Konzervativec svého druhu

V předmluvě knihy Prsty do ran I Petr Pithart říká: „Nikdy jsem se nemohl cítit hrdinou, často jsem stál se svými pochybami, se svou skepsí v menšině či úplně sám, odsouván tak z předních vojů.“ Je to pravda, ale jen částečná. Na začátku roku 1990 se přece stal předsedou české vlády, což nelze nepovažovat za úspěch. Své působení na vrcholu politické pyramidy, po zániku federace kýžené mety českých polistopadových politiků, ovšem sám hodnotil nejednoznačně. Pithartovo premiérství přitom bylo – a v lecčems dokonce víc než Havlovo prezidentství – příkladem nástupu „králů filosofů“ do vedení postkomunistických zemí, o němž mluví v knize The Dilemmas of Dissidence in East­-Central Europe (Dilemata disidence ve východní a střední Evropě, 2003) kanadská politoložka Barbara J. Falk. Na rozdíl od Havla, který byl vždy intelektuálem spíše angažovaným a mýtotvorným než analyzujícím a mýty bořícím, Pithart věnoval velkou část svého intelektuálního úsilí kritickému rozvrtávání českých legend a zálibných představ o nás samých. Ať už sám, nebo společně s katolicky orientovaným psychiatrem Petrem Příhodou a exkomunistickým historikem Milanem Otáhalem pod pseudonymem Podiven v knize Češi v dějinách nové doby (1991). Je vlastně překvapivé, že se tento bořitel v „labyrintu revoluce“ vyhoupl do křesla předsedy vlády. O něco méně už překvapí, že dokázal své půldruhého roku dlouhé premiérské angažmá bezprostředně po jeho konci v knižním rozhovoru s Janou Klusákovou zhodnotit takřka se stejnou nemilosrdností, s jakou přistupoval k českým dějinám.

Sebrané spisy

V roce třicátého výročí listopadu 1989 nakladatelství Academia symbolicky, byť improvizovaně, edici Pithartových knih proměňuje v jeho sebrané spisy. Ze dvou zatím vydaných titulů je nepochybně cennějším počinem ten první – Prsty do ran I. Práce Osmašedesátý je stále dosažitelná v prvním polistopadovém domácím vydání z roku 1990, a benefitem nové edice tak jsou hlavně autorské komentáře. Prsty do ran I sice přinášejí texty, jež vyšly už v roce 1990 v souboru Dějiny a politika, doplňuje je ale celá řada textů knižně dosud nevydaných, počínaje básnickými juveniliemi z roku 1965, jež byly zařazeny patrně s mírnou sebeironií, přes publicistiku z let ­1968–69 až k řadě samizdatových esejů. Díky tomu dnes máme, s ohledem na už dvakrát vydanou Obranu politiky (1990), podrobně zmapován vývoj Pithartova myšlení do roku 1989.

Je škoda, že svazky opatřené nálepkou sebraných spisů nezůstaly ušetřeny některých redakčních lapsů. V Prstech do ran na straně 200 najdeme komický překlep „s výjimkou rádia“ namísto „s výjimkou Rádla“, na straně 280 má být česká společnost „obrozující se“, a nikoli „ohrožující se“, a na straně 345 je uvedeno, že Pithart vyslechl Patočkovy Kacířské eseje jako přednášky v letech 1984–1985, ačkoli Patočka zemřel v roce 1977. V Osmašedesátém je na straně 415 Záviš Kalandra popraven v roce 1952 místo v roce 1950 a na straně 532 odmítla udělit čestné občanství in memoriam Františku Kriegelovi Praha 4, ačkoli se jednalo o Prahu 2 – Kriegel žil na rohu ulic Italská a Na Smetance. (Už spíš na autorův vrub jde fakt, že v souvislosti s touto kauzou není zmíněn důvod, proč zastupitelé hlasovali proti, totiž Kriegelovo členství v KSČ.)

