Technika dávno okupuje lidskou intimitu. Půjde další technologizace lidské sexuality cestou čím dál dokonalejšího hardwaru a autentičtějších sexbotů, nebo se sází spíše na virtuální realitu? I o tom jsme hovořili s britskou kybernetičkou, která se pohybuje jak v oblasti teorie, tak v prostředí aplikovaného vývoje.
Přestože se hodně mluví o snaze učinit vědecké prostředí z hlediska genderu rovnoprávnější, odbornic v robotice a kybernetice stále moc není a sféře dominují muži. Je možné, že se v sociální robotice tento nepoměr projevuje méně?
V sociální robotice se sice pohybuje více žen než v jiných částech kybernetiky, nicméně i zde muži převažují. Počítačová věda je jednoduše mužská disciplína. Byla z velké části vytvořena muži, takže tu hodnoty, přístupy a postoje, které jsou ženám nepříznivé, či jsou pro ně dokonce toxické, převládají. Zvláště technická podnikatelská kultura není pro ženy zrovna přitažlivá. A navíc se některá témata, která se mohla řešit v rámci počítačové vědy, nakonec přemístila do jiných oborů – obsah sociálních sítí a vůbec digitální obsah spadá dnes do oblasti médií, designu a marketingu, kde je žen přece jen víc.
Podobně jako v případě dalších oblastí, kde je v počítačové vědě zastoupení žen větší, je i sociální robotika pociťována jako méně hodnotná nebo méně relevantní část ve srovnání s obory, kde muži převažují. Uvedu příklad, britský systém evaluace vědy Research Excellence Framework postrádá ve své kategorizaci označení typu sociální robotika, afektivní výpočetní technika či umělá emoční inteligence.
Nejsem si nicméně úplně jistá, zdali je nutné, aby bylo v počítačové vědě více žen. Ani muže ostatně neponoukáme k tomu, aby se pouštěli do sfér, v nichž ženy převažují. Možná se ženy zapojí do toho, co přijde v budoucnu – jakmile to infrastruktura dovolí.
Vždy, když se společenská pravidla a hodnoty mění, někdo začne tvrdit, že je to nebezpečné. V Česku například probíhá diskuse o tom, zda by měly homosexuální páry mít možnost uzavírat manželství, a ozývají se názory, že by to poškodilo tradiční rodinu. V sociální robotice může snadno vzniknout obdobná morální panika – mohou mít roboti negativní dopad na tradiční partnerské vztahy?
Tenhle pohled na techniku tu byl odjakživa. Je to často strach z jakékoli změny, touha po tom, aby vše zůstalo při starém. Odcházející generace se snaží zabránit novinkám, které přináší generace další. Tato změna, kdy se roboti stanou sexuálními, či dokonce životními společníky, nicméně není zatím ani na obzoru a objevuje se po pravdě víc ve vědeckofantastické literatuře.
Nevěřím tomu, že se humanoidní sexuální roboti někdy v blízké budoucnosti objeví. Určitě ne v nějaké podstatné míře. Hardware je stále těžký, hlučný, přehřívá se… Ani ti nejdokonalejší sociální roboti nejsou zrovna realističtí. Existují příklady realistických sexuálních hraček, jako je Real Doll – ale pořád je to jen panna, bez funkční mechaniky. Lidé se svými pannami navazují vztahy a „milují“ je, jde nicméně spíše o nepatrnou sexuální subkulturu. Není to ukázka toho, co nás čeká. Panny je milovat nemůžou – a vývoj směřuje spíš k tomu, aby panny byly společenštější, než že by se měly stát zručnými sexuálními partnery a partnerkami nebo aktivními v jakémkoli fyzickém smyslu.
Nejsem přesvědčená ani o tom, že budeme roboty využívat jako životní společníky. Daleko pravděpodobnější je, že roli společníka převezmou naše domovy a budou nám nejrůznějšími zařízeními ve spoustě ohledů usnadňovat život. Jedna z takových funkcí domova by mohla být i sexuální. Její prostředek se ovšem nebude podobat člověku, spíš půjde o funkcionalitu navázanou na zkušenost virtuální reality. Tak jako robotický vysavač nepřipomíná uklízečku, ani sexuální robot nebude vypadat jako gigolo – alespoň co se hardwaru týče.
Jak tedy budou takové pomůcky konkrétně vypadat?
Domnívám se, že sexboti budou mít podobu sexuálních hraček typu masturbátoru flashlight nebo kombinézy s ultrahaptickou a senzorickou zpětnou vazbou. Vnímání sexuální pomůcky bude probíhat prostřednictvím náhlavní soupravy a účastník se bude sám podílet na tvorbě narativu a interagovat s ostatními účastníky ve virtuální realitě.
