Kožní advokát

I. Sahat zakázáno

Muž, který se dotýká displejů, by měl mít zakázáno dotýkat se ženského těla.

Když se dotýkáte tzv. dotykového displeje, zapojujete své tělo přímo do elektrického obvodu přístroje, jenž s vámi pomocí onoho displeje „komunikuje“. Roky a roky snili konstruktéři o tom, jak odstranit tlačítka. Takovou nepraktickou věc, kdy musíte něco zmáčknout a přes něco se síla vyvozená vaším stiskem přenese na něco jiného, co se sepne. Moc mezikusů asi. A podél okrajů tlačítek se může nějaká špína z vašich prstů dostat dovnitř, do přístroje. Jaká hrůza.

Vývoj šel rozhodně tím směrem, aby tohle nebylo nutné. Určitě jste se pak v jedné fázi setkali s klávesnicemi, kde byla tlačítka jen vypouklými místy souvislého kusu zakřivené plochy. Jejich mírným promáčknutím se kontakt sepjal jako u čudlíku klasického provedení. Ale i tomu je v principu již odzvoněno. U dotykového panelu je vašimi prsty odváděna část elektrického náboje do vašeho těla, náboj v tom místě panelu poklesne a senzorická matrice umístěná pod ním na to zareaguje, jako kdybyste v příslušném místě něco stiskli, zhruba vyjádřeno. Na síle dotyku nezáleží. Poprvé se tenhle přístup uplatnil u dotykových ploch ­notebooků, tzv. touch­­padů. Už tam do vás začal proudit náboj z umělých aparátů. A další prudký nárůst rozšíření nastal s objevem dotykových displejů pro masové používání. Šlo tam o to, že oxid india a cínu, jímž je displej potažen, aby byl průhledný, a přitom elektricky vodivý, se podařilo nanášet na podklad v rovnoměrné a velmi malé tloušťce na značně rozlehlou plochu. Takže ona dětská touha sahat přesně tam, kam se dívám, mohla začít vítězoslavné tažení světem.

Novorozenec nemá dovyvinutý zrak, a tak za primárnější považuje si na dostupnou věc sáhnout a teprv druhotně se o jejím utváření ujišťuje zrakem. Až o trošičku později jsou tyhle fáze u něj těsně spojeny vjedno. – No dobře, připusťme, že v systému založeném na tom, že se dotýkám klávesnice a v důsledku toho naskakují znaky na monitoru, je něco distančního, jako když „sám sobě píšu telegram“. Ale je v pořádku, že je návrat k lepší prostorové integraci vjemu a reakce na něj umožněn zatím pouze tak, že strkáme prsty přímo do elektrického pole a odvádíme z něj náboj do svého těla? Je to lidštější? Pokud stojíte se svým tak oblíbeným telefonem s dotykovým displejem bosí v trávě, tak se onen náboj odvádí vašima nohama do země. Ale obvykle jste obutí a na asfaltu či podobně. V tom případě zůstává náboj ve vás, někam se posouvá, může se i hromadit, a vy to ne­­ovlivníte. Co to znamená? Lékař vám nejspíš poví, že nic. Ale co takové úvahové koncepce Wilhelma Reicha o bionové a orgonové energii v jejich vztazích vůči elektromagnetismu? Myslíte si, že na nich nemůže být nic oprávněného? Ze svých intuitivních zjištění mohu vyvodit, že tak snadno bych to neodbyl.

Kdo se dotýká těla druhého, spouští dalekosáhlou výměnu těchto „energií“. Tam ale nějaký elektrický náboj získaný z displejů nemá co dělat. Ten to může pouze narušovat. A pak si představte film – však jste viděli hromadu takových –, kde stojí muž a žena od sebe odděleni velkou plochou skla, ať je to letiště nebo něco ještě horšího. Tisknou se k sobě přes sklo, dlaň k dlani nebo i ret ke rtu kladou přes sklo. A teď si představte, že je to sklo potažené vrstvičkou oxidu india a cínu, je v ní náboj, a kde se právě dotknete, odvedete ho do sebe a „za odměnu“ se na druhé straně něco stane. Sen všech průkopníků virtuální reality: získat opticko­-hmatovou iluzi druhého člověka v životní velikosti. Zde nikoli trojrozměrnou, ale to se překousne. Uvádím ale takový příklad jako ukázku odlidšťujícího „chladu“ elektroniky, kdy přirozená vláčnost lidské pokožky je simulována nějakým elektrickým nábojem svítícího panelu.

Opravdovým lékem, bionicko­-orgonickým zářičem, který vykompenzuje tu přebitost člověka displeji, je dotýkání se čerstvě snesených ptačích vajec. Jsou teplá a skrze porézní skořápku s vysokým obsahem vápníku působí na vaše konečky prstů něčím daleko blahodárnějším než ony takzvané dotykáče. A nehet vám též může zůstat trčet ve spáře mezi tlačítky snad jedině, když vás u toho „za trest“ klovne slepice a chňapne vám malíček do zobáku. Co také čekat od skutečnosti, pokud zrovna není pokálena kuřetem Tamagoči.

Ty displeje, skrze něž se zapojujete do obvodů, jimiž dáváte svůj „biomagnetismus“ všanc, jste si oblíbili skoro všichni. I ti z vás, a není jich málo, co nemají rádi pocit, kdy v suchém zimním dnu sundávají přes hlavu svetr a vlna jim drnčí o zástřih. O vlasy se to pěkně nabije, respektive obráceně: ze svetru přejdou volné elektrony do vaší čupřiny a odtud se okamžitě rozlezou do celého organismu. Vy pak cítíte něco divného, neladného ve vašem „kožním potenciálu“, anebo vlastně pardon – necítíte nic. Ale jakmile si sáhnete na vodovod, případně na futro dveří – bim! A máte ránu. Takhle se ta elektřina vymlátila. Elektrony přešly tam, kde „jim je líp“ než ve vaší pokožce. A hlavně vám je líp bez nich. Těžko tohle ovšem vykládat někomu, kdo rád modeluje cifry – bezmála jak sochař hlínu. To vám přece připadá famózní, palcem šoupat po ploše devítku či jinou číslici, provádět prstem úkon, který je podobnější drbání než skutečnému listování, a při němž se ovšem před vaším zrakem „obracejí“ stránky. Jak fešné (od slova fashion)! – Tak vám už „není pomoci“. V tíživých snech někoho z vás navštěvuje pocit blížící se bouřky. Když spíš hlavou k oknu, může ti někdy připadat, že venku uhodil blesk, a tím pádem se přiblížila bouřka, ale přitom to byl jen mikrovýboj vzniklý třením tvého hustého obočí o povlak polštáře. O naškrobenou (ne, to ne, v tak obstarožních rekvizitách jsem neuvízl), nějakou aviváží napajcovanou podušku. Nadejde čas a váš polštář bude opatřen displejem – vlastně on celý bude jeden velký dotykový displej. Hlava bude nepřetržitě monitorována, každý pohyb anebo drobné cuknutí koutků pusy a běda, když vám ukápne slina, elektronický budík – a to bude ovšem ještě tak ta nejprimitivnější z funkcí vestavěných do polštáře – se její vahou, mokrostí, kyselostí nebo teplotou aktivuje a předvede vám pravý elektromasážní bengál hodný nemocniční psychiatrie s jejími elektrošokovými aparaturami.

Ale kdyby jenom polštář! I přikrývka bude celá jeden ohromný dotykový displej. Ohebná polymerní elektronika, aby vás to pořádně přikrylo a netáhlo vám na cemr, bude v nedaleké budoucnosti běžnou věcí, však už se na tom pracuje. A tahle přikrývka, pod níž budete listovat v číselných údajích i kolenem a loktem, bude něčím jako celotělové solár­­ko, jež ovšem svědí, místo aby hřálo. Blechám, štěnicím ani švábům se v záhybech té peřiny sice doopravdy dařit nebude, zato někde pod postelí bude potřeba pár „švábů“, co jsou z nich sestaveny integrované obvody. No a nakonec si nechávám tu nejchoulostivější partii těla. Už Bohuslav Brouk před mnoha desetiletími prorocky prohlásil, že „budoucnost patří ipsačním automatům“. Tak si zkuste představit nějaký hadřík, snad froté žínku, zhotovenou z flexibilní elektroniky, s dotykovým displejem, jenž přilne k vašemu ohanbí. Dál už radši nevykládám – takhle daleko totiž „vůle k moci slova“ technopesimisty nesahá.

Už před dekádami byl vynalezen „detektor lži“, což je přístroj, který zaznamenává několik fyziologických veličin, jako krevní tlak, srdeční puls, dýchání, elektrický odpor kůže, velikost zornice oka apod., když je člověku kladena série otázek. Vychází se z předpokladu, že vědomá lež vyvolá stresovou situaci, která se projeví měřitelnou změnou sledovaných údajů. A zrovínka ten elektrický odpor kůže. Zvlhlá vaginální sliznice zmenší rapidně svůj odpor. Lžeš, ty couro, pokutu na tebe, syfilis a hanbu do tří dnů – vyřkne strážce řádu svůj kafkovský ortel. Mikrovoltová napětí jsou i v samotném vzduchu, na elektrifikovanou satyrskou lyru vyhrává mokrá prádelní šňůra v ostrém severozápadním větru.

Aby toho nebylo málo, berou si někteří technofilové za rukojmí i živou přírodu. A rozpoznatelným rysem, že technika představuje eticky retardační stránku jejich uvažování, přitom bývá všudypřítomný sexismus. Jeden výrazný macho například dává k lepšímu, že pouze sameček gekona dokáže lézt po okenním skle. A hned přihazuje další příklad takového tvora – slunéčko sedmitečné. Ano, milé děti, zacpěte si uši, vaše tolik oblíbená beruška totiž pohlavně obcuje zezadu a sameček přitom sedí samičce na krovkách, jež jsou lesklé jako sklo. A aby se na ní udržel, vyvinuly se u něj přísavky na končetinách. Kdežto samička, která je při styku vespodu, je nepotřebuje, a tak je nemá. Ale v ústech některých mužů jsou bonmoty tohoto rázu pouze dalším kamínkem na piedestal či stupně vítězů, jež si vrší pod svou pohlavní identitou. – Tak teď zbývá jen čekat, kterému z technologicky emancipovaných pohlaví lidského zvířete se rychleji vyvinou přísavky k dotykovým displejům. Protože – a to už je fakt „šok na hlavu“ – již v únoru 2016 jsem měl co do činění s dotykovou tabulí určenou pro školní vyučování. Rozměrové limity už vskutku přestaly platit. Už vidím hejno kachen, jak plovací blánou tahají číslice po displeji zamrzlého rybníka, jak na led snášejí vejce, neboť je kdosi přeprogramoval, zrobotizoval a budou to vejce z cínu, vejce z polypyrrolu, kterých se dotkneme – a tento dotek nás už nevysvobodí.

II. Mezi námi elektrony

Je potřeba připustit, že někdo má extrémně tenkou kůži anebo extra jemnou kůži – jestli to teda není jedno a totéž. Vy všichni totiž máte vesměs kůži hroší. Jedinec s ultratenkou pokožkou nemá žádnou škáru ani podkožní tuk, má jen tu svou kůži, několikamikrometrovou vrstvičku a pak hned „maso“. Spočívá to na sobě jako lak na kapotě, jestli máte ponětí o tloušťce laku vůči tloušťce plechu. Vy máte kapotu z plechu, ale dotyčný má celé auto svého těla pouze z laku. Kůži, co je tenká jen jako mejkap, rozmázneš slzu a je v něm díra, pozvánka do útrob. Pudr, jaký nikdo neroztíral, lešticí pasta na sluneční skvrny. – Honem ale zpátky k běžné lidské kůži. Přes ni, přes tak tenkou překážku vstoupí elektrický náboj do vaší tkáně a usadí se v ní. Na tisícinu vteřiny, pak ale pokračuje směrem k matce Zemi. Každá buňka předá několik nadbytečně uvolněných elektronů své sousedce, a než řeknete „zem“, ocitnou se příslušné elektrony v půdě. Ale v tu chvíli do vás vstupují další a další. Píšete zprávu, čtete si večerní aktuality a po všechny ty chvíle se stáváte vynálezem starého Prokopa Diviše, kterýžto se nazýval bleskosvodem. Jistě, to, co přes vás teče, jsou nižší proudy, to vás nerozžhaví doběla, ovšem běhá to často a právě tím jedním směrem. Přemisťujete tak elektrony vzniklé v baterii vašeho mazlíčka chemickou reakcí hydridu kovu či lithia, zpátky do zemské kůry, kam ty potvory odjakživa patřily. Je to vlastně jen takové pssssssssssss, jak běží tam, odkud vzešly, ovšem těch mezičlánků!

Nezletilec v Mauretánii těží lithnou rudu, elektrony těžknou v proutí jeho koše. Negr z Pretorie ji pak v žáru hrůzy taví, nahou dlaní zbavuje strusky. Malajec u smrdutých kádí mícháním zabudovává pročištěnou látku do tuhého elektrolytu, jako když vám ztuhne na ofině gel. Hongkongčan obrábí, tvaruje a zalisovává, čínský nádeník vsazuje do pouzdra. Polská důchodkyně pomáhá výslednou věcičku zpropagovat, pěnkna, bardzo pěnkna baterija do vašego smartfouna. Jen kráčejte do Alzy pro ty nejplacatější dárky. Na líci smajlík, v srdci nedomykavost. Spořiče displejů poskládané z drobných vřídků, konektory mízních uzlin. Zádušní, zátělně elektronová žížala parazitních proudů, kterou krotitel zmocnil dávat pac a pusu.

Jdeš se přesvědčit o tenkosti své pokožky způsobem samozřejmě fyzikálně zcela nesprávným: v černé noci prosvěcuješ si prst červenou diodou nějakého signalizátoru standby stavu – a pozoruješ dojmy, jež to v tobě vyvolává. Tam, kde v prstě končí kost a zůstává jen koneček z měkké tkáně, světlo náhle zesílí a prst se rozzáří temnou červení. Má to v sobě něco evokujícího záběry infračervených kamer, svítící rohy prosincových čertů, infernální scénky. Zároveň mezi tvým zrakem a světlem se ztenčila mezera, tkáň se stává průsvitnou. V naprosté tmě zahlédáš maso vlastního prstu poněkud zevnitř, aniž by to znamenalo krev a bolest, nýbrž tahle červená v sobě má klid z říše senzibilů, co by tak rádi přepodstatnili materiál našich těl v něco vyššího, posvátnějšího.

A nutí tě to myslet si, že musíš mít pokožku ještě tenčí, než míval kulturista Boyer Coe, co po vypití hektolitrů vody spolykal tubu diuretik, pak strávil na pisoáru hodiny a dny, výsledkem čehož byla přes vytrénované svaly přetažená jen tenká blanka lesku, čemuž se v branži přezdívalo „papírová pokožka“. A navíc to má ten zklidňující aspekt, že papír je elektricky nevodivý a přes něj lze sahat na displeje, šimrat jejich povrchy sem a tam, aniž by se elektrony pohnuly ze svých míst. Příběhy elektronů jsou spravedlivější než příběhy lidí, jednají podle pravidel, jdou si za svým akorát odtud potud, jen výjimečně přes mrtvoly, a najít v nich řád a symetrii nedá tak mordýřsky krkolomnou práci jako v příbězích lidí.

V románech tušíš nalezení velkolepé apoteózy lidství. Ipsačně automatická přikrývka proměnila tvé noci v Guantánamo detektorů lži. Ospale zíráš do vytištěného textu a rozeznáváš jen obrazce vzniklé propojením mezer mezi slovy, všelijaké třepenité větvičky znázorněné bíle na pozadí, jež je černě „šrafováno“ textem toho sdělení, které ti měla tvá čtenářská dovednost významově přiblížit. Jako by to byly silue­ty různých drátěných konstrukcí na nějakém myším kosmodromu. Osy obou očí se totiž sbíhají až daleko za rovinou papíru v nedostižně zakryté části prostoru. Jako by po foliantech prolézal lýkožrout a zanechával za sebou vyhlodané chodbičky.

Pokud jsou knihy tištěny na tenkém, skoro jakoby cigaretovém papíře, jak bývá například Bible či některé tituly vydávané na začátku devadesátých let nakladatelstvím Atlantis, bývá dokonce slabě vidět skrz stránku, a při troše snahy lze i přečíst, co tam stojí natištěno, třeba „tilovod ot is ežům“. Při troše vědomé snahy, anebo ale taky v pozměněném stavu vědomí, do něhož se dostaneš z celodenního čtení takové knihy, se osy obou očí sběhnou snad jen těch pár setin milimetru za rovinou papíru a ty „čteš“ z obou stran zároveň, ale ve skutečnosti kontempluješ všechno to vyhlodané pletivo chodbiček mezi znaky z obou stran papíru. Nesrozumitelnost si zde podává ruce, či spíše krovky a tykadélka, s čistou krásou.