Nebezpečné instrumentum regni

Cíle, cesty a kritika bioartu

Původním smyslem bioartu byla kritika čím dál nesrozumitelnějšího, eticky problematičtějšího a komercionalizovanějšího biotechnologického pokroku. Nyní mu však hrozí nebezpečí, že se stane součástí toho, co chtěl sám pranýřovat.

Ekonom, politolog a environmentalista Jeremy Rifkin v knize The Biotech Century (Biotechnologické století, 1998) předložil závratně dlouhý seznam možných technických a ekonomických důsledků objevů na půdě biologie. Zmiňoval klonování zvířat i lidí, vznik trans­­genetických živých entit či ovlivňování genetické informace nenarozených dětí – a od vydání knihy se opravdu mnohé z toho stalo realitou. Zvýšený zájem o biologii a biotechnologie ovšem vedl k fascinujícímu fenoménu: tkáně, buňky, krev i geny se staly prostředky uměleckého vyjádření. V průniku vědy a umění vzniklo mnohotvárné umělecké hnutí zvané bioart. „Bioumělci“ přišli s etickými argumenty, jež měly pomoci při stanovení rámců pro prolínání etických, uměleckých, politických, technologických a sociálních témat i při hledání nových přístupů k problémům regulace biotechnologického výzkumu.

Nové techniky molekulární biologie a genetického inženýrství bioumělci využívají k tvorbě prapodivných uměleckých objektů: děl, která jsou živými entitami, pěstovanými v laboratořích za pomoci vědomostí, nástrojů a technik, jež genetičtí inženýři vy­­užívají při zacházení s tkáněmi živých organismů či při přenosu a replikaci DNA. Některé otázky bioumělci sdílejí s filosofy a etiky. Všichni si všímáme změn v životním prostředí, které je nezvratně ovlivněno lidskými zásahy: vypouštíme jedy do atmosféry i vody, geneticky modifikujeme organismy, mnoho druhů vyhynulo nebo je ohroženo. Jak bude vypadat budoucnost lidstva a dalších živých bytostí?

 

Akt odporu

Alexis Rockman obavy o svět vyjadřuje svými obrazy. Malba The Farm (Farma, 2000) zachycuje jeho představu nijak vzdálené budoucnosti, v níž je genová manipulace dovedena do důsledků. Chimérická zvířata a plodiny, uzpůsobené větší potravinové výtěžnosti či lepší kompatibilitě s lidským tělem, diváky šokují. Rockmana můžeme označit za bio­umělce volbou témat – přestože používá tradiční média.

Odlišný typ bioartu představují díla, která využívají přímo manipulace s DNA. Zakladatelé organizace The Tissue Culture and Art Project (Projekt tkáňové kultury a umění), bioumělci Oron Catts a Ionat Zurr, realizovali sérii Pig Wings (Prasečí křídla, 2000–2001) založenou na laboratorní kultivaci živých tkání z kostní dřeně prasat. Catts a Zurr zároveň publikovali řadu článků, v nichž své volby a záměry vysvětlují: chtěli zkoumat hranice etiky a epistemologie a poukázat na to, že vědou jsou živé bytosti chápány jako pouhé materiály, a genetické inženýrství naopak jako unikátní nástroj k pochopení života vůbec.

Jedním z důležitých cílů uměleckých aktivit v oblasti bioartu je politický akt odporu, zvláště pak vůči komercionalizaci lidského těla, tkání či buněk. Biologické banky, laboratoře a nemocnice obchodují s tkáněmi, buněčnými kulturami nebo gametami ve jménu výzkumu a pokroku, z něhož údajně plyne prospěch pacientům. Tuto běžnou praxi různé státy regulují odlišně, jedno je ale všem případům společné: záleží na poptávce a nabídce trhu. Zejména umělkyně v této souvislosti reflektují vyčerpání významu mateřství či porodu, jež jsou dnes stále častěji považovány za služby, které lze koupit na volném trhu. Obchodní mentalita je s biotechnologií bytostně spojena – reprodukční technologie kouskují akt rozmnožování a jeho emocionální obsah na jednotlivé funkce, z nichž každá je komerčně dostupná. Jedním z hlavních důvodů obav z šíření těchto praktik je rostoucí propast mezi bohatými a chudými: biotechnologie umožňuje bohatým využívat nejchudší ženy z rozvojových zemí jako náhradní matky. Posiluje se tak přesvědčení, že sám život je komoditou. Například feministický umělecký kolektiv subRosa proto kombinuje sociální a politický aktivismus s uměním a kritizuje použití biotechnologií na ženském těle.

 

Paradoxy bioartu

Daří se však těmto uměleckým dílům mnohdy složité poselství předávat publiku objevným způsobem a zároveň přímo, bez potřeby interpretace či mediace? Ne vždy. Pro jednotlivce bez dostatečného vzdělání je náročné porozumět jazyku, který je přes všechna zjednodušení stále plný technických termínů a konkrétních procesuálních detailů. Kromě toho bioart často vyvolává znechucení nebo údiv, které však nejsou spojeny s reflexí praktik genetického inženýrství a biotechnologických technik nebo snad morálních, politických, sociálních a ekonomických hodnot, jež se ocitají v sázce. Veřejnost by totiž musela znát myšlenky a motivy v pozadí díla nebo mít odpovídající znalosti, kterým se museli naučit umělci.

Bioart charakterizují některé paradoxní aspekty: chtějí­-li bioumělci zjistit, jaké jsou dopady biotechnologické manipulace živých těl, jsou nuceni žádat o spolupráci vědce a výzkumníky a potřebují laboratoře a stejné technologie a znalosti, které chtějí podrobit kritickému přezkoumání. Bez spolupracujícího vědce totiž nemohou vykonat skoro nic. Přitom právě dominantní postavení vědy přitom chtějí bioumělci kriticky zkoumat. Zdá se tedy, že v bioartu existují vnitřní metodologické a filosofické rozpory, jakkoli by se dalo namítnout, že bioumělci mají výhodu v tom, že z první ruky poznávají to, co kritizují.

Dále je zde aspekt, na který upozornil už Rifkin: bioumělci a vědci by mohli být ­snadnými cíli pro nadnárodní společnosti, jež chtějí ovlivňovat veřejné mínění. Mohli by být vy­­užiti jako svého druhu okultní mistři, kteří tím, že do společnosti uvádějí konkrétní vynálezy a inovace, rozptylují pozornost veřejného mínění a třeba i oprávněné námitky. To je ovšem přesný opak záměru, s nímž bioart vznikl. Reálně přitom hrozí, že budou kontroverzní techniky a postupy učiněny přijatelnými, a dokonce široce přijímanými, aniž by prošly důkladnou veřejnou debatou a bylo o nich demokraticky rozhodnuto. Nejedná se o žádné fantazírování: po negativní reakci britské veřejnosti na pokus o zavedení geneticky modifikovaných organismů nyní biotechnologické společnosti povolávají bioumělce, aby šířili povědomí o nové výzkumné oblasti syntetické biologie. Britská strategie zneužívání velkolepých uměleckých projektů staví na cenách a veřejných soutěžích. Už v roce 1996 tak firma Wellcome Trust vytvořila ocenění Arts Award, aby odstranila bariéry mezi uměním a vývojem.

 

Kdo nastaví hranice?

Bioart se zkrátka v některých ohledech stal instrumentem regni, způsobem, jak veřejnosti zprostředkovat určité informace přitažlivě a takovým způsobem, aby se zamezilo dalšímu tázání po tom, o co vývoj vlastně usiluje. Až dojde k nasycení „poptávky“ po etických a politicko­-sociálních reflexích, hrozí nebezpečí, že bioartové performance či akce, a nakonec bioart samotný bude korporacemi přeměněn v užitečný nástroj k umetení cestičky biotechnologickým technikám a praxím.

Jedním z největších etických rozporů bioartu vždy bylo jeho instrumentální využívání živých bytostí – a to právě za účelem kritiky jejich instrumentálního využívání… Bioart tak ústí do paradoxu: manipuluje životem, aby stvořil kulturní produkty, jež mají kritizovat způsob, jakým společnost se životem zachází. Vynořuje se ale i řada dalších ­otázek: měla by například existovat omezení pro aplikování biotechnologických technik v uměleckém prostředí? A pokud ano, nebylo by to vážným zásahem do svobody vyjádření? Kdo by měl tyto limity určovat? A ve jménu jakých etických a politických principů by měla být tato omezení zavedena? Určitou odpověď na tuto otázku dává australská instituce SymbioticA, spadající pod Západoaustralskou univerzitu. Třeba zmínění umělci Oron Catts a Ionat Zurr, kteří jsou s touto institucí spojení, se podřizují stejným pravidlům, která platí pro vědecký výzkum: každý projekt musí být zhodnocen speciální etickou komisí, jež evaluuje potenciální přínosy i rizika projektu a také jeho užitečnost pro vědecké poznání nebo zdravotnictví.

Reflexe výše zmíněných nesnází, otázek a rozporů nám nicméně může pomoci překlenout rozdíly mezi vědeckým, technologickým a bioetickým polem. Uvědomělé zapojení do této interdisciplinární debaty je správnou volbou při hledání obecně použitelných řešení.

Autorka je doktorandkou na Alma Mater Europaea.

 

Z anglického originálu Bioart: An Interdisciplinary Approach to Humanities and Sciences, předneseného na konferenci Za človeka gre: interdisciplinarnost, transnacionalnost in gradnja mostov, konané v Mariboru 10.–11. 3. 2017, přeložila Marta Martinová. Redakčně kráceno.