Zatímco v Prstech do ran se aktualizační komentáře omezují na autorské úvody k textům, jež jen výjimečně přesahují rozsahem stránku, Osmašedesátý nabyl díky doplňujícím poznámkám pod čarou skoro dvojnásobného rozsahu. V obou případech jsou dodatky kontextualizující, vysvětlující, někdy až didaktické, což souvisí s Pithartovým deklarovaným úmyslem oslovit mladé čtenáře a čtenářky. Často se také vztahují k současné politické situaci a komentují ji. Bohužel je dost možné, že po několika málo letech budou ještě nesrozumitelnější než místa, která mají osvětlit. Dnešní mládež sice možná neví, kdo byl Smrkovský, jeho jméno však z českých dějin nevypadne. Petr Pithart ve svých poznámkách – snad až trochu přehnaně – usiluje o vytvoření bezešvé kontinuity mezi svými staršími a novějšími názory, přitom zrovna jeho postoje jsou na české poměry nebývale konzistentní a rozhodně to nepotřebují. Dodatky jsou navíc psány někdy až příliš žoviálním jazykem, který výrazně kontrastuje s vybroušeným stylem minulosti. Aktuální témata, jichž se Pithart dotýká (antiamerikanismus, proruské sympatie, Zeman, Babiš), se v poznámkách objevují častěji jako důvody k výpadům proti zpochybňování polistopadového konsenzu než jako pokus o pithartovsky analytické pochopení, proč k jeho rozpadu došlo a zda vůbec někdy byl tak pevný a všeobecný, jak se zdálo.

Proti srsti

Právě hledání příčin a souvislostí, často i velmi hluboko v minulosti, je přitom metoda pro Pithartovo myšlení a psaní charakteristická. Formuje se už v publicistických textech psaných pro Literární listy (obnovené Literární noviny, tiskový orgán Svazu československých spisovatelů) v letech 1968–69. Už v článku Politické strany a svoboda slova lze najít kombinaci přístupů, jež je pro Pitharta příznačná: ostře a pregnantně vyjádřená představa, zde o adekvátním politickém systému, a přitom uměřenost, snad až opatrnost ve výrazu.

Na další texty si ale musíme „počkat“ až do roku 1975. Více než pětiletá mezera vypovídá mnoho o dopadech i dynamice normalizace. Projevuje se to i na proměně Pithartova stylu. K hledání výrazu v samizdatové esejistice patří například i jazykové hrátky („mlýn je vlastně ničí, a proto jej U.S. Army ničí“) z fejetonu Podivné souvislosti z ledna 1976. Ty však k Pithartovi moc neseděly a naštěstí je rychle nechal za sebou. V textech z této doby je znát, s jakým nadšením se vrátil z krátkého – či spíše okupací nuceně zkráceného – studijního pobytu v Anglii. Nejdůkladněji se to odrazilo v jeho první knize Obrana politiky, která vznikala na počátku sedmdesátých let. Polemika s ideologií, kterou Pithart odlišuje od vlastní politiky, byla plodem euforie, která možná vycházela spíše z prostředí anglické akademie než z letmého setkání s anglickou politikou, na každý pád jej ale zasáhla velmi hluboko. Ještě v roce 1980 napíše o Masarykovi, že „to neměl snadné: musel mluvit o tom, o čem se v anglosaské demokracii nemluví, co se prostě žije“.

Idealizovaný pohled na britskou demokracii je jedním z důležitých zdrojů Pithartova specifického konzervatismu. Je to právě průnik inspirovaného a vlastními silami promyšleného, spíše než přejatého anglického konzervatismu s kritickou recepcí českých dějin, včetně těch dobově nejnovějších, co Pitharta vedlo k hledání (či obnovování) českého politického realismu. Z těchto pozic zaznívá jeden z klíčových a zároveň nejméně milosrdných postřehů Osmašedesátého: „Dětinské zaměňování pravdy vůbec s ‚pravdomluvností‘ v denní politice, tato pokrytecky svatouškovská iluze bázlivě moralistní a přízemní české politiky si tu znovu přišla na své. U nás se ostatně Machiavelli nikdy nečetl…“ Přesvědčení, že každá další porážka je důkazem naší skvělosti, že prohráváme, protože jsme příliš dobří a zlým světem nepochopení, že politika by neměla být konfrontací sil, ale soutěží, v níž vyhrává nejslušnější, je v českých zemích rozšířené dodnes.

