Nové způsoby lásky

Láska, tedy přitažlivá síla přírody, byla od Platóna po psychoanalýzu chápána jako pud překonávající prázdnotu mezi izolovanými atomy a částmi. Erós je podle těchto tradic puzením života, které z roztříštěnosti kreativně tvoří vyšší celky. Jak je pak možné, že dnešní doba všeprostupující digitální komunikace není naplněnou utopií, nestala se rájem na zemi a nenabízí život v čisté lásce? Nikdy nebylo víc propojenosti než dnes. Smartphone v kapse, tento portál pro „komunikaci na dálku“, poskytuje takřka strašidelnou schopnost technicky mediované telepatie. Nadbytek spojení ale nedává nadbytek lásky, dokonce naopak. Není nic obligátnějšího než si stěžovat na depresivní chlad a osamělost života neoliberálních digitalizovaných metropolí, absenci lásky a možnosti intimního kontaktu; na šeď světa postrádajícího erós a hnaného vpřed pudem k zániku. Ve světě univerzální konektivity se paradigmatickou postavou stává incel, muž v nedobrovolném celibátu, hnaný nenávistí, školní střelec, sebevražedný atentátník. Superbohatá elita mezitím sní o posthumanistické „digitální transcendenci“, o tom, že se povznese do světa čisté informace mimo omezení hmoty a těla, cítění a empatie (a ostatní ponechá svému osudu).

Je přesto možné, že se v současné hyperkonektivní situaci nachází – jako virtualita blokovaná kapitalistickou komodifikací – utopický potenciál kreativní exploze? Třeba i jako „revoluce lásky“ podobná dřívějším explozím, které umožnila souhra autonomní krea­­tivity a nových technologických možností v šedesátých letech a na přelomu let osmdesátých a devadesátých? Může se stát, že nové posthumanistické technologie typu mind­-linku odemknou cesty k nalezení „nových způsobů lásky“, jak tuto touhu vystihla avantpopová zpěvačka Holly Herndon? Lze nalézt linie úniku z šedi dneška?

Vstříc digitální nirváně

Neoliberální vize postčlověka má v každém případě blíž k nietzschovské postavě posledního člověka než nadčlověka. „‚Co je láska? Co stvoření? Co touha? Co hvězda?‘ – tak se ptá poslední člověk a mžourá,“ čteme v Tak pravil Zarathustra (1883–1885, česky 1914). Poslední člověk je radikální konformista, krotký a unavený životem, pro něhož jsou ideálem „zdraví“, hladká a bezkonfliktní „příjemnost“ a „štěstí“ – ekvilibrium životního klidu nevyrušovaného prudkými vášněmi. Aby člověk mohl podle Nietzscheho zrodit „tančící hvězdu“, musí si v nitru uchovat chaos. Nicméně (neoliberální) poslední člověk má z chaosu strach, protože by mohl narušit jeho křehké narcistní ego, kariéru na prekérním trhu práce. V podloží únavy z práce, z nadměrné informační stimulace a přehlcenosti se rozkládá hluboká touha po spánku a klidu. Cílem algoritmického digitálního království je optimalizovat emoce, životní a organické pochody, harmonizovat je umělými inteligencemi, meditací a jógou. Digitální věčnost nemrtvé nesmrtelnosti.

Láska je prvkem par excellence vnášejícím do života chaos. To je důvod, proč mnozí současní kritičtí teoretici (například Slavoj Žižek, Alain Badiou, Srećko Horvat nebo Byung­-Chul Han) zdůrazňují subverzivitu lásky. Ta spočívá v neredukovatelném prvku rozvratné negativity, který láska vnáší do života. Láska je výrazem vrcholné intenzity života – horních i spodních mezí. Otevírá proud syrových emocí, kde se nejživější život bezprostředně dotýká smrti. Jak věděli nejen romantici, od něžné lásky není nikdy daleko k vraždě (nebo v každém případě alespoň k sebevraždě). Život znamená intenzivní slast stejně jako bolest, potěšení stejně jako znechucení. Láska není čistě andělskou pozitivitou, ale současně tvořivou a destruktivní silou podvracející status quo, potenciálně otřásající základy osobnosti. Zamilovat se znamená vystavit se nebezpečí, protože se necháváme dotknout druhým, vydáváme se napospas někomu, kdo nás může zranit a komu můžeme jen věřit. Tato odlišnost druhého (nutnost zůstat otevřený neznámu) vytváří neredukovatelnou tenzi. Touha po opadnutí této tenze, po spočinutí v klidu předvídatelnosti, kde už nic nenarušuje stejnost narcistického Já, je podle psychoanalýzy výrazem pudu k zániku, přáním unaveného organismu po smrti a rozpadu.

Posthumanismus může často připomínat přesně takový sen po eliminaci turbulentně složitých emocí a dosažení dokonalé rovnováhy zániku. Příkladem za všechny budiž „hédonistický imperativ“, hnutí označující jakoukoli negativní emoci a priori za zlo, kterého se můžeme zbavit genetickou a neurologickou manipulací (antidepresiva nám již nyní umožňují regulovat emoce skrze mozkovou chemii). Racionální optimalizace štěstí může mít v blízké budoucnosti mnoho konkrétních podob – genetické inženýrství „dokonalých“ lidí, neschopných cítit bolest a vztek, programování neodporujících sexbotů přesně podle vkusu a přání klienta, pokročilé seznamky, kde umělé inteligence vyhledávají partnery podle daných racionálních kritérií, tak aby se výběr držel v rámci toho, co se jim podobá, a nikdy nedošlo k nepředvídatelné tenzi, k otevření negativity neznáma.

Sci­-fi příklady jsou ale pouze extrapolací dnešní zkušenosti. Alicie Eller a Eve Peyser mluví v článku Tinderization of Feeling (Tinderizace pocitu, 2016) o všeobecném procesu digitalizace emocí, který se netýká pouze jedné konkrétní seznamovací aplikace. Tinderizaci chápou jako redukci nepříjemné složitosti intimních vztahů na binární volbu „swipe doleva/doprava“. Důsledkem přehlcenosti z nadbytku možností volby a z nadměrné sexuální a komunikační stimulace podporované digitálními platformami je paradoxní „totální emocionální stažení“. Problém je na jedné straně v neschopnosti udržovat současně tolik vztahů a konverzací a zároveň v komodifikaci vztahů – redukci lidí na vzájemně nahraditelné abstraktní jednoty. Rýsuje­-li se možnost konfliktu, na nějž vždycky dojde, pokud máme druhého nebanálně poznat, můžeme utéct k dalšímu „matchi“. Jednodušší je se nepříjemným emocím vyhnout a člověka „ghostnout“ (přestat se ozývat).

V situaci tohoto tinderového přehlcení chybí emocionální energie k tomu se reálně „zaplést“. Namísto toho dochází k jakési kvantitativní akumulaci lidského kapitálu a osobního profitu. Komplexita lidí a situací je redukovaná na to, co momentálně vyhovuje narcistnímu a zároveň křehkému egu. Eller a Peyser pak mluví o ideologii „chill“ – být v klidu a hlavně žádné intenzivní emoce, žádná stresující vzrušení. Eliminace vitálního chaosu, který by mohl něco zrodit: kontakt s druhým tak, abych nemusel riskovat, že mě tento kontakt změní. „Chill“ postoj jako normativní ideál je výrazem neoliberální banality, ale mluví současně o něčem hlubším a zlověstnějším: není v zásadě ničím jiným než novodobým vyjádřením starobylého buddhistického ideálu nirvány, stavu „vyhasnutí plamene“, „smrti touhy“. Pro buddhismus je život ze své podstaty nesnesitelné utrpení, kterého by se člověk měl zbavit tak, že život opustí. Z toho důvodu byl Nietzschem a Freudem považovaný za nihilistické náboženství vzývající nicotu a neschopné ustát chaos erotických sil. Pro Freuda byla „touha po nirváně“ pouze jiným výrazem pro pud k smrti a zániku, po zbavení se tenze patřící k životu.

Tinderizace je možná předstupněm plného vstupu do „digitální nirvány“ – transcendence cloudu a opuštění příliš materiálního těla a chaotické emocionality, kde se „poslední člověk“ nemění v „nadčlověka“, ale doslova v nicotu, v imateriální přízrak čisté informace. Anestetizace emocionality dovedená do důsledku – splynutí s čistotou algoritmu, v němž již není nic disruptivně tělesného a živého. V tomto ohledu je především radikálním cynismem a vůlí k anihilaci mate­­riálního světa globálních superbohatých tříd.

Pud k zániku v digitální transcendenci ikonicky zachytil například Michel Houellebecq v Možnosti ostrova (2005, česky 2007). Globální elita emigruje v průběhu ekologického kolapsu do oplocených bunkrů, splývá s algoritmickou digitalitou a komunikuje už jen na dálku. Ztrácí schopnost empatie – notnou část knihy zabere pátrání „neočlověka“ po smyslu toho, čemu se kdysi říkalo „láska“. Douglas Rushkoff pak popisuje v nedávném eseji Survival of the richest (Přežití nejbohatších, 2019) v podstatě stejný scénář – s tím rozdílem, že nepíše spekulativní fikci, ale to, co pozoruje jako trend mezi skutečnou dnešní technokapitalistickou elitou. Psychopatie těchto tříd spočívá v touze po digitální transcendenci, která není ničím jiným než touhou opustit závazky materiálního světa poutající k čemukoli lidskému nebo prostě jen snahou vyhnout se pociťovanému, vnímajícímu utrpení. Tento „nízce materiální“ svět pak může být zničen se všemi lidskými i mimolidskými formami života.

Technologie povznesení lásky

Kvantitativně zvýšená konektivita dnes vede k nárůstu distance mezi lidmi. Nejsou schopni odpovídat na tolik zpráv a zvládat tolik emocí a informací, jako kdyby starý lidský mozek a emocionální kapacity lidského těla byly příliš slabé na to unést novou úroveň propojení. Co když je však problém právě v neschopnosti pojmout potencialitu, která se v hyperkonektivitě ukrývá? Možná potřebujeme zásadnější – a tedy nejen kvantitativní, ale také kvalitativní – proměnu a posílení emocionality, posthumanistickou expanzi schopností empatie, kde se kvalitativní možnosti spojení a lásky vyrovnávají s kvantitativním nadbytkem. Je třeba jiného posthumanismu než toho neoliberálního – posthumanismu, který vynalézá kvalitativně nové formy komunikace, který bude prohlubovat a sofistikovat tělesnost, nikoli ji eliminovat. Namísto posthumanismu unikajícího do mrtvolného klidu digitální transcendence je žádoucí posthumanismus, který experimentuje s novými formami komunity a oživuje utopické fantazie „nových způsobů lásky“ mimo dystopii dneška.

Takový utopismus má v historii autonomních hnutí precedens ve dvou „létech lásky“, na konci šedesátých a přelomu osmdesátých a devadesátých let. V obou případech byla rozbuškou (kromě podstatných kulturních a politických pohybů) dostupnost nové technologie expanze vědomí. Pro hippies šedesátých let to byla hlavně psychedelika typu LSD – ve své době nové a radikální neurotransmitterové technologie probouzející intenzitu cítění, reanimující barevnost smyslového vnímání. LSD je neurální technologií, která však neupozaďuje tělesnost (ani nepříjemnou a komplikovanou stranu života), ale naopak se vším všudy probouzí anarchické a erotické, „animální“ síly duše. Proto je také společensky nebezpečná pro šedou a unavenou společnost neschopnou obsáhnout emocionální intenzitu. Vede také k tomu, že se člověk přestává identifikovat jako izolovaný atomický jedinec a rozpouští se v preindividuálních proudech života a energie. Odtud pak také kolektivní étos „prvního léta lásky“. Pověstné tenkrát byly i komunitní experimenty s telepatií – přímou percepcí jiných myslí –, kterou psychedelika údajně umožňovala.

Utopie technologicky zprostředkovaného skupinového vědomí se vrátila s milenialistickou rave kulturou a kyberkulturou („neo­-hippies“), kde roli rozbušky sehrál nástup internetu a nových syntetických drog expandujících kapacitu empatie (MDMA). Podle Pierra Lévyho, jednoho z filosofických průkopníků kyberkulturního hnutí, byl étos internetu v tomto raném momentu nesený „spirituální“ touhou po vytvoření kolektivního, propojeného pole vědomí bytostí obývajících Zemi v jakémsi až mystickém elektronickém „zásvětí“. Digitální zpráva je ne­-lokální komunikací na dálku, technicky zprostředkovanou telepatií. Tento „okultní“ rozměr digitality a internetu jako formy telepatie dál žije například v postinternetovém umění typu hudebního žánru vaporwave, jehož estetiku rozvíjel například enigmatický umělec známý jako t e l e p a t h テレパシー能力者. Mysticismus vaporwave umožňuje prožít zvláštnost toho, co žijeme každým okamžikem, aniž bychom to běžně vnímali: že jsme telepatickou ne­-lokální komunitou.

Zmiňovaný Douglas Rushkoff (který dnes varuje před nebezpečím psychopatické digitální transcendence elit) sdílel ještě v devadesátých letech digitální utopismus. V knize Klub extáze (1997, česky 2002) popsal jeden takový experiment se skupinovým vědomím, kdy se parta známých sebrala a v opuštěné továrně se rozhodla vytvořit ráj na zemi – a rozpustit individuální vědomí v extázi digitální lásky překonávající hranice času a prostoru. Prostředkem k tomu jim byla nová elektronická hudba, kybernetické technologie a virtuální realita, drogy, knihy o magii a komunitní život. Již zde se setkáváme s vizí kyborgizace člověka, která současně neměla nutně znamenat zrušení tělesnosti či emocionality, ale naopak jejich prohloubení; objevení nových dimenzí těla, sdílení a empatie.

Přes očekávatelně groteskní selhání experimentu Klubu extáze nicméně tento sen žije dál. Překonání separace individualismu na konci časů je jedním z klíčových motivů západní metafyziky (Hegelovy či Marxovy, ale také křesťanské a judaistické). A nesnaží se vývoj „telepatických“ digitálních komunikačních technologií vést přesně tímto směrem, k nahrazení roztříštěné mnohosti atomů plnou propojeností a sdílením? V současnosti vede vyšší konektivita k přehlcení a izolaci, ale pokud by zde byla na vině spíš kapitalistická komodifikace vztahů než technologie sama, pak se v hyperkonektivitě dneška možná již ukrývá komunismus budoucnosti jako přítomná možnost čekající na uskutečnění. Ambice technologie přímého propojení myslí, mind­-linku, jsou skutečně „teologické“ – ač dosud nepředstavitelné v konkrétních obrysech, jakkoli první experimenty s přímým přenosem myšlenek v minulých letech slavily úspěchy.

Spekulace o světě po příchodu mind­-linku jsou hlavním námětem trilogie Nexus (2012, 2013 a 2015) amerického počítačového vědce a spisovatele Rameze Naama. Svět blízké budoucnosti je proměněný experimentální drogou „nexus“, umožňující vzájemné propojení myslí na dálku (a také čtení a manipulaci myšlenek). Před očima čtenáře vyvstává plejáda kognitivních vědců, politických aktivistů a neuroaktivistů, umělců, podzemních biohackerů, mystiků, stejně jako státních špionů nebo posthumanistické neo­aristokracie – a ti všichni se snaží potenciál mind­-linku využít k rozdílným účelům. Vidíme dystopické příklady mentální manipulace, ale i utopické experimenty skupinového vědomí otevírající radikální empatii a možnosti lásky. Erós ožívá tam, kde se rozpouštějí hranice dělící dvě duše, v propustnosti slov, emocí, obrazů, komplexních krajin nevědomí a snů, hlubin osobnosti, toho, co by jinak nikdy nemohlo být artikulováno. Vidíme rituály rave party blízké budoucnosti, na kterých lidé proplétají subtilní tkaniva kolektivního vědomí. Potěšení jednoho je potěšením všech a naopak (představa kompetitivního jedince tedy ztrácí smysl). Mniši v klášteře díky nexu splývají v jednu entitu s mnoha těly. Vidíme vojáka, kterému pacifistická skupina pomocí nexu ukazuje svět z perspektivy obětí, které mučil. Závoj militaristické státní ideologie, jež umožňuje vraždit, mu padá z očí v momentě, kdy fyzicky prožívá svět perspektivou druhého. Nexus způsobuje explozi kvalitativně expandované intersubjektivity a je vším možným, jen ne poklidnou digitální transcendencí.

Mind­-link by tak umožnil povstání toho, co Karl Marx nazýval „všeobecným intelektem“ – spojením kreativity myslí umělců, myslitelů, vědců a všech dalších v tvorbě nových postkapitalistických světů. Ne vyhasnutí touhy, ale její kolektivní reartikulace; reanimace světa. V těch nejutopičtějších možných spekulacích snad i propojené pole vědomí planety – a potřebujeme koneckonců k úspěchu v současné vzpouře proti zkáze něco menšího? Zůstává samozřejmě otevřenou otázkou, do jaké míry je mind­-link pouhým snem technooptimistů (který navždy zůstane jen námětem spekulativní fikce) a do jaké realitou, která nás skutečně čeká. Je však poměrně jisté, že k expanzi kapacit lidského mozku a možností propojení vědomí v té či oné podobě v budoucnosti dojde. Pokud nemá vést pouze k mentální kontrole, digitálnímu povznesení elit mimo hmotu a lidskost a zničení nás ostatních, bude její přesměrování k utopickým cílům nových forem spolubytí kulturním a politickým cílem příštích let.

Autor studuje sociální vědy.

3. místo v esejistické soutěži Technologizace lásky v 21. století, podpořené Státním fondem kultury.