Neposlušná taktika

Americký aktivista a novinář Jeremy Brecher v knize Vzpoura proti zkáze (Against Doom: A Climate Insurgency Manual, 2017) rozvíjí témata svých předchozích publikací a staví na vlastních dlouholetých zkušenostech s kampaněmi typu Break Free from Fossil Fuels nebo protesty proti ropovodu Keystone XL. Východiskem výkladu je zklamání z rozpačité, nevymahatelné Pařížské dohody z roku 2015, která autora utvrdila v přesvědčení, že současní političtí lídři boj proti klimatické změně nemyslí vážně. Brecher nejprve popisuje cíle i historii klimatického hnutí a v druhé části knihy rozpracovává strategii pro specifické potřeby klimatických aktivistů ve Spojených státech.

Ven z izolace

V Brecherově podání se činnost klimatického hnutí odvíjí od formulace strategických vizí a cílů, jakým je zejména moratorium na těžbu a zpracování fosilních paliv a následně vytvoření takzvaných klimatických akčních plánů. Autor přitom klade důraz na občanskou sebeorganizaci a práci s veřejností, jež má vést ke změně názorů na klimatickou politiku, potlačení strachu a neochoty k akci a vypovězení podpory fosilním korporacím a nezodpovědným politikům. V závěru pak Brecher nastiňuje mechanismus spravedlivé transformace k ekologické společnosti a zabývá se vytvářením paralelních mocenských struktur, které jsou v jeho podání tou nejzazší fází občanského odporu.

Brecher je ve svém návodu pro činnost klimatického hnutí nejsilnější v pasážích, kde popisuje dílčí taktiky a postupy osvědčené v praxi amerických environmentálních hnutí a při občanské neposlušnosti. Zdůrazňuje, že pro úspěšné nastartování změny zdola (nebo aspoň zformování grassroots hnutí) je potřeba hlavně sebeorganizace. Atomizované, vystrašené a rezignované jednotlivce je potřeba propojit a posílit budováním kolektivních vazeb i důvěry ve vlastní schopnosti. Horizontálně naplánované a úspěšně provedené protestní akce pak přirozeně vedou k posílení sebevědomí a víry v možnost změny. Potvrzují to příklady kampaní, při nichž se relativně bezmocní, sociálně vyloučení lidé z ohrožených komunit v malých amerických městech dokázali postavit proti korporátní či politické svévoli. Brecher přitom nezůstává jen u popisů konkrétních aktů občanské neposlušnosti, ale reflektuje širší vizi – v ideálním případě podle něj lidové hnutí může vytvořit široké společenské koalice, zahrnující i komunitní organizace, odbory či církve, a přimět politiky a korporace k fosilnímu moratoriu a přijetí klimatických akčních plánů.

Bezmoc bezmocných

V této fázi výkladu ovšem začíná Brecherově vizi trochu docházet dech. Jeho představa totiž na základě osobních zkušeností i celkového náhledu na svět vychází z konceptu podobného Havlově moci bezmocných, tedy ze situace, kdy si nejdříve aktivisté uvědomí svou moc, a poté prostřednictvím argumentace a pozitivních příkladů přesvědčí veřejnost a politici či korporace nakonec musí ustoupit. Potíž je v tom, že se podle této představy vlastně nijak zásadně nemění rozdělení moci ve společnosti, pouze se „polepší“ její držitelé. To může do jisté míry fungovat při sporu o ropovod vedoucí kolem amerického zapadákova, ale těžko lze takový přístup aplikovat na celospolečenskou debatu o transformaci ekonomiky. Ani populističtí politici nikdy nejsou jen korouhvičkami řízenými veřejnými náladami a preferencemi, nehledě k tomu, že veřejnost, politici ani korporace nedělají pouze racionální rozhodnutí. Brecher navíc nebere v potaz možnost, že by se samotné občanské hnutí mohlo ujmout politické a ekonomické moci ve státě. Přes všechen důraz na logiku empowermentu tak vlastně líčí zlepšování a prodlužování daného stavu bezmoci.

Brecherův manuál je napsán nekomplikovaným jazykem, který zcela pomíjí žargon politické ekonomie i levicového diskursu obecně. To je v souladu s jeho deklarovaným důrazem na přístupnost klimatického hnutí založeného na koalicích napříč společností. Občas to ovšem vede až k poněkud křečovité depolitizaci výkladu. Ten je sice radikální v některých praktických návodech, ale méně již v ucelené politické vizi klimaticky spravedlivé společnosti. Výrazy jako kapitalismus, třída či distribuce majetku a moci se v jeho knize objevují jen velmi zřídka a v závěrečném scénáři optimistické budoucnosti bez fosilních paliv autor popisuje fungování politického a ekonomického systému, který je takřka shodný s tím současným, jen je uhlíkově neutrální a celkově „spravedlivější“. Je sice jasné, že patologickou podstatu pozdního kapitalismu samotný odklon od fosilních paliv nenapraví, a tedy v důsledku ani definitivně neukončí environmentální destrukci, ale to už autor nedoříkává.

Bez jasné vize

Asi nejsilnější pasáží Vzpoury proti zkáze je krátká kapitola o vytváření struktur paralelní moci. Ty Brecher považuje až za krajní řešení, ale vzhledem k nutnosti širší společenské transformace a změny mocenských struktur je to možná jediné prozíravé řešení. Po vzoru Mezinárodního soudního dvora pro válečné zločiny zvoleného v roce 1967 Jeanem­-Paulem Sartrem a Bertrandem Russellem navrhuje Brecher vytváření občanských soudních komisí, které by znečišťovatelům přisuzovaly odpovědnost za jejich jednání, vydávaly posudky a stanoviska, schvalovaly akce na ochranu klimatu a sloužily jako alternativní centra legitimity moci. Na příkladech z komunální správy některých amerických měst autor ukazuje, jak může klimatická vzpoura proniknout přímo do státní správy, a celkem trefně konstatuje, že právě hrozba vytvoření dvojí suverenity a paralelní moci může zapůsobit na ty struktury, které by ani pod setrvalým tlakem veřejného mínění nehodlaly upustit od ničení klimatu a životního prostředí. Otázkou tak je, proč u tohoto stupně aktivismu rovnou nezačít a neztrácet čas kampaněmi a aktivitami, které nemají ambici zásadně narušit status quo.

Vzpoura proti zkáze je dobrým návodem pro budování lokálního občanského hnutí za ochranu klimatu, jež usiluje o konkrétní legislativní a regulační opatření. Od Brecherova manuálu ovšem nesmíme očekávat, že poskytne odpověď na hlubší otázky po politickém uspořádání ekologicky udržitelné společnosti. A v tom může posloužit i jako varování pro hnutí typu Extinction Rebellion či Fridays for Future, která sice prostřednictvím taktik nenásilného odporu a občanské neposlušnosti dokážou částečně měnit atmosféru veřejné diskuse, ale zatím selhávají v artikulaci nové politické vize sociálně spravedlivé a ekologicky udržitelné budoucnosti, jež by se obešla bez potřeby růstu, vykořisťování a nerovností.

Autor pracuje v Radiu Wave.