Torst 2019, 196 s.
„Snový, až hororově laděný příběh vypráví o hranicích lidského poznání, o hledání vlastního údělu a nemožnosti úniku.“ Tolik informace na záložce. Spíš než filosofující horor je ale třetí próza Milana Urzy variací na poněkud obehrané fritzlovské téma: zlý či vyšinutý člověk někoho někam zavře a oběť pak trpí. Zde se jedná o malého chlapce, jehož matka má psychické problémy a otec pije. Po matčině nevyjasněné smrti otec syna zavře do sklepa a pomalu ho zatahuje do delirantního apokalyptického univerza, v němž svět spěje k zániku a zavřený chlapec má být budoucím vykupitelem, který zkažené lidstvo zachrání. V tomto „domě bez oken“ pak sledujeme hrdinův duševní život formovaný deprivací, jejž určují introspekce ze světa „nahoře“ a drobné události či vyšinutí ze stereotypu, kterým hrdina přisuzuje všemožné bizarní významy. Nutno přiznat, že autor novely je poměrně zdatný stylista. To je však zároveň kámen úrazu, protože mnohé formulace a psychologické zkratky mnohdy hraničí s manýrou, která může být zprvu efektní, ale postupně začne otravovat. Poněkud jednotvárné pitvání morbidní situace, v níž je vše plesnivým navrch, může být fajn, jenže pouze do chvíle, než se autor do své morózní imaginace zaplete. Dokážu si představit, že kniha zarezonuje v duši gymnaziálního dekadenta, na čemž by jistě nebylo nic špatného, ovšem je dost pravděpodobné, že k takovému čtenáři se toto dílo vůbec nedostane. Máme tak v rukou další z mnoha próz, při jejichž čtení naši pozornost neustále ruší zásadní otázka: „Proč?!“