Při každém využití chatovací služby nebo sociální sítě probouzíme k životu svůj obraz. Ten je však utvářen podle pravidel, která určil někdo jiný. Cílem této cesty kyberprostorem může být třeba seznámení.
V tom rozvržení něco schází. „Stack“ (balíček) filosofa Benjamina Brattona má být totálním modelem komputační současnosti, ale v těch sedmi vrstvách globální výpočetní infrastruktury jako by chyběly emoce: ať už jako vrstva sama (filtr, kterým prochází vše ostatní), nebo jako vektor (když posíláme emocemi nabité části našeho já celým systémem).
Technologizovaná láska mě nezajímá ve smyslu konkrétního aparátu nebo konkrétních technologií, které tenhle nostalgií a romantismem nabitý cit zprostředkovávají, ale jako emoční substrát kybernetické současnosti, která svými rozměry předčila proroctví z devadesátých let, a svou kluzkostí mu nedostála. Láska nikoli jako otázka, jestli se jde zamilovat na Tinderu, ale láska jako nejniternější emoce rozdrobená racionalitou osvícenské technosféry a fragmentovaná na bity, bajty, binární opozice přidělované jako údaje v databázi. Lze v takové situaci vůbec najít možnost emancipace?
Mezitím romantické pojetí lásky ani náznakem neumírá. Alespoň jako mýtus stojí na předpokládané autenticitě – nenaplnitelná tužba po absolutnu, Sehnsucht, totální extáze citu je možná jen tehdy, vychází-li z nějakého bytostného původního Já. Jestliže filosofové šedesátých let hlásali, že je původnost lež, dnes jsou důkazy všude kolem nás. Kybernetické odkouzlení prvotního mýtu o skutečnosti našich pocitů a naší (sebe)lásky se hlásí o slovo s každým uděleným superlajkem.
+++
Využívám záminky této soutěže k oprášení několik měsíců starého Tinder matche: „Psaní o technologizaci lásky do A2 je skvělá příležitost otevřít tady diskuzi.“ Na profilu měla ve fotkách něco s Deleuzem, velké rty a piercing nad zuby – ideální divadelní výkon. Sice jsem četl Světlou komoru, ale jestli je to punctum, nebo jen moje pudy, nepoznám. Uvidíme, jestli čte taky levicové časopisy…
Performance já
Kybernetická logika funguje na základě maximální extrakce informací do strojově čitelných dat, algoritmizaci nahodilých chování do předpovídatelných vzorců, redukci spojitých fenoménů (ať už je to teplota, tlak vzduchu, vzrušení, množství endorfinů nebo zamilovanost) do řady digitálních čísel. Při této operaci se mnoho ztrácí a zároveň mnohé objevuje. Na této podstatě moderních technologií, které vlastně nejsou o nic moc víc než jen nějaké vzácné kovy, plast a křemík, v nichž se vyměňují jedničky a nuly, pak vyrostla celá postprůmyslová odvětví vytvořená za účelem kategorizace zkušenosti. Programátoři, UX a UI designéři, weboví grafici, testeři, A/B testeři, focus group organizátoři, taky marketéři – a na konci řetězce jsme my, konfrontovaní už nikoli s fenomenálním, ale s kyberfenomenálním světem, do nějž se kybernetický bias přítomný už v základech moderní techniky propisuje skrze všechny vrstvy (zde vložte citaci Martina Heideggera, jenom upravenou – namísto toho, aby moderní technika zjednávala přírodu jako vždy použitelný zdroj, zjednává člověka jako vždy počitatelnou, srovnatelnou, do posledního dílku analyzovatelnou jednotku; ano, ta úzkost je hmatatelná).
Výsledkem je specifický performativní modus operandi člověka vklíněného mezi bortící se a fragmentující se staré struktury, nové formy spektáklu (přiznávám: youtubeři jdou stále mimo mě) a požadavek účastnit se nekonečného znakového divadla – Instagram, Tinder, Pinterest, Badoo, Facebook, Bumble, Twitter, Tumblr, já, já, hashtagy označující nikoli pouze hudební žánry nebo obsahy zpráv, ale sociální kruhy na síťových grafech datových analytiků. Jsem hranou grafu, nebo jeho středem? Jako by možná nebyla už hlavní aspirace být někým, ale propojovat. Vkrádá se myšlenka, jestli na odhalení téhle skutečnosti nestojí náš budoucí úspěch v takzvané ekonomice pozornosti, v níž je sociální kapitál důležitý stejně jako udržitelné bydlení.
Jestliže je až do zoufalého klišé omílaná pravda, že všichni hrajeme divadlo, platná, dnes je doba postdivadelní. Osobní exhibice, přitakání módním trendům na instagramových profilech nebo opakování kulturních vzorců (goth girl, trash girl, bodybuilder, adventurer, prostě normální holka, sarkastická bitch, intelektuál, studentka fildy, nebinární turisté a tak dál)… Nabízí se námitka, že tohle všechno tady bylo odedávna, byť jinak. I když nadáváme na „tinderizaci společnosti“, povrchní jsme přece byli vždycky. Jenže nový performativní režim se od starého odlišuje. Zatímco dříve bylo pódium sociální performance obtažené páskami ze sociálně-politicko-ekonomických poměrů, dnes se k nim přidává ještě substrát ukovaný uvnitř coworkingových hubů – nudging duše, UX designovaná zkušenost a sebeodraz v digitálním zrcadle. Pódium jako by mizelo a končilo ve virtuálnu, kde už na nás čekají předem připravené kolonky – věk, záliby, naše Spotify hymna. Kategorie vyladěné k tomu, aby se do nich naše ega pohodlně a bez velké práce rozložila. Intenzifikace diference, která ale vytváří stejnost. Za vztahová traumata minulosti mohli naši rodiče, ta dnešní se oživují, když vidíme další inzerát na StartupYardu.
Performance já se totiž odehrává v prostoru spoutaném pány kyberprostoru. Kde je ta svoboda, kterou slibovaly feministické kolektivy v devadesátých letech? Ať už jsou to moderační pravidla (menstruační krev ne, pánské bradavky ano, ženské bradavky ne, ženské dvorce ano, násilí skutečné ne, násilí virtuální ano, protože prodává), nebo prostě jen design systémů, s kterými přicházíme každý den do styku, všechno nás nutí kategorizovat se. Upravovat jak chování, tak naše chápání sebe samých – je to trojrozměrný spletenec dialektik, kdy náš vztah k sobě vytváříme nejen skrze odraz přicházející ze světa venku, ale také vlivem ozvěn z toho virtuálního. One-to-many, říkají učebnice mediální teorie, ale také many-to-one, i když ta mnohost je často jen tušená, případně počítaná v lajcích vedoucích nakonec k úzkosti z popularity.
Lidský hrací automat
Nedávno jsem viděl dokument o čínských streamerech. Jejich fanoušci jim posílají virtuální dárky, které se započítávají do každoroční soutěže o nejpopulárnějšího streamera nebo streamerku. Vyšponovaný hyperreálný kapitalismus kumuluje virtuální peníze za virtuální hotovost utracené ve virtuálních dárcích. Když jsem poprvé zapnul Badoo, ohromilo mě, jak se tomu podobá – osobám romanticko-erotického zájmu můžete poslat virtuálního plameňáka v přepočtu za pět set korun nebo třeba blyštivý prsten. Na obrazovce bliká „everybody likes gifts, right“ (dárky má přece každý rád) a nahoře se s každým lajkem a swipem plní loading pruh: ještě pár, ještě několik – a najdeš svou vyvolenou. Jako by komodifikace prosakovala skrze displej, ochranné sklo i kůži až do nervů a mířila do mozku, který se snaží tu kognitivní disonanci zpracovat, protože swipuju dál. „Slot machine“, hrací automat, ale s lidmi. Kdyby Marx žil dnes, psal by o tomhle odcizení?
+++
Politická ekonomie neoperformativity je neúprosná. Když nezaplatíš, tvůj profil bude mít nízkou prioritu. Když zaplatíš, uvidíš, kdo ti dal lajk. Když nezaplatíš, stránku tvé neziskovky nenajde nikdo. Taktiky marketérů jsou dobře popsané, ale často se v diskusích zapomíná na mediátor všech směn odehrávajících se na tomhle podivném datasférovém trhu – emoce, touhu, lásku. Předponu „kyber-“ si často asociujeme s mrtvolným chladem, s androidem s vybitými baterkami, s temným hukotem datových center, něčím, co funguje jen díky umělému teplu a přirozenému řádu se tak nějak vzpírá. Na mýtus devadesátých let, ve kterém filosof Nick Land staví kybernetickou singularitu jako odpor proti terminálně se zvyšující, nespoutané sluneční energii, bychom měli rychle zapomenout. Čím dál jasněji se ukazuje, že teoretici takzvané libidinální ekonomie měli pravdu. Jen na rozdíl od nich už za naše touhy nemůže jen reklama a mediální obrazy, ale také samotný design systémů, s nimiž přicházíme každých pár minut do styku.
Na jedné straně tedy máme onen tlak na performativitu zarámovaný vlastnostmi platforem, na druhou stranu nutkání, personalizovanou obsesi ještě na chvíli se ponořit do světa připraveného k instantním dávkám nálad – ať už dobrých nebo špatných, protože klik je klik, konverze je konverze a i naštvaný uživatel, který si ze zoufalství koupí Tinder Plus, může zaplatit teambuilding vývojářům v Silicon Valley. Brattonovská megastruktura je tak poháněna nejen materiálem (coltan s příměsí dětské krve), infrastrukturou (podmořské kabely, protokoly) a prostými pravidly trhu, ale paralelně je s ním na všech úrovních propletena cirkulace emocí. Větvící se, nekonečