Nesmíme zapomínat na publikum

Ve své kurátorské praxi často používáte výrazy „pomalé instituce“ (slow institutions) a „zpomalený pohyb“ (slow motion). Na těchto konceptech bylo také založeno celé letošní bienále v Mechelenu s názvem The Bear / Coltan as Cotton. Namísto již zaběhnutého měsíčního trvání byl tento devátý ročník rozdělen do tří víkendů podle fází měsíce. Mohla byste mi popsat vaši kurátorskou metodu?

Můj přístup ke Contour bienále byl pro mě logickým pokračováním toho, jak pracuji už od roku 2010 v rámci Laboratoires d’Aubervilliers v Paříži. Tam jsem se začala věnovat projektům, které se vztahují k určité lokalitě. Klíčové je pro mě zejména pracovat kolektivně s místními aktéry, experty a obyvateli, a budovat tak společné vztahy. Pro výstavy typu bienále jsou zásadní pravidla a hodnoty kulturního kapitalismu, jako je například vysoký počet převážně zahraničních návštěvníků přicházejících pouze na určitou dobu. Ve většině případů mají výstavy nejsilnější vliv prvních pár dní, kdy jsou určeny pro odbornou veřejnost. Pak pokračují třeba několik dalších měsíců a návštěvnost je minimální. Zde je nutné mluvit o etických a ekologických faktorech: vytápět a osvětlovat rozsáhlé výstavní prostory pro hrstku návštěvníků denně pro mě představuje zásadní problém.

Přemýšlela jsem, jak k tomuto problému přistoupit v typicky lokálním bienále, jakým je Contour. To vždy zapojovalo specifická místa ve městě a bylo příznivě nakloněno experimentování. Přišla jsem tedy s formou dlouhodobé spolupráce a pozvala umělce a aktivisty, aby se společně seznámili, tvořili a diskutovali. Uvažování o tématech bienále – od koloniální historie Belgie až po dějiny Mechelenu – mě přivedlo k formě orientace podle lunárního rytmu. Navrhla jsem tedy dramaturgii založenou na třech fázích měsíce, vždy se zaměřením na jiné téma, a pokusila jsem se ukázat, že v každém přítomném okamžiku je zahrnuta celá minulost a budoucnost.

V tomto kontextu jste použila slovo „lobi“, které v africkém jazyce lingala znamená jak včera, tak zítra, a vyjadřuje tudíž nepřetržitou proměnu přítomnosti v minulost.

Lobi vskutku kontextualizovalo časovost bienále. Pozvaní umělci a umělkyně měli možnost se rozhodnout, jakým způsobem do daných fází vstoupí. Někteří se rozhodli ukázat svou práci pouze jednou, například Christian Nyampeta nebo Hikaru Fudžii.

Pro Danielu Ortiz nebo Robina Vanbesiena to bylo období dlouhé intenzivní místní spolupráce a diskuse o městě a jeho politice se utvářely a vyvíjely po celou dobu trvání.

Velká část děl byla vytvořena konkrétně pro bienále, ale proběhly i dlouhodobější výzkumy, jako například environmentální lexikon skupiny Coyote či vznik aliance We Cannot Work Like This: Decolonial Practices and Degrowth (Takhle se pracovat nedá: praktiky dekolonizace a nerůstu). Jak jste přistupovala k práci s umělci?

Největším úspěchem byl pro mě čas a prostor pro setkávání účastníků. Zejména pak během „heart­-to­-heart“ diskusí, které byly součástí programu a v jejichž rámci měli umělci možnost mluvit v půlhodinovém formátu upřímně o tématech, s nimiž se potýkají. Šla jsem do tohoto projektu s velmi silným osobním přesvědčením, že není nic silnějšího než osobní setkání s umělcem a s mluveným slovem, a od toho jsem odvíjela celý program. Součástí byly i performance, ale ve většině případů šlo hlavně o řeč v různých formátech.

Prezentovala jste některá kontroverzní a provokativní díla, například video Ubundu od Jeleny Jureši, inspirované kritickým komentářem W. G. Sebalda ohledně účasti Belgičanů na využívání zdrojů z Konga. Jaké byly reakce na tento specifický program?

Byla prezentována velmi aktuální témata týkající se Belgie, ale i obecněji evropského prostředí, od rasismu, xenofobie či islamofobie přes kolonialismus až po klima. Moje hlavní otázka zněla, jak vytvořit optimální prostor k diskusi o těchto tématech. Poměrně častou reakcí návštěvníků však bylo nepochopení. Zejména po performanci Waltera Andino Midence, profesora a aktivisty původem z Hondurasu, který pracoval společně s Danielou Ortiz. Ta se zabývala problematikou černošství a rasismu a jejich původem v evropských zákonech o přistěhovalectví. Midence po promítání jejího filmu přeměnil prostor typicky vlámského divadla „pro bílé“ v multikulturní safe space. Své tělo celé pokryl slovy a začal se rytmicky pohybovat v tanci capoeira. Tento tanec, který praktikuje každé ráno, je pro něj cvičením ochrany tváří v tvář diskriminaci. Na závěr se pořezal a jeho krev stékala po pódiu. Byl to velmi silný zážitek. Nicméně velká část publika reagovala negativně a stěžovala si, že jeho performanci nechápala. Tohle se stává často: když „jiný“ mluví, my bílí mu nerozumíme. Jde o typickou privilegovanost bílých.

Jakým způsobem je vnímána historie Mechelenu?

Mechelen je malé město, které má ve své historii několik temných momentů. Za druhé světové války sloužilo jako shromaždiště židovských obyvatel, neboť jím vedla železnice mířící až do Osvětimi. Myslím, že ve skutečnosti stále velká část vlámských obyvatel není přímo konfrontována s těmito tématy z dekoloniálního pohledu. Například ve školách je pravdivá historie vyučována jen velmi málo – když jsem se ptala skupiny studentů, co znají z koloniální historie Konga, Rwandy a Burundi, zvedlo se pouze minimum rukou. Ve školách se nemluví o tom, kolik bylo mrtvých, o krutosti a nelidskosti kolonizace. Chtěla jsem proto s tímto tématem pracovat v rámci bienále a pokusit se docílit alespoň nějaké společenské změny. Bohužel to však bylo obtížně realizovatelné, a to hlavně z finančních důvodů. Je důležité mobilizovat místní sdružení, rady a podobně, na to však náš malý tým nestačil.

Váš kurátorský přístup zahrnoval také aktivní práci s místními univerzitami, které se zapojily hlavně do druhého víkendu – fáze úplňku –, věnovaného uvědomění a aktivismu. Studenti organizovali workshopy pro veřejnost, procházky po městě, diskuse a další aktivity. Další projekty, které se vepsaly do města a pokračovaly i po bienále, byly participativního charakteru, jako například Floating Garden (Plovoucí zahrada) nebo Black Gold (Černé zlato).

U Black Gold Cadine Navarro bylo důležité, že šlo o spolupráci s akademií pro vzdělávání dětí, ale i dospělých, pro něž bylo potěšením se starat o kompost, který je zároveň uměleckým dílem, hudební skříňkou a schránkou na výrobu „černého zlata“. Důležitá je přetrvávající chuť se o Black Gold i nadále starat, neboť je závislý na lidské aktivitě. Jiné projekty naopak skončily, třeba Floating Garden, metaforický ostrov naděje, který s vy­­užitím ekologického designu vytvořila Maria Lucia Cruz Correia. O tuto plovoucí zahradu bylo postaráno až do doby, než dorazila zima a projekt zanikl. Přinesl však mnoho poznání, včetně toho, že vytvořit malou mobilní zahradu je velmi snadné.

Do jaké míry se tyto intervence vepsaly do místního prostředí a povědomí? Domníváte se, že umění může ovlivnit myšlení a podnítit společenskou změnu?

Jako kurátorka a kulturní pracovnice se vždy snažím oslovit veřejnost. Především je důležité mít na paměti, že jsme často uzavřeni v našem vlastním světě. Komunikujeme mnohdy pouze mezi sebou v našem sektoru; jsme laskaví, antirasističtí, antixenofobičtí nebo se tak alespoň vnímáme. Nesmíme však zapomínat na publikum, které je velice rozličné. Proto mě zajímalo, zda je možné alespoň představit lidskou stránku i těm, kteří nevnímají svět tak jako já. A já opravdu nevím, možná jsem něco podnítila, například uvedením filmu Ubundu či performance Waltera Andino Midence.