Je pravděpodobné, že mnoho lidí bude chtít prožívat během své sexuální zkušenosti ve virtuální realitě i sociální a emocionální vztah s virtuálním milencem. Bude to umožněno prostřednictvím konverzačního agenta a milenci i technologie, která zkušenost poskytuje, budou společně zpětně zpracovávat data a učit se, jak zážitek vylepšit.
Myslíte, že bude ještě nějaký důvod pro existenci klasické pornografie, budou-li zážitky ve virtuální realitě nebo s nějakou formou sexbotů dostatečně autentické?
Naopak se domnívám, že situace, kdy bude možné si vybírat mezi sexuálními zážitky ve virtuální realitě a sexuálními hračkami, otevře pro pornografický průmysl nové příležitosti. Mohl by nabídnout celé spektrum narativů a prožitků, sexuálních partnerů a kultur, které by skutečně rozšířily možnosti sexu pro zábavu, a poskytnout alternativu k typům trávení volného času, které v oblasti virtuální zábavy nyní převládají – namísto her, kde jde především o dobrodružství či zabíjení nepřátel, otevřít prostor plný potěšení a sexuální radosti.
Novým oblastem podnikání, které se zabývají technologizovanými podobami lidské sexuality, odpovídá i rychle se vyvíjející akademické pole. Netrpí nicméně obě tyto sféry, alespoň zatím, nedostatkem dat?
Existuje pochopitelně spousta dat o lidské sexualitě, fyzických a smyslových reakcích a konečně také sofistikované sexuální hračky, které už dnes sbírají řadu dat a dokládají, co si lidé pořizují, aby svůj sexuální život podpořili. Jsou tu ale technické výzvy, na něž jsme zatím nenašli odpovídající řešení, proto nejde vytvořit humanoidního sexuálního robota. Ač může být snadné vyvíjet penetrační sexuální praktiky ve virtuální realitě a příslušné sexuální pomůcky již existují, stále neumíme vytvořit například dokonale realistická, smyslná lidská ústa nebo zajistit, aby byl robot schopný polibku.
Vědci pracují i na čichových a chuťových rozhraních – ale výzkum je na začátku. Technologické firmy, dost možná v kooperaci s pornoprůmyslem, ledacos vyvíjejí, nicméně teoretický výzkum spočívá často ve spekulaci – jak by mohli sexuální roboti vypadat, jaké by mohly být společenské důsledky jejich existence –, spíš než aby se zaměřoval na vývoj zařízení umožňujících technicky vylepšený sex.
Klíčový úkol sexuální robotiky tkví ale právě v opuštění metafory robota jako pseudočlověka. Namísto jedné všespásné technologie by mělo být cílem vyvíjet specializované komponenty a doplňky a prostory virtuální reality jako prostředí pro nejrůznější aktivity.
Pokud budou mít lidé možnost dosáhnout požadovaného sexuálního uspokojení díky všem těm zmíněným udělátkům, dosáhneme jako civilizace toho, že budeme konečně žít v oněch ideálních harmonických vztazích, o nichž jsme odjakživa snili?
Budeme si hlavně novými způsoby užívat sex. Prostory virtuální reality a hardwarové prvky nám umožní mít sex s fiktivními virtuálními postavami i virtuálními zpodobeními skutečných lidí, což určitě bude například podporovat vztahy na dálku. Umožní, aby běžné jednorázovky probíhaly virtuálně, a staly se tak bezpečnější variantou osobního kontaktu.
Každá z těchto nových sexuálních aktivit bude mít pozitiva a negativa, pro někoho budou zajímavé, pro jiné ne. Určitě se objeví strach z rizik, závislosti a vzhledem k tomu, že právě negativní stránka věci bývá mediálně přitažlivá, bude patrně dominovat. Ale takový přístup nebude odpovídat skutečnosti. Ačkoli sex má určitě vliv na harmoničnost vztahů, bývá zřídka důvodem jejich problémů, protože tam jsou na vině spíše finanční potíže, rodinné vztahy, práce. Pokud bude ale více lidí sexuálně spokojených, možná pak budou šťastnější a společnost jako celek mnohem radostnější.
Lynne Hall je profesorka počítačové vědy a členka British Computer Society. Výzkumně se zaměřuje na UX design a evaluaci, především na otázky imerzivní zkušenosti, uživatelské důvěry a dopadu technologií na vzdělávání.