minirecenze

Pavel Bušta

Lobotomík

Argo 2019, 104 s.

Po dvou básnických sbírkách a dvou prozaických souborech se Pavel Bušta odhodlal vydat prózu. Rozhodně ne román, spíš novelu nebo delší povídku, která překvapí nejen ve srovnání s jeho dosavadními texty, ale i v kontextu soudobé české literatury. V průběhu četby ani po jejím ukončení není jednoduché se rozhodnout, zda jde o naprostou slátaninu, vytvořenou z odkazů k nejrůznějším textům, počítačovým hrám či komiksům, anebo o výsledek autorovy originální představivosti. A ono to je vlastně jedno, protože hranice mezi oběma póly je velmi křehká. Titulní hrdina, chlapec s jizvou na hlavě po odhadnutelném operačním zákroku, uprchne z jakéhosi ústavu spolu s dívkou Darjou a pavoukem Reginaldem. Na své cestě zažijí četná dobrodružství, uvíznou v útrobách velryby, musí v aréně soutěžit o duši města s jejím vládcem, ale nakonec vše dopadne šťastně, síla kamarádství zvítězí a porazí veškerá nebezpečenství. Mezitím ovšem Lobotomík učiní zásadní rozhodnutí a přimkne se ke světu, který je sice vyvrácen z pravidel logiky, ale je mu v něm zásluhou přátel dobře. Přestože se na obálce píše o poetice blízké Lewisu Carrollovi či J. R. R. Tolkienovi, podle mě se Buštova próza podobá jinému, byť pozapomenutému dílu fantasy, a sice trilogii Gormenghast od Mervyna Peaka. V obou případech jde o temnou fantazii, v níž se nestačíme divit zobrazeným postavám a dějům, ale zároveň je nám to celé podezřele povědomé. Není to příjemný pocit, cosi nás však nutí číst pořád dál.

Erik Gilk

Milan Urza

Dům bez oken

Torst 2019, 196 s.

„Snový, až hororově laděný příběh vypráví o hranicích lidského poznání, o hledání vlastního údělu a nemožnosti úniku.“ Tolik informace na záložce. Spíš než filosofující horor je ale třetí próza Milana Urzy variací na poněkud obehrané fritzlovské téma: zlý či vyšinutý člověk někoho někam zavře a oběť pak trpí. Zde se jedná o malého chlapce, jehož matka má psychické problémy a otec pije. Po matčině nevyjasněné smrti otec syna zavře do sklepa a pomalu ho zatahuje do delirantního apokalyptického univerza, v němž svět spěje k zániku a zavřený chlapec má být budoucím vykupitelem, který zkažené lidstvo zachrání. V tomto „domě bez oken“ pak sledujeme hrdinův duševní život formovaný deprivací, jejž určují introspekce ze světa „nahoře“ a drobné události či vyšinutí ze stereotypu, kterým hrdina přisuzuje všemožné bizarní významy. Nutno přiznat, že autor novely je poměrně zdatný stylista. To je však zároveň kámen úrazu, protože mnohé formulace a psychologické zkratky mnohdy hraničí s manýrou, která může být zprvu efektní, ale postupně začne otravovat. Poněkud jednotvárné pitvání morbidní situace, v níž je vše plesnivým navrch, může být fajn, jenže pouze do chvíle, než se autor do své morózní imaginace zaplete. Dokážu si představit, že kniha zarezonuje v duši gymnaziálního dekadenta, na čemž by jistě nebylo nic špatného, ovšem je dost pravděpodobné, že k takovému čtenáři se toto dílo vůbec nedostane. Máme tak v rukou další z mnoha próz, při jejichž čtení naši pozornost neustále ruší zásadní otázka: „Proč?!“

Karel Kouba

Tomás González

Na počátku bylo moře

Přeložila Blanka Stárková

Dybbuk 2019, 136 s.

Předsádka útlé novely charakterizuje kolumbijského spisovatele Tomáse Gonzáleze jako „nástupce Gabriela Garcíi Márqueze v mimořádně přesné a úsporné práci s jazykem“. Zmínku o nobelistovi je však potřeba chápat spíš jako úlitbu marketingu. Ve většině ohledů se totiž od něj González liší – jeho čerstvě přeložená prvotina z roku 1983 je komorní a přehledná. Statek na břehu moře, kam se uchýlil stále ještě mladý manželský pár, aby zkusil žít po svém daleko od vyčerpávajících večírků v Medellínu, se sice stejně jako Macondo ze Sta let samoty nachází v karibské oblasti Kolumbie, ale mohlo by jít koneckonců o kterékoli odlehlé místo na tropickém pobřeží Latinské Ameriky. Novela Na počátku bylo moře je především příběhem úpadku: rozkládá se tu osobnost i manželství hrdiny jménem J., statek živoří, období dešťů jsou nekonečná a smutná, těžba dřeva nestačí na zaplacení dluhů a místní černoši i míšenci jsou neteční a tvrdohlaví. Někdejší intelektuál J. propadá pálence a čtenář je od prvních kapitol připravován na to, že se hrdina konce knihy nedožije. Jako by se tu ozýval vzdálený hlas Conradova Srdce temnoty, ale přece jen poučený postkolonialismem; temnota nečíhá jen v pralese u panamských hranic, ale i ve velkoměstě, kam je potřeba čas od času zajet kvůli obnovení půjčky. Nejde tu navíc ani tak o krach rozumu jako o úprk před ním: „Ve skutečnosti utíkal před jistou potupnou racionalitou, právě tak sterilizující jako benzin, kariérismus či asfalt.“

