Normalizační rok na Žižkově

Druhá novela Simony Bohaté Všichni sou trapný se dnešnímu trendu české literatury vymyká – jde totiž o velmi nenápadné dílo. Děj nepřekypuje převratnými událostmi, mezi protagonisty se neobjevuje žádný superhrdina ani padouch, neděje se tu v podstatě nic. Všechny postavy zažívají trapné okamžiky bezmoci a utápějí se v nejistotě. Lepší vypravěčskou polohu pro vylíčení sedmdesátých a osmdesátých let v Československu snad ani nešlo zvolit.

Nikdo nemá klid

Simona Bohatá popisuje ­nespecifikovaný rok ze života studentů a učitelů jedné žižkovské školy. Do děje vstupují i okolní obyvatelé – majitel hospody, místní servírka, skupina štamgastů, policajti nebo prostě obyčejní zoufalci. V každé kapitole přiblíží své nitro jedna z postav, žádná však nedostane k dispozici víc než deset stránek. Do jejich životů tak v podstatě stihneme jen letmo nakouknout, ale hlubšího pohledu ani není třeba. Nejde o to, že by jednotlivé osudy byly nezajímavé nebo příliš předvídatelné; každý z popisovaných je osobnost, ale všichni uvízli v šedé realitě normalizace, nepotřebují a nechtějí upoutávat pozornost a stejně jako většina tehdejší společnosti vedou svůj obyčejný život, či spíše přežívání. Všichni hrdinové jsou stejně ztracení – jak podporovatelé, tak odpůrci nastaveného pořádku – a kýženého klidu si neužijí ani postavy, které se politických témat straní.

Právě tato šedá každodennost a obyčejnost ale zároveň dodávají knize na výjimečnosti. Nejde tu totiž o konkrétní osudy obyvatel několika ulic a pavlačí, ale o společenskou situaci jako takovou. Na pozadí příběhu žižkovských rodin se postupně ukazuje, že hlavním tématem je proměna společnosti. Za nevýraznou šedí totiž vyrůstá agresivita a zlost, které často přerůstají v potřebu pomstít se slabšímu, zatímco pozice těch silnějších se nadále upevňují a skoro nikdo se jim nechce postavit. Máme před sebou takřka učebnicovou ilustraci vítězství otrocké morálky, jak o ní psal Nietzsche. Nejedná se přitom pouze o všudypřítomné špehy a donašeče, ale i o bezdůvodnou brutalitu k rodinným příslušníkům nebo zvířatům. Tito lidé se s existujícím pořádkem nejen smířili, ale dokonce se mu naprosto podrobili – normalizace jejich myšlení se dovršila a vymýtila i poslední zbytky důstojnosti. Takové bytosti pak nedůvěřují ani sobě, natožpak druhým.

Nenávist a stesk

V próze Simony Bohaté nepociťuje radost ze života skoro nikdo, mnozí však žijí v permanentním strachu. Nenávist k životu a společnosti vítězí nad hesly o přestavbě a světlé budoucnosti, kterým už ostatně dávno nikdo nevěří, bez ohledu na postoj k vládnoucí moci. Svévole stáních orgánů nebo zatýkání nepohodlných pak ani nemusí být nijak zvlášť zdůrazňovány – každý prostě ví, že se to děje, a buď se snaží tomuto osudu vyhnout, anebo rovnou naváže spolupráci s policií.

Svět novely Všichni sou trapný ale není jen šedý. Je také plný zoufalství a stesku. Nejde však o stesk po něčem konkrétním, jako spíš o tušení, že pocit štěstí existuje v jiném čase (kdysi před nástupem režimu) nebo prostoru (za železnou oponou).

Dovršením normalizačního procesu se zde stává proměna Žižkova: ulice plné starých domů i hospody plné štamgastů ustupují nevzhledným panelákům. Bez nostalgie, ale s jistou bolestí sledujeme bourání starých nepotřebných budov kvůli centrálně plánovanému budování nové tváře jedné z chudých pražských čtvrtí. Toto loučení se starou zástavbou je mnohem působivější než dnes čím dál častější nostalgické připomínky normalizačního období. Právě ty zde ale chybějí – nenajdeme tu laciné odkazy na popkulturní ikony, céčka nebo televizní zábavné pořady. Místo toho čteme hlavně příběh plný pokory a syrový popis nedávné doby prostřednictvím letmého přiblížení osudů jednotlivých postav. Próza Simony Bohaté není objevným dílem, jeho krása spočívá především ve skromnosti a až dokumentární preciznosti.

Autorka je komparatistka.