Jako pro mnoho dalších i pro Pitharta přichází s Chartou 77 zlom, v jeho případě je to ovšem poněkud složitější. Ještě v roce 1975 v textu Emigrace a opozice tvrdí, že změna přijde zevnitř KSČ. O dva roky později konstatuje, že je zřejmé, že z normalizační garnitury žádný český Kádár nevzejde. V textu Nečekání na Godota, jenž se týká Charty, je Pithart na dlouhou dobu naposledy entuziastický. Nadšení z toho, že se „něco“ děje, je znát i z jeho úvodníku samizdatové revue Spektrum. Už nikdy u Pitharta optimismus z „disidentských“ (slovo je mírně anachronické) aktivit nenabude takové síly, naopak brzy vyvane a vrátí se charakteristicky kritický postoj. Ten bude otevřeně artikulován na konci roku 1978 v textu Bedra některých. Jeho skepse z disidentského uzavírání se do morálně saturovaného ghetta se bude dále prohlubovat a jejím výsledkem se stane v únoru 1979 jedna z nejpronikavějších kritik chartovního společenství: Dizi­-rizika (v přítomném vydání přejmenovaná na Disi­-rizika). Jde o vskutku zásadní, patrně nejbrizantnější (nejen) dobovou reflexi československého disentu.

Disident reflexe

Svým způsobem oba svazky prostupuje kolektivní dílo trojice Podiven, které vznikalo celých třináct let. Ostatně jak upozorňuje sám Pithart, celý Osmašedesátý je jeho předzvěstí. Právě počátek autorského trialogu s Příhodou a Otáhalem startuje vrcholnou etapu Pithartova historicko­-politického myšlení. Autor svými interpretacemi českých dějin a české politiky vlastně hledá (a tvoří) prvky zmíněného pokusu o realistické pojetí politiky, které si vystačí bez velkých gest, ale o to je ve své podstatě rozmáchlejší. Nikdy není zcela artikulováno, byť některé z jeho stavebních kamenů mají až manifestační podobu – třeba esej Pokus o vlast. Prameny, z nichž se Pithartův projekt napájí, jsou právě v tomto textu vysloveny zřetelně. Navázání na dědictví Bolzana, Masaryka i Patočky se ale obejde bez patosu, který je všem třem v různé míře vlastní. Pithart přemýšlí uměřeněji, opatrněji a je nedůvěřivější k imperativům všeho druhu.

Eseje věnované české politice, ale také kultuře jsou vlastně opakovaným kladením „české otázky“, a to nejen v případě Pithartových „masarykovských“ textů z let 1980–87. Jeden z nejdelších, svým zaměřením vlastně spíš paramasarykovský, je Fronta proti Hradu. V něčem je tato studie o prvorepublikových integrálních nacionalistech klíčová pro pochopení jedinečnosti Pithartova myšlení o politice: vybere si outsidery, radikály na okraji, za které je jen málokdo ochoten se postavit, a pokusí se ukázat, v čem byli přesvědčiví. A zároveň na nich demonstruje slabiny mainstreamu a nádavkem i celou konfiguraci prvorepublikové politiky.

Charakteristické je i jeho zapojení do polemiky vyvolané dokumentem Charty Právo na dějiny, který přišel s nárokem vrátit katolictví, včetně barokní rekatolizace, do českých dějin. To vyvolalo ostré reakce levicově i evangelicky orientovaných historiků. Titul Pithartova příspěvku Šetřme své dějiny, vystihuje povahu jeho konzervatismu, ale také postoje k dějinám – jakkoli on sám české dějepisectví a české myšlení o dějinách v ničem nešetří. Ve sporu ovšem stojí na střední pozici a formuluje v něčem až kunderovskou představu střední Evropy. Kunderovskou už tím, že ji vymezuje vůči Evropě východní, což jsou „pohyblivé písky ujíždějící do nesmírných prostor Asie“. To není zdaleka tak prosté – přinejmenším do porážky Turků u Vídně roku 1683 lze sotva považovat Uhry za střední Evropu a podobně i polská Rzeczpospolita v sousedství Krymského chanátu byla dlouho evropskou východní hranicí. Pithartova představa střední Evropy jako „vytrvalé vůle po syntéze“ je možná až příliš optimistická, byť je případnější než snaha středoevropský region pouze vymezovat vůči Východu a deklarovat ho za Západ. Jestliže má střední Evropa specifickou historickou zkušenost, necharakterizuje ji ani tak přináležitost k jedné či druhé straně, nebo dokonce funkce mostu mezi nimi, jako spíš hybridnost a víceznačnost.

