. Netěší mě to, nerajcuje, protože dáváme víc polibků smrti než kdy jindy. Sám za sebe bych dal do kultury maximum, ať se podpoří všechno, ať jsou dobře placeni autoři, redaktoři, překladatelé a editoři. Na vydávání knih a časopisů nepotřebujete zase tolik peněz, stačilo by přidat nějakých dvacet, třicet milionů a všichni by byli spokojení. Jak říkával Lubor Kasal, za stejné prachy si malá vesnice vybagruje požární nádrž. Situace je ale jiná. A když se stane, že někdo nedostane podporu, odsírám to já jako předseda komise, byť je to rozhodnutí skupiny odborníků.

Připravil jste k vydání množství knih. Jak jste se k ediční práci dostal?

Jak hluchoslepý k houslím. Jsem spíš textový editor, praktik, navíc nejsem bohemista, takže v jazykových věcech mi hodně pomáhá spolupráce s redaktorem, v interpunkci jsem sus domesticus. Vyzkoušel jsem si něco v Aluzi a v Tvaru a pak ve vlastních soukromých tiscích. Potom nastoupily Spisy Vladimíra Körnera, letošního osmdesátníka, kterého z literárních časopisů nikdo nepřipomněl. Körner byla má tovaryšská práce, na které jsem se učil – třeba i to, že dělat spisy žijícímu autorovi je složité. Pak přišel Vladimír Burda, antologie dětských básní dělaná s Jakubem Říhou, která vyšla bohužel o chvíli dřív, než se takové texty staly módou. Potom posbíraný poválečný Michal Mareš, deníky Josefa Kocourka, korespondence D. Ž. Bora a Jiřího Veselského, kterou jsme připravili s Boženou Správcovou, básně Štefana Strážaye a výbor z detektivních povídek. A pak Ladislav Novák a Zdeněk Barborka. Většinou velké a tlusté knihy.

Autory bych si rád vybíral, ale jako na potvoru jsou ti, které bych chtěl dělat, naprosto neprodejní. Obávám se, že několikasvazkové dílo Benjamina Kličky, stejně jako básnické dílo Kamila Berdycha a Louise Křikavy, by si nekoupilo víc než 30 až 40 lidí. Ostatně Vladimíra Burdy se prodalo v průběhu prvních let asi 45 kusů. Baví mě skládat dílky díla dohromady, je to detektivka a piplačka, ale příprava textů a přemýšlení nad nimi je rozkoš. Třeba skládání textů Michala Mareše byla dobrodružná práce.

Zmínil jste vlastní soukromé tisky, připravujete knižní „vánoční dárky pro přátele“. Jak vás to napadlo?

Jsem v něčem takový anarchobuditel. Takže zvolna distribuuji soukromé tisky v nákladu pěti až dvaceti kusů, baví mne zakládat nové knižnice. Vánoční dárky jsou původní kolektivní romány, které vycházely časopisecky. Kolektivní román, psaný více autory, mne fascinuje. Vydal jsem v nákladu patnácti kusů a následně rozdal – ano, bez řešení autorskoprávních věcí – několik takto sebraných novel a románů, například Příběh na pokračování z Národního osvobození (1929), Vraždu v redakci z Literárních novin (1964) nebo slavný recesistický román Jedeme do Bodele (1936). Tyhle malé tisky trousím porůznu, edice jako Prunus padus, OLP či Laciné byty vznikají a zanikají, prolínají se, potkávají a mizí. Nebaví mne chodit na poštu, takže bych jako obchodník ztroskotal. Třeba Laciné byty stagnují kvůli mé lenoře. Na další tisky pravidelně čekají zejména Tomáš Řezníček v Děčíně, Václav Kahuda v Holešovicích a Jiří Dynka v Nuslích…

Jste autorem Zlé ovce, odkud se vzala?

Ovce si mne našla v roce 2000 při plzeňské konferenci, ale tehdy ještě nevypadala jako parodie na Mumina. Roku 2001 dobyla poslední stránku Tvaru a tam do roku 2015 vydržela. Byla poslána na odpočinek, ale nedala si říct a začala okupovat web a následně Týnecké listy ve Velkém Týnci. Může se zdát, že kariéra se dělá jinak a postupuje se z periodik, jako jsou Týnecké listy, do Tvaru, ale proč by mělo být všechno tak nalinkované?

O co Zlé ovci jde?

Ovládnout svět. Bude jí brzy devatenáct, tak je to už velká holka. Je ateistka, už její maminka byla vyškrtnuta z církve husitské. Paradoxně má Ovce ráda misionářskou polohu. Krom toho zbožňuje pohyb na čerstvém vzduchu. Kdybyste chtěli slyšet její hlas, tak si představte heliem ovlivněný křik sériového vraha v masce Jarmily Šulákové. Na webu oslavila své sté pokračování, v Týneckých listech už byla skoro padesátkrát, vyšly jí dva svazečky vybraných stripů a třetí svazek vyjde snad příští rok. Tak nějak nejasně tuším, že má svůj malinký fanklub, ale radši se po něm moc nepídím. Stejně tak nejasně tuším, že se řadě lidí zdá úplně pitomá a nesnesitelná.

Platíte za znalce slovenské literatury. Jak k tomu došlo, že jste ji začal sledovat?

A viete čo vám poviem? Je to klamstvo… Začal jsem číst slovensky rok potom, co jsem se naučil číst česky. Díky všem okolnostem a životním setkáváním dnes ani nevím, co jsem četl česky a co slovensky. Ale na rozdíl od české literatury mám tu slovenskou navíc rád. To, že jsem manický čtenář, je jiná věc. Bylo to dáno i vlivem paoboru, který jsem studoval v Olomouci, takže je logické, že když jsou k dispozici knihy a jazyk, v němž jsem schopen číst, tak čtu.

Zdá se, že jste navzdory šíři a hloubce svého záběru stále nenabyl „pocitu důležitosti“, jak se mimochodem jmenuje jeden z vašich soukromých tisků…

To je jako s řemeslem: něco se naučíte a využíváte to. Nemusíte každému na potkání dokazovat, že umíte soustružit.

Chystáte novou básnickou sbírku?

Na vlastní knihu je brzy, mám šestiletky, nebo dokonce desetiletky. Ale dopsali jsme s Pavlem Mandysem popularizační dějiny české detektivky. Vedle toho chystám větší knížku o cliftonkách. Edičně to vypadá na sebrané dílo J. J. Nováka, což bude překvapení pro celý svět. A určitě vznikne i řada nových soukromých tisků, které budu chlebnikovovsky rozdávat a ztrácet, aby se budoucí literární věda, pokud bude existovat, mohla zcvoknout z toho, že se jí nikdy nepodaří dohledat celky. Berme to jako osobní a láskyplný vzkaz oboru.