Bioart zkoumá za pomoci nových technologií hranice života. Mimo jiné využívá editaci genomů pomocí technologie CRISPR, jejíž aplikace vyvolává řadu etických otázek. Umělkyně jako Anna Dumitriu nebo Marta de Menezes tímto způsobem poukazují na symbiotické vztahy mezi lidmi a ne-lidskými aktéry.
Roku 1986 vytvořil americký umělec Joe Davis spolu s genetičkou Danah Boyd umělecké dílo Microvenus (Mikrovenuše). Do DNA bakterie Escherichia coli (E. coli) zakódovali symbol ženského těla a zároveň femininní symbol pro planetu Zemi. Přispěli tak ke vzniku bioartu – biotechnologického umění, které využívá techniky a metody molekulární biologie, genetiky či syntetické biologie a vytváří nové, mezní formy života. Tyto hravé, znepokojivé i sofistikované podoby živého, stvořené manipulací s tkáněmi, geny či transgenními organismy, se v kontextu bioartu stávají uměleckými díly doslova s vlastním životem. Umělci a umělkyně tvoří kombinace a konfigurace lidských, zvířecích či softwarových entit zahrnujících široké spektrum životních forem od upravených bakterií přes svítící králíky a buněčné sochy nebo digitálně a sonicky komunikující rostliny až po implantované uši a sítě různých organismů. Podle slov jednoho z průkopníků bioartu Eduarda Kace se tento směr vzpírá biologickému determinismu a redukcionismu a poukazuje na křehkost představ o jednotné a provždy dané pravdě o podstatě života. Bioart je přitom bytostně interdisciplinární a otevřený – má stejně blízko k molekulární biologii a bioinformatice jako k vizuální teorii, antropologii nebo angažovanosti ve veřejném prostoru.
Mladá rodina
Bioart reaguje na technologický vývoj a aplikuje nejnovější poznatky, včetně technik, které umožňují proměny lidské, zvířecí či syntetické DNA. Jako kreativní proces však přesahuje i do společenských věd, které staví před nové otázky, když dává hlas – někdy poměrně kontroverzním způsobem – nejen lidským aktérům, ale také těm „druhým“, ať už se jedná o zvířata, roboty, kyborgy, sítě či věci. Zvláště pro antropologii je bioart vítanou výzvou. Eben Kirksey a Stefan Helmreich ve svém textu The Emergence of Multispecies Ethnography (Vznik mnohodruhové etnografie, 2010) píší o novém typu antropologického zkoumání, jehož specifika ukazují právě na příkladu biotechnologického umění. V poslední době se ostatně stále více diskutuje právní subjektivita různých ne-lidských aktérů.
Řada bioartových děl vychází z filosofie nového materialismu, mimo jiné z textů Donny Haraway pojednávajících o „jinakosti“ s ohledem na mnohodruhová propojení. Jedná se například o dílo australské intermediální umělkyně Patricie Piccinini The Young Family (Mladá rodina, 2002), zobrazující rodinu fantastických stvoření, vypěstovaných člověkem kvůli orgánům. Umělkyně se však v díle soustředí především na zobrazení intimních vztahů mezi lidmi a těmi „druhými“, na jejich láskyplnou koexistenci, na možnou emancipaci a autonomii monster. Spolu s biotechnologickým uměním tak můžeme vycházet z předpokladu, že obýváme mnohočetné biopolitické potenciality utopických i dystopických budoucností. Bioart ukazuje, že je potřeba analyzovat a skrze umění uchopit vztahy lidí a ne-lidských bytostí v jejich životním prostředí, že je nutné zamyslet se nad možnými společenskými důsledky současného technologického vývoje, zvláště pak genového inženýrství, biotechnologií či bioinformatiky.
Sci-fi fantazie
Bioart přitom reaguje i na vývoj různých technologií rekombinace DNA za posledních třicet let, kdy editace lidského genomu vyvolaly významnou pozornost a řadu etických i právních otázek. Jedná se zvláště o technologii CRISPR/cas9. CRISPR zjednodušeně umožňuje „vystřihnout a vložit“ části DNA tak, aby došlo k požadované rekonfiguraci nukleotidové sekvence. Jinak řečeno umožňuje „editovat genom“. Aplikaci této technologie přitom provází rétorika, jejíž součástí jsou výrazy jako „revoluce“, „nové přísliby“, „bod zvratu“, ale také „eugenika“ nebo „ohrožení lidského druhu“. Když Eben Kirksey píše o mediálním poprasku kolem CRISPR, zmiňuje výroky typu „Sci-fi fantazie se díky CRISPR stává skutečností“ a „Editace genomu otevírá nové horizonty pro lidský druh“.
Umělkyně Anna Dumitriu například používá CRISPR/cas9 k tomu, aby editovala zárodečnou linii bakterie E. coli tak, že ji vrátila zpět do stavu preantibiotické odolnosti. Její dílo je tak součástí debaty o vzrůstající rezistenci vůči antibiotikům a kromě toho předznamenává budoucí možnosti dané technologie. Dumitriu chce ukázat, že pomocí CRISPR lze napravit ovlivnění organismů staršími biotechnologiemi, a tedy vrátit se v čase. Zároveň se ptá, zda podobné postupy nemohou v budoucnu vést ke komplexnějším problémům, které si v současnosti nedokážeme představit.
Původní kukuřice
Další umělkyní, která při tvorbě svých děl používá technologii CRISPR, je Marta de Menezes. Ve svém projektu The Origin of Species – Post Evolution – Drosophila/Wolbachia (Původ druhů – postevoluce – Drosophila/Wolbachia, 2018) ukazuje limity symbiotického vztahu mezi octomilkou a bakterií, která ji chrání před infekcí. Ptá se přitom, do jaké míry je identita živých bytostí definována tím, co je jim cizí, a kde jsou hranice této cizosti. Používá CRISPR/cas9 ke změně těch genů octomilky, které jsou důležité pro její interakci s bakteriemi Wolbachia, a ptá se, zda se tím změní její identita. V další části projektu The Origin of Species – Post Evolution – Corn (Původ druhů – postevoluce – kukuřice, 2018) se Menezes zaměřuje na kukuřici a její koexistenci s člověkem. Chápe ji nejen jako rostlinu, ale také jako kulturní artefakt: v oblasti centrální Ameriky byla lidská kultura ovlivněna kukuřicí a kukuřice zase modifikována lidmi. Umělkyně nicméně prostřednictvím CRISPR dosáhla „vymazání“ těchto modifikací a návratu do stadia před zásahy biotechnologického průmyslu. Vytvořila tak kukuřici zároveň autentickou i umělou, původní i modifikovanou, čímž poukázala na neudržitelnost myšlení, které třídí formy života do striktně uzavřených kategorií přírody a kultury, přirozeného a umělého.
Nejednoznačnosti a ambivalence, utopie i dystopie jsou přítomny jak v biotechnologickém umění a jeho kreativních projektech, tak v tématech editace genomu obecně. Jaké druhy biotechnologických utopií a nadějí, ale také hysterií a obav vyvstávají v souvislosti s technologií editace genomu? Jaká sociální a politická témata jsou těmito technologiemi reprezentována? Které druhy sociální kontroly, dominance, exkluze, ale také péče či sociální inkluze tyto technologie umožní? Umělecká reflexe biotechnologií nabízí k těmto otázkám komentář a podněcuje veřejnou reakci. Kromě toho bioart iniciuje nové vědecké postupy tím, že otevírá prostor imaginaci – důležité nejen pro umění, ale i pro vědu.
Autorka je sociální antropoložka, působí na FSS MU v Brně.