V textech z osmdesátých let dosahuje Pithart stylistického mistrovství. Tady dochází plného významu jeho slavné rozlišení disentu protestu a disentu reflexe. Právě poloha reflexe umožňuje vhled do materiální základny režimu: „někteří lidé pak dokáží na poměry bez ustání a upřímně nadávat a zároveň na nich parazitovat tak úspěšně, že v jakýchkoli jiných, zdravějších poměrech by museli na dnešní materiální úroveň svého života rezignovat“. Nemoralizující hodnocení, v lecčems blízké analýzám Milana Šimečky, se ale neobjevuje jen v Pithartově „disidentské kodě“, zhodnocení stavu společnosti v osmdesátých letech psaném pro exilovou konferenci krátce před listopadem 1989. Výroky o tom, že „jsme zdaleka neodhalili všechno o ‚charakteru vládnoucího režimu‘ jako o – ať se komu líbí či nelíbí – organické součásti této společnosti“, u něj nalezneme už mnohem dřív. Jeho „revizionismus“, který zajímalo „ne to, jak se režim u nás drží skrze policii a potlačování, ale jak se drží skrze souhlas, byť i stydlivý a zastíraný vše­obecným nadáváním, jak se drží skrze dobrovolnou, protože výhodnou konformitu, jakkoli zastíranou protirežimní gestikulací“, je vlastně logickým důsledkem odmítnutí vylučovat „nechtěná“ období (jako rekatolizace) z našich dějin.

Pithart pozitivní

Zmíněná krátká fáze chartovní euforie je výjimkou a v obou svazcích se skeptický tón nejvíc vytrácí v poznámkách a úvodech. To vyvěrá do značné míry z pozitivního hodnocení polistopadového vývoje. I když Pithart takřka od počátku tvrdil, že „sametovka“ nebyla žádnou revolucí, nýbrž vyjednaným přebíráním moci, což dodnes zní některým tehdejším aktérům jako rouhání, polistopadový vývoj hájí přesvědčeně, ač ne vždy přesvědčivě. Důvod kladného hodnocení dost možná souvisí s tím, že podle něj o revoluci nešlo, což si neuvědomuje většina z těch, kteří mu toto hodnocení mají za zlé. Nepochybně ale má co dělat s tím, že byl jedním z nemnoha zástupců „disentu reflexe“, kteří se naplno vydali na dráhu profesionálního politika. Jak sám říká, byl jeden z těch, kteří „to zkusili“, přičemž „to“ znamená vlastně starou otázku kýženého souladu teorie a praxe. Úspěšní politici často svou kariéru završí porážkou či pádem, málokterý se dočká bez hořkosti odchodu do důchodu – už proto, že málokterý ovládá umění odejít. Pro intelektuála je takový úděl ještě nesnadnější a problematičtější, neboť jeho praxe vrhá stíny i na jeho dílo a často je i zastíní.

To se ostatně týkalo i našich „filosofů na trůnu“. Nejznámějším příkladem je Havlova podpora americké zahraniční politiky včetně katastrofální války v Iráku. Pithart se Havlově zahraničněpolitické aktivitě věnuje v jedné z nejdelších poznámek pod čarou – a vyzdvihuje ji. Podle něj „principiálně evropská a atlantická politika, toto Havlovo ‚dědictví‘ je dnes vystavováno nejedné zkoušce“. Zcela přehlíží, že tuto politiku zdiskreditoval sám Havel. Jeho podpis pod Dopisem osmi evropských politiků, vyjadřujícím podporu americkému vpádu do Iráku v samém závěru jeho posledního prezidentského mandátu (publikován byl 30. ledna 2003, Havel v úřadu skončil 2. února), je nevyhnutelně spjat jak s vylhaným důvodem invaze (neexistující irácké zbraně hromadného ničení), tak s dodnes trvajícím rozvratem regionu.

I jiné doprovodné komentáře vyznívají nepřesvědčivě. Když Pithart „intelektuální a uměleckou obec“ a její kulturní ­vzepětí v šedesátých letech, následované vzepětím politickým a mravním v disentu, spojuje s dnešním „menšinovým diskursem v prostředí ‚pražské kavárny‘“, zapomíná, že předtím, než „pražská kavárna“ po nástupu Zemana do funkce prezidenta objevila svou vášeň pro lidská práva, spoléhala spíš na „léčbu Klausem“ nebo (v době po roce 2008) na preventivní politiku austerity po česku. Na místě by byla spíš (pithartovská) kritika (kunderovského) sebezalíbení, které pomáhalo Zemanovi, ale i Babišovi či Okamurovi uspět a jež na jejich úspěch reaguje zhrzeným kulturním šovinismem namířeným na jejich voliče. Pithart, pronikavý kritik české pokrokářské legendy, který dnes tepe legendu nacionalistickou, nechává nedotčenu legendu liberální. Přitom komunističtí intelektuálové, kterým vyčítá, že neviděli ty, co „nemohli“, už před srpnem 1968, mají své následovníky v generaci devadesátkové euforie, jež si také dlouho nevšimla, že transformace má nejen vítěze, ale i poražené.

Provinění postkomunismu

Sotva lze zpochybnit nevkus spojený s pocitem nespravedlnosti části vyloučených komunistů, kteří trpěli jen „‚husákovským terorem‘, který byl idylou ve srovnání s léty padesátými“. Stížnosti některých vyloučených (třeba Pavla Kohouta) působí z dobových textů trapně dodnes. Ale o nic lepší nejsou ani stesky některých „vítězů“ transformace, dnešních úspěšných podnikatelů ve středním věku, jak za komunismu trpěli třeba tím, že „museli“ vstoupit od strany. I pláč řady liberálů nad současnou politickou reprezentací a posuny veřejně přijatelného souvisí úzce s nevstřebanými traumaty posledního třicetiletí, kterých si dotyční dříve nevšimli prostě proto, že na ně nedopadala. Ale v „divokých devadesátkách“ nemohli být úspěšní všichni.

Sám Pithart mimoděk podává svědectví o některých absurdních proviněních postkomunismu: coby školák řekl spolužačce, že její otec, politický vězeň, je „nepřítel lidu“. Nejen že tento „hřích“ se po roce 1989 zcela vážně veřejně probíral, ale dokonce on sám za to dle všeho dodnes cítí vinu. Člověk, který byl po dvě desítky let odpůrcem komunistického režimu, se má stále potřebu znovu a znovu vyznávat ze svého členství v KSČ před rokem 1968. Na rituálním vypuzovaní prvotního hříchu, které se ovšem mnohdy netýkalo těch, kdo plynule vyměnili kariérní budování socialismu za kariérní budování kapitalismu, zůstává dodnes pachuť inkvizičních metod. A je to čím dál nemístnější, protože těžko dnes můžeme příčiny všech problémů hledat v období před rokem 1989.

Petr Pithart vždy odmítal vytěsňovat „ne­­chtěná“ údobí z českých dějin. Právě to se ovšem v polistopadové éře dlouho dělo s etapou komunistické diktatury. Naše „vyrovnání“ měla často spíše podobu exkulpace založené na amnézii, než že by šlo o kritické vypořádání, s jakým přistupuje k pražskému jaru kniha Osmašedesátý. Už proto, že v ní Pithart vidí vedle svého bezprostředního tématu i charakteristiky a sklony české politiky a kultury, které jdou napříč režimy. Abychom se vypořádali s naším (post)komunismem, budeme na něj už konečně muset zaměřit pokud možno co nejvíce pithartovské oko.