Vášeň plane, láska umírá

Brazilská kapela Autoboneco+<, která se už 26 let pohybuje na saopaulské alternativní scéně, zpracovává množství rozmanitých vlivů, od „divného“ folku přes různé odnože extrémní hudby včetně industrialu až po postpunk, a netají se sympatiemi ke kontrakultuře v jakékoli podobě. Loni v létě skupina podnikla své první evropské turné Inventour (s mírně ironickým pracovním podtitulem „věčná labutí píseň“), při němž navštívila i Prahu. Letos vydala nové desetipísňové album I­-Deal, You Real.

Stále stejná křídla

Uskupení Autoboneco+< začalo hrát v první polovině devadesátých let (v úplných počátcích pod názvem Bonequinho) a vystřídala se v něm dlouhá řada muzikantů. Jedinou stálicí sestavy je zpěvák a kytarista Aran Carriel, který se kromě hudby věnuje i poezii a vydal sbírku veršů Brinquedo (Hračka, 2014). Carrielovým dlouholetým souputníkem je Renato Gimenez, producent, majitel malého saopaulského nahrávacího studia, který působí i v mnoha dalších hudebních projektech. V současné době se Gimenez specializuje na elektroniku, ale dříve hrál například s legendární punkovou kapelou Armagedom nebo v hardcorepunkových Social Chaos.

Carriel s Gimenezem společně nahráli čtyři alba a počet živých vystoupení už nejspíš překročil stovku. Zvláště si pochvalují spolupráci během dvou velkých turné po Argentině. Jinak se ale sestava hudebníků často obměňuje. Sám Carriel kapelu přirovnává k bájnému ptáku Fénixovi, kterému sice shoří peří a naroste mu nové, ale k létání musí používat stále stejná křídla. Loňských evropských koncertů Autoboneco+< se účastnil například Paulo Ueno, kytarista ze stonerrockového dua Projeto Trator. A důležitou postavou širšího okruhu skupiny je i Ana Capello, Carrielova spolupracovnice z labelu Platonic(A)Musick(A) a zároveň i jeho životní partnerka.

Sám sobě loutkou

Letošní deska I­-Deal, You Real demonstruje šíři inspirací: hlučnější skladby z let 2011 až 2014 se na ní střídají s novými písněmi, které jsou mnohdy – překvapivě – ovlivněny brazilskou lidovou hudbou. Kromě kytar na albu najdeme i výrazně elektronické pasáže, které nahrál Aran Carriel. Ten je rovněž autorem všech textů, obsahujících jak příznakově básnické prostředky (spojení typu „suché slzy“), tak poťouchlé verše odkazující na jazyk reklamních sloganů. Písně jsou v portugalštině i v angličtině. Někdy Carriel oba jazyky promíchává nebo vytváří slovní hříčky – například v názvu skladby Suck My Clock (Vice­-Versa). Tomuto téměř osmiminutovému tracku, který je nejpomalejší z celého alba, dominuje frontmanův hluboký hlas, přecházející v naléhavý šepot, a kytara ustupuje elektronice a samplům. Slova refrénu jsou při posledním opakování jemně pozměněna, aby vyniklo ironické, znepokojivé poselství. Původní „vášeň plane, láska čeká“ se změní na „vášeň plane, láska umírá“, přičemž ani jedna z verzí nemá romantické konotace – píseň vypovídá o předsudcích a rodinných traumatech, kterých se těžko zbavujeme.

Zastavme se ještě u názvu kapely: Autoboneco+< je něco mezi slovem a piktogramem. Poslední písmeno, tedy „o“, tvoří hlavu ležící figurky, respektive nefunkční loutky („boneco“ znamená loutka) bez nití a loutkovodiče. Je to odkaz k myšlence, že každý je sám sobě loutkou, ať už si připouští vlákna různých závislostí, nebo ne.

Autorka je portugalistka.