Michal Špína

Přemysl Krejčík

Malej NY

Host 2019, 275 s.

Přibližně kolem čtyřicátého roku věku je člověk nucen si přiznat, že mládí je definitivně v trapu, zodpovědnost, disciplína, krize středního věku a environmentální žal sežraly i poslední špetky radosti ze života a všechno už prostě bylo. Po cestě do práce ještě před rozedněním tak nezbývá než si poklimbávání na tyči zpestřit nostalgickým vzpomínáním na roky, kdy si člověk uměl užívat, na staré kámoše, nejkrásnější holky a nejlepší kluby. Na některé nebožáky tenhle pocit padne bohužel už pár let před třicítkou. Přemysl Krejčík, básník, doktorand historie, autor sci­-fi povídek a spoluautor krimirománu, se tak pustil do vzpomínání na své teenagerovské roky vyplněné kalením, hulením a hip hopem na nymburském okrese, jehož bahnitý středostavovský poklid zpestřovaly výlety do Prahy. Oblažíme se důsledným vysvětlováním hiphopových propriet (co je to New Era, bejska, štrýt, čejn, Gs atd.), což je taktika přínosná snad jen pro člověka, který nevyrostl v lidské společnosti, a není proto schopný pochopit význam slov z kontextu. Patřičný švih vyprávění dodá zápletka pátrání po vrahovi – postava, na niž tato nevděčná role padne, vzbuzuje soucit od prvních stránek, takže je těžké ubránit se dojmu, že si s ní autor vyřizuje účty. V tekuté společnosti se holt čtenář nemůže spolehnout ani na to, že pokud je někdo šéfredaktorem literárního časopisu Partonyma, umí psát. Proč by ale takovou nedomrlou trapárnu mělo vydávat renomované nakladatelství? To je mi zápletkou hodnou thrilleru i v dnešní nejisté době.

Martin Zajíček

Jiří Trnka: Nalezený přítel

Režie Joël Farges, ČR, Francie, 2019, 80 min.

Premiéra v ČR 28. 11. 2019

Francouzský režisér a producent Joël Farges sice figuruje v titulcích dokumentu Jiří Trnka: Nalezený přítel jako režisér, ve filmu samotném ale vystupuje spíš v roli udiveného cizince, který jako dítě viděl Trnkova Bajaju a nic jiného o tomto tvůrci neví. Pozici skutečného organizátora přebírá publicistka Tereza Brdečková, která Fargesovi všechno vysvětluje a také vede rozhovory s Trnkovými příbuznými. Výsledkem je bohužel poměrně povrchní procházka známými fakty z Trnkova života a kariéry, nesená dvěma vůdčími myšlenkami: Jiří Trnka byl génius a komunismus je třeba nenávidět. Obě tyto charakteristiky i výrazná účast Brdečkové spojují dokument s dva roky starým portrétem dalšího skvělého českého autora 20. století Jiřího Brdečky. Miroslav Janek ale svůj film Univerzum Brdečka pojal formálně podnětným způsobem jako sérii nečekaných setkání s tím, co po Brdečkovi zůstalo. Farges naopak zůstává ve vleku chvalozpěvů na Trnkovo dílo, historek z jeho života a vyprávění o velkém kumštýři, kterého režim nechtěl nechat na pokoji. To nejzajímavější přitom přebírá z archivních rozhovorů se samotným Trnkou, které ale nedovede zasadit do širšího kontextu české kinematografie ani světové animace. Kvůli tomu není ve výsledku jasné, zda je dokument určen spíš pro české, nebo pro zahraniční publikum a kdo vlastně mají být jeho diváci. Nalezený přítel tak nakonec především připomíná fakt, že Jiří Trnka existoval a že točil filmy.

Antonín Tesař

Pakui Hardware

Thrivers

Polansky Gallery, Praha, 7. 11. 2019 – 11. 1. 2020

Téměř dva roky poté, co se umělecké duo Pakui Hardware představilo místnímu publiku svou performativní přednáškou na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, připravila letenská galerie Polansky této dvojici první samostatnou výstavu v Česku. Vnitřek galerie působí jako laboratoř, ve které jsou rozestavěny bodově nasvícené pracovní stoly, vytvořené z jakýchsi organicky působících materiálů. Na každém z nich je položena nějaká blíže neurčitelná končetina či orgán. Mohlo by se jednat o ne­-lidské orgány vypěstované pro lidské užití, stejně jako by mohlo jít o části lidského těla transformovaného k nerozpoznatelnosti. Tato nejasnost pravděpodobně není náhodná – duo Pakui Hardware se ve své práci dlouhodobě zabývá vztahy mezi technologií a tělem, rostoucími požadavky trhu na lidskou výkonnost a postupným „redesignováním“ těla. Na aktuální výstavě nazvané Thrivers k této kombinaci umělci přidávají ještě poznatky o extrémofilních organismech, tedy o mikroorganismech schopných přežít v extrémních podmínkách, jež byly donedávna pokládány za nepříznivé jakémukoli životu. Umělci se tu ptají: bude naše planeta s postupující destrukcí životního prostředí lidmi v budoucnu obyvatelná i pro jiné živočichy než právě pro extrémofily? Anebo bude lidstvo – respektive hrstka vyvolených – schopno se na nové extrémní prostředí adaptovat?

Natálie Drtinová

Philippe Quesne a Kammerspiele

Farm Fatale

DOX+, Praha, premiéra 26. 11. 2019

Ve výběru inscenací čtyřiadvacátého ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka s tématem Moc a bezmoc vynikla hra Farm Fatale francouzského režiséra Philippa Quesna, kterou nastudoval s herci Münchner Kammerspiele. Quesne zasadil svůj příběh do polí, ve kterých vysílá pirátské rádio posledních obyvatelů Země – pěti strašáků do zelí. Ti se jakožto přímí svědkové drastického ničení přírody lidstvem stali osvícenými bojovníky za lepší svět: „Už nejsme strašáci, teď jsme ochránci!“ Na svých rádiových vlnách vysílají rozhovory s kameny, řekami nebo poslední včelí královnou na světě. Quesne tak divákům předkládá absurdní pohled do mikrosvěta skupiny strašáků, které netrápí pouze nastalý ekologický kolaps, ale i to, jak žili jejich původní majitelé: někteří museli kvůli korporacím působícím v zemědělském průmyslu změnit zaměstnání, jiní si vzali život anebo emigrovali do Kanady. Postapokalyptickou atmosféru dává publiku pocítit už strohá scéna s balíky sena a transparenty zbylými po demonstracích, jež ozařují prudká (a pro Quesna typická) ledková světla, ale také kostýmy herců, které zprvu působí trochu děsivě. Jenže jak děj postupuje, ukáže se, že strašáci budující nový a skutečně lepší svět jsou patrně daleko lidštější než původní „vládci planety“. Festival do Prahy přivezl chytré a vtipné představení o vážném tématu, kterému se bohužel česká divadla zatím spíše vyhýbají.

Eva Sýkorová

B4

Plastová okna

LP, Polí5 2019

Když label Polí5 před časem zveřejnil na Bandcampu skladby Chci spát a Území z připravované desky Plastová okna skupiny B4, dalo se tušit, že půjde poprvé v historii kapely o česky nazpívanou desku. Nelze než to kvitovat s libostí a pustit se do luštění veršů a domýšlení, jaké procento tvoří sarkasmy a jaké nedůvěřivé osahávání silně nedůvěryhodného světa. Už sám titul a obal alba stavějí posluchače do pozoru. Kdo se dívá a kam? Já, ty, nebo ono, oni? Toto jsou pravdy? Toto je skutečný stav věcí? Nebo je to už změna stavu? Zcizovací efekty – modifikovaný zpěv, hlas prohnaný filtry či vokodérem – pomalu kreslí siluetu tvůrce zavátého elektromagnetickým smogem, pivní pěnou a prstí „naší země“. Zhmotněné vědomí vlastní nicotnosti si říká o novou šanci. Je to návykové. Dvojice tvůrců Tomáš Procházka a David Freudl má působivý hudební rukopis s rozsáhlou paletou zvuků. Mantry zrestaurovaných syntezátorů, acidjazzová pachuť, pasáže, kde se zatrpklé stroje prolnou s poezií, jsou jako stvořené k promítání příběhu vlastního života na stěnu vybydleného baráku v Sudetech. Novinka je v porovnání se staršími alby B4 koncentrovanější. Míří jedním směrem. Míříme tam všichni – a není to veselá cesta. Skupina natočila geniální soundtrack k povlovné jízdě do kremační pece. Funerální zvuk vintage syntezátorů i vlákna melodií vinoucích se z rytmického sarkofágu tvoří opojnou voničku. Pokaždé když doposlechnu desku páchnoucí hrobovými kvítky a škvířícím se plastem, vrátím se ještě k písni Chci spát. Kýžená katarze! Teď ještě ne!

Josefína Gabréta