Zvuk za nic nemůže

Filmařka a hudebnice Johana Ožvold se vydala do brutalistní budovy Slovenského rozhlasu v Bratislavě a sezvala sem osobnosti elektronické avantgardy. Výsledkem je snímek Sound Is Innocent (Zvuk je nevinný), který ukazuje, že i dokument, v němž dominují mluvící hlavy a droneambientní vrnění, může být hravý a zábavný.

Tohle je film

„Cylene je deska, která se odmění těm, kteří se podvolí jejím křehkým konturám,“ píše se v promotextu k nahrávce, již letos vydali kytarista a jeden ze zakládajících členů dronemetalových Sunn O))) Stephen O’Mal­ley a francouzský zvukový experimentátor François J. Bonnet. O dokumentu Sound Is Innocent, v němž druhý jmenovaný vystupuje, lze říct to samé. Johana Ožvold ho totiž pojala nejen jako platformu pro představení novátorských přístupů současných elektronických muzikantů, kteří ovšem – jak sama zdůrazňuje – vědomě navazují na tradice, ale též jako hříčku plnou vynalézavých detailů. V úvodu režisérka a zároveň průvodkyně filmem bezelstně oznámí do kamery: „Tohle je film.“ Sledujeme, jak vyřazené přístroje jako jehličková tiskárna, tranzistorové rádio nebo CD přehrávač padají z jezdícího pásu na hromadu, ale jak se záhy dozvíme, nemusí být nutně odsouzeny k zániku. I návraty ke starším technologiím totiž mohou stát na začátku velmi současné hudby.

Dokument, jehož titul reaguje na knihu improvizátora a hudebního hledače Eddieho Prévosta No Sound Is Innocent (Žádný zvuk není nevinný, 1995), nenápadně upozorňuje na skutečnost, že vývoj všemožných uměleckých disciplín je zásadně odvislý od technologických inovací, které následně poskytují široký prostor pro kreativitu. Exkurz do historie elektronické hudby začíná po druhé světové válce u francouzských avantgardistů a postupně se dostává až do současnosti. Zároveň však neopomíjí ani skutečnost, že dějiny – zde především dějiny technologií – nejsou jen přehlídkou vizionářských počinů, ale má v nich své místo i nemálo slepých uliček.

V nitru hory

„Zacházením s technologií vyjadřujeme svůj postoj ke světu,“ říká Ožvold chvíli předtím, než se rozjedou závěrečné titulky, a podtrhuje tak význam technologií nejen pro hudební tvorbu, ale i pro svůj film. Když o něco dříve Julian Rohrhuber, vývojář stojící za počítačovým kódem SuperCollider, vysvětluje, že počítač je hudebním nástrojem stejně jako housle a že oba instrumenty nabízejí podobně široké pole možností, jak s nimi pracovat, upozorňuje na téma, které je pro hudbu klíčové: postupné přijímání nových tendencí. Co bylo kdysi považováno za extrémní či radikální, může být nyní přehlédnuto bez většího zájmu. Týká se to jak konkrétních nástrojů, tak způsobu, jakým jsou používány, ale třeba i proměňujících se rolí skladatele a účinkujícího.

„Hudba je svět, který obýváme,“ tvrdí Steve Goodman neboli dubstepová ikona Kode9 a Johana Ožvold se snaží, abychom se podobně zabydleli v jejím filmu a jeho specifických kulisách, v nichž probíhá potenciálně velmi akademická rozprava. Režisérka ji ovšem spolu s architektem a scénografem Antonínem Šilarem oživuje netradičním způsobem zasazení respondentů do obrazu, k čemuž jsou využita všemožná zákoutí budovy Slovenského rozhlasu. Přes svou hravou formu nicméně snímek nezastírá, že by rád ukázal elektronickou hudbu ve vší serióznosti. Režisérka sama mluví o tom, že by svým filmovým esejem chtěla inspirovat i zdejší umělce, kteří v Sound Is Innocent zcela absentují.

Na konci snímku se jeho protagonisté potkají v umělé jeskyni, která se skrývá v nitru hory vyřazených elektronických přístrojů, a režisérka vysloví závěrečné sdělení: všechny stroje jsou si rovny a nikdy nevíte, kdo se jich znovu ujme a bez ohledu na jejich stáří, stav či původní účel s jejich pomocí stvoří něco nového. Sound Is Innocent vyznívá jako vize, která by však nemohla být tak optimistická, kdybychom si neuvědomovali, že pro naplněný život a tvorbu je potřeba znát, co bylo dříve, a neodsuzovat to k dožití na smetišti. A že zvuk opravdu za nic nemůže – je totiž na nás, jak s ním naložíme.

Autor je hudební redaktor Radia Wave.