Marie Šťastná
Štěstí jistě přijde
Host 2019, 72 s.
Takřka po deseti letech se do českého literárního prostoru vrací hlas Marie Šťastné. Básnířce ověnčené Cenou Jiřího Ortena (Krajina s Ofélií, 2003) a Drážďanskou cenou lyriky (Interiéry, 2010) vychází v pořadí pátá sbírka Štěstí jistě přijde. Autorčina poetika nevybočuje z dřívější intimní introspekce – znovu se pohybujeme v předem stanovených mantinelech, tolik typických pro současnou poezii psanou ženami: reflexe emocí, sentimentální drásavost a tupé podprahové zraňování vlastního já, snažící se aspirovat na co nejautentičtější projev. Šťastná „z únavy odpočítává výdechy“ a „ruce se jí pomalu zbavují třasu“, ale příliš brzy je jasné, že návaly leckdy ironizovaných bolestí se postupně stáčejí do úmorného kruhu. Ústředním tematickým prvkem knihy je svědectví o narození dítěte, jež nepřekvapivě prozrazuje inspiraci tvorbou Sylvie Plathové: „Úzkost v břiše, takový nepatrný pohyb uvnitř/ jako když malá ryba/ narazí tlamou na dlaň/ Chvíli není možné/ odlišit to od bodnutí strachu,“ píše Šťastná a přistupuje k početí jako k něčemu úzkostlivému či temně odcizujícímu. Podobně se chová i k řeči, leckdy oproštěné od metafor a mířící k co nejprostším výpovědím, jež vlají ve vzduchoprázdnu. Autorka zažívá novou životní zkušenost, která nepostrádá silný emocionální náboj, ale která rovněž těží z osvědčených až šablonovitých lyrických postupů. Marie Šťastná bohužel nepřekročila svůj vlastní stín, a žádný zaznamenáníhodný návrat se proto nekoná.
Libor Staněk
Stanislav Beran
Kocovina
Odeon 2019, 168 s.
Ačkoli je nová kniha Stanislava Berana prezentována jako novela, jde o soubor deseti víceméně samostatných povídek, které jsou volně propojeny místem jižního pohraničí a několika postavami. Mezi nimi vyniká mentálně postižený Honzík, potomek odsunutého Němce a Češky Anděly, který funguje jako pasivní svorník různých časových rovin. Narodil se po vyhnání sudetských Němců, vyrůstal pod dohledem pohraniční stráže v lesích u zadrátovaných hranic, doplatil na divoké zlatokopectví devadesátých let a morbidní vzpomínka na něj prokmitne i v odcizené a vyprázdněné realitě současnosti. Beran už ve svých předchozích knihách předvedl, že je suverénním povídkářem s výrazným rukopisem: má dar nemilosrdné zkratky, přesného řezu a je schopen vyvolat tíživý účinek. Jeho nejlepší kusy se vydávají do periferního hájemství všednosti a v překvapivých barvách zachycují zdánlivě šedivý svět ztracených existencí žijících v místech, „kde lidé zůstávají jen proto, že nemají jinou možnost“. V Kocovině se vyrovnává s nešťastným dědictvím vykořeněné krajiny, jejíž prokletí se datuje od válečných let a ustavičně se vrací vinou „eintopfu z laciných lidských náhražek“ i kvůli tomu, že tato země „je plná bachařů bez uniforem“. Zároveň ale kniha bohužel pracuje možná s ještě stereotypnější ikonografií dějinných atributů než předchozí Vyšehradští jezdci. A tak snad lze bez rozpaků zopakovat, co jsem vyslovil už v recenzi předešlého autorova díla: I když se jedná asi o nejslabší Beranovu knihu, stále patří k tomu lepšímu, co lze v české povídkové tvorbě číst.
Karel Kouba
H. P. Lovecraft
Houby z Yuggothu
Přeložil Tomáš Kratochvíl
Straky na vrbě 2019, 152 s.
Kromě klasických hororových povídek, na nichž se dnes zakládá proslulý mýtus Cthulhu, se doyen žánru H. P. Lovecraft věnoval také snovým vyprávěním ve stylu Lorda Dunsanyho, zakázkovým textům, které psal jako ghostwriter, ale i poezii. Z jeho básnického díla budí v dnešní době největší pozornost volný soubor textů nazývaný Houby z Yuggothu – a to právě proto, že má úzkou souvislost s Lovecraftovou mytologií. Najdeme tu básně věnované jeho temným božstvům Nyarlathotepovi a Azathothovi a více či méně zjevné evokace jeho nejznámějších děl, jako Hrůza v Dunwichi nebo V horách šílenství. Básně navíc vznikly přibližně v době, kdy psal své nejslavnější povídky, což tuto souvislost ještě zesiluje. Pro milovníky Lovecraftova díla je ale podstatnější, že jednotlivé krátké texty jsou v zásadě hororové miniatury, jež vyvolávají podobné nálady jako mistrovy povídky. Ještě výrazněji než u jeho prózy je tu znát, jak důležitý pro něj byl genius loci – neskutečných míst plných rozkladu a zlověstných znamení, svědčících o přítomnosti děsivých, nelidských sil. Lovecraft sice nebyl špičkový básník (z okruhu jeho kolegů je za mnohem úspěšnějšího makabrózního poetu považován Clark Ashton Smith), ale Houby z Yuggothu zároveň nemají větší ambici než vytvořit tísnivou impresi plnou hrozivých náznaků. Nakladatelství Straky na vrbě knihu vydalo dvojjazyčně a s předmluvou předního světového odborníka na Lovecraftovo dílo S. T. Joshiho.
Antonín Tesař
Jan Křen
Dvě století střední Evropy
Argo 2019, 1109 s.
I čtrnáct let po prvním vydání je Křenova monografie ojedinělým počinem. Rozsáhlá syntéza, která překračuje rámec národních dějin, dosud příliš následovníků nenašla. Jan Křen se dějinám střední Evropy intenzivně věnoval už v době „sociální deportace“ do dělnické profese po roce 1970 a Dvě století vlastně rozvíjejí jeho nejslavnější knihu Konfliktní společenství o „stýkání a potýkání“ Čechů a Němců v letech 1780–1918. Když se po Listopadu Křen vrátil na univerzitní půdu, na Fakultě sociálních věd UK spoluzaložil Institut mezinárodních studií, pro nějž se přítomná publikace stala zakládajícím dílem. Křenova střední Evropa je vymezena zhruba bývalým Rakousko-Uherskem, ale s četnými přesahy k sousedům, kteří charakter regionu spoluutvářeli, tedy k Německu a Rusku, respektive Sovětskému svazu. Plná polovina rozsahu knihy je věnována vývoji po druhé světové válce a z titulních dvou století připadá na to první jen asi tři sta stran. Více než v době prvního vydání je dnes zřejmá jistá opatrnost autora, řadícího se před rokem 1968 k reformním komunistům. V antikomunistické atmosféře po roce 1989 se historikové jeho orientace často uchylovali k pozitivistickému psaní dějin s menším podílem osobité interpretace. U Křena to vyvstává zvlášť jasně ve srovnání s jeho díly psanými v disentu. Přesto jsou Dvě století střední Evropy významným příspěvkem nejen k historiografii regionu, ale také k debatám o jeho specifickém charakteru, odlišném od západní i východní Evropy.
Matěj Metelec
Manželská historie
(Marriage Story)
Režie Noah Baumbach, USA 2019, 136 min.
Premiéra v ČR 6. 12. 2019 (Netflix)
Americký režisér Noah Baumbach se už od svého nezávislého debutu Kicking and Screaming věnuje zejména dramediím z prostředí všelijak nalomených rodin či partnerských svazků, ve kterých často figurují více či méně excentrické figury. Hvězdně obsazená novinka Manželská historie, kterou distribuuje Netflix, patří k jeho nejpřístupnějším filmům, což dokazuje i množství nominací na ceny Zlatý glóbus. Film se sice tváří, že má větší ambice než ostatní Baumbachovy počiny, ale ve skutečnosti je to autorovo nejméně záludné dílo. Příběh o rozvodu divadelního režiséra a herečky je ve všech ohledech průzračný, srozumitelný a emočně přesně vyladěný. Ve filmu se střídají perspektivy obou bývalých manželů (jakkoli Charlie dostává o něco více prostoru než Nicole) a my chápeme proč: režisér tím chce ukázat, že nikdo z nich není plně v právu. Vzájemné rozepře eskalují, když se do jejich rozvodu zapletou právníci, a nám je jasné, že se tu upozorňuje na necitlivý přístup soudního systému k partnerským krizím. Adam Driver a Scarlett Johanssonová jsou v hlavních rolích skvělí a my se skrze jednotlivé situace dokážeme emočně naladit na lítost obou hrdinů. Manželská historie je dobře odvedená žánrová práce, ale tím to tak trochu končí. Chybí jí jasnější apel, který měl například (v zásadě velmi jednostranný a kontroverzní) film Kramerová versus Kramer, o filosoficky a eticky laděných manželských filmech Ingmara Bergmana nebo Woodyho Allena ani nemluvě.
Antonín Tesař
Barbora Kleinhamplová
Kdybych mohl umřít na Marsu, bylo by to skvělé
Drdova Gallery, Praha, 15. 11. 2019 – 1. 2. 2020
Centrální částí výstavy Barbory Kleinhamplové je video prezentující diskusi mezi několika postavami ucházejícími se o cestu na Mars. Je tu například queer intelektuálka a radikální feministka Valerie Solanas, která ve své knize SCUM Manifesto navrhla vymýcení mužského rodu jakožto cestu k záchraně světa, muž, jenž k životu nepotřebuje jiné lidi, nebo také „kolonizátor“ reprezentující byznysmena podobného samotnému Elonu Muskovi. Redukce různých úhlů pohledu a přehnaná afektovanost a koženost většiny herců však ze zcela vážného tématu dělají tak trochu frašku. Otázka kolonizace vesmíru je přitom velmi aktuální a je potřeba o ní začít mluvit v jiných než oslavných intencích podporujících pozitivistickou představu, že šíření lidské civilizace je samo o sobě hodnotné nebo že jde o jediný způsob, jak se vyhnout vymření v důsledku klimatické katastrofy. Kritický postoj k těmto názorům zaujímá v doprovodném textu kurátorka Tereza Stejskalová, která Muskův projekt SpaceX proměňuje ve SpaceX Earth a apeluje na podporu budování důstojných podmínek pro život zde na Zemi namísto obracení se k eskapistickým řešením našich problémů. Jediným opravdu zajímavým účinkujícím videa a zároveň tématem nabízeným samotnou umělkyní byla želvuška, organismus schopný přežít v extrémních podmínkách. Možnost výskytu želvušek na Měsíci po nedávné havárii izraelské sondy nabízí pozoruhodnou otázku: Mohlo by ke kolonizaci vesmíru dojít bez lidí?
Natálie Drtinová
Johana Pocková, Sabina Bočková
Jáma lvová
Divadlo Ponec, Praha, premiéra 3. 12. 2019
Manipulativní moc vyvolávající neklid a nejistotu ve společnosti – právě tímto tématem se zabývají tvůrkyně Jámy lvové Johana Pocková a Sabina Bočková. Tanečnice balancují na hranici mezi zábavou a zvrhlostí, oscilují mezi rolemi vůdců a obětí, potažmo manipulovaných. V jednu chvíli se jejich paže vzájemně propletou kolem hlav tak, že vzbuzují dojem loutek ovládaných neviditelnou rukou. Jako by je neznámá síla tlačila k polibku. Z rovnocenných partnerek se tak stává spojená hybridní bytost polarizovaná dvěma chtíči, který z jedné dívky vytváří nedobrovolnou oběť erotických choutek druhé. Jde o fyzické zakoušení manipulace a o její emocionální dosah. Díky postupné transformaci z čistého pohybu do roviny vokální, dechové a hmatové za doprovodu rytmické hudby roste napětí. Tanečnice se pomalu přibližují k divákům, které pohlcuje expandující obraz a ovládá tenze, jež evokuje stresující a podbízivé prostředí masmédií. V závěru Sabina Bočková začne zpívat slabým hlasem jednoduchou melodii; zpěv postupně zesiluje a po chvíli se přidá Johana Pocková. Lkavě melodický nápěv zní, jako by vycházel z hloubky propasti informačních nejistot. Pohřbívá všeobecně známá gesta sociálně-kulturních referencí a svou nejednoznačností diváka vtahuje k podstatě zvuku. Melodie se vytrácí stejně náhle, jako se zjevila a představení s nezvyklou lehkostí a významovou otevřeností končí. Propadá se do symbolické Jámy lvové, na jejímž dně se jako v zrcadle rázem ocitá i divák.
Marie Kobrlová
Zabloudil(a)
S/T
LP, vlastním nákladem 2019
Legendární přerovská experimentální formace má po patnácti letech nové dlouhohrající album. „Mě baví si občas zahrát, ale děcka tu desku chtěly,“ sdělil mi zakladatel a lídr kapely Čuňďa. Děcka, míněno spoluhráči, měla pravdu, že by zas nějaký nosič neuškodil. Nahrávalo a filmovalo se tam, kde je skupině, která před dvaatřiceti lety vznikla coby Zabloudil a od té doby si porůznu přidává koncovku ženského rodu, nejlépe: na undergroundové scéně. O pódiu ale nelze mluvit – hrálo se na trávníku pod nočním nebem a kromě pěti instrumentalistů na vystoupení participovali ještě tanečník a vizualista ovládající projekci a světla. K průhlednému vinylu je kromě bookletu a plakátu přiložen kód ke stažení filmového záznamu, na němž oceníte kapelní přístup ke světelné show. Zabloudil(a) zkrátka vydali živák. A je to dobře – na koncertech jsou totiž maximálně přesvědčiví. Sluší jim společnost androšů, hardcoristů, noiserů i improvizátorů, ale do žádné z těchto komunit nikdy zcela nezapadnou. Dokážou organicky propojit extrémní hlukové polohy s jistou indolencí, nadhledem a pokusnickou DIY estetikou plnou údivu. Zvuky modulárních syntetizérů, intuitivně ovládaných kytar a (především elektronických) bicích nástrojů na novince vytvářejí proměnlivou, těkavou masu, jíž vládne divošský zpěv a výkřiky dvou vokalistek, a jemnost se skrývá za stěnou hustou tak, že by se dala krájet. Zabloudil(a) na nové desce nijak nepřekvapili – udělali prostě to, co dovedou nejlíp: přesvědčivě demonstrovali svůj originální jazyk.
Petr Ferenc