Zemědělci patří v současné době mezi nejohroženější profesní skupiny. Vlády a úřady zvyšují rok co rok jejich administrativní zátěž, na druhou stranu „zdola“ se proti nim protestuje, neboť podle mnohých zamořují spodní vody hnojivy a způsobují plížící se ekologickou katastrofu. Není divu, že mladí lidé se do zemědělství nehrnou a zemědělské podniky mají velké problémy najít někoho, kdo po generaci dnešních šedesátníků převezme otěže. Symptomatické přitom je, že zemědělství zpravidla veřejně kritizují absolventi humanitních oborů. Nejinak tomu je i v komentáři deníku Die Tageszeitung, který 26. listopadu pod názvem Zemědělci jsou také jen kapitalisti uveřejnila Ulrike Herrmann. Absolventka filosofie a dějin nabízí průřez historií zemědělských podniků v Německu 20. století. Nejdřív měl průměrný sedlák ani ne hektar a sotva se uživil. Po druhé světové válce přišla automatizace, a už to jelo: podniky se zvětšovaly a zemědělci přišli na chuť penězům. Čím větší podnik, tím levnější technika a tím větší zisky. Industrializace se z tohoto pohledu jeví jako kořen všeho zla. Přitom nepadne ani slovo o tom, že na východě Německa má zemědělství úplně jinou strukturu než na západě. Podle Herrmannové by měla pro zemědělce platit stejná pravidla jako pro jiná průmyslová odvětví. Pravda je, že plošnými dotacemi se zdravému hospodaření příliš nepomohlo, nicméně teď je politika se svými restrikcemi a dokumentačními povinnostmi na nejlepší cestě zlikvidovat celé odvětví. Redaktorka Herrmannová přitom – podobně jako mnozí ostatní – bohužel přispívá k tvoření dvou nesmiřitelných táborů, které spolu buďto nemluví, nebo brzy mluvit nebudou.
„Generace psychoterapie“ – tak v internetové verzi týdeníku Die Zeit nazývá Jakob Simmank své spoluobčany mezi 18 a 25 lety. Studie zdravotních pojišťoven skutečně dokládají, že počet psychicky nemocných se v této věkové skupině od roku 2005 zvýšil o 150 procent. „Vyrůstá nám generace psychicky nemocných, smutných, práce neschopných a vystresovaných mladých lidí?“ ptá se Simmank. Jeho odpověď zní: „Ano, ale jsou k tomu pádné důvody.“ Především je to přehršel možností rozvoje, kterou mladí lidé mají. Před sto lety byl už okolo čtrnáctého roku život „nalajnován“, a navíc vymezen koordinátami náboženských tradic. Dnes prý je pro mladé těžké zorientovat se ve světě bez pevných hodnotových žebříčků. Na druhou stranu se také radikálně mění přístup lidí k duševním obtížím. Lékaři jsou schopni poruchy lépe diagnostikovat a už není tabu o psychických nemocech mluvit. Simmank uvádí ještě jeden závažný faktor: psychologické a psychiatrické výrazivo se pomalu, ale jistě stává součástí naší běžné mluvy. Pocity se staly formou sociálního kapitálu a kdo má silnou emoční inteligenci, má velký předpoklad být úspěšný. Simmank uzavírá svůj příspěvek tím, že mladí lidé v Německu dnes častěji než dřív nechávají do své duše nahlédnout ostatní a sami také umějí vnímat a interpretovat vlastní pocity, což vede k tomu, že se častěji rozhodnou pro terapii.
Timo Lehmann svůj příspěvek z internetové verze listu Der Spiegel, publikovaný 25. listopadu, opatřil podtitulkem Na východě bez šance proti AfD. Shrnuje v něm stav politického kolbiště po podzimních parlamentních volbách ve spolkových zemích Sasku, Durynsku a Braniborsku. Pravicová Alternativa pro Německo zde dosáhla okolo 25 procent hlasů. Noční můra takzvaných demokratických stran se stala realitou. Lehmann shrnuje, že úspěch AfD ostatní strany semknul vůči jednomu společnému nepříteli. Zároveň je situace nutí vytvářet vládní koalice, které vyžadují hodně kreativity a sebezapření. V Braniborsku už spolu vládnou křesťanští demokraté, sociální demokraté a Zelení a o stejnou koalici se právě pokoušejí v Sasku. Se Zelenými to bude v Sasku a Braniborsku komplikované, protože především ohledně zavírání hnědouhelných revírů v oblasti Lužice mají představy diametrálně odlišné od svých koaličních partnerů. Lehmann se trefil, když napsal, že AfD mohla v předvolebním boji dělat cokoli, a její preference stejně rostly. Bylo úplně lhostejné, který politik proti kandidátovi AfD nastoupil: Alternativě pro Německo stačilo postrašit voliče uprchlíky, Evropskou unií nebo koncem dieselových motorů a hlasy byly na světě. Dokonale využitá politika strachu. Navíc je AfD relativně kompaktní a semknutá kolem svých „zemských šéfů“. Ti jsou na východě Německa samozřejmě dost napravo, ale to „voličům z NDR“ vyhovuje. Hypotéza, že AfD po pár letech v politice skončí podobně jako Piráti nebo jiné menší strany, se absolutně nenaplnila. Zdá se, že se naopak již etablovala na pravé straně politického spektra a že ji odtamtud minimálně ve střednědobém horizontu nikdo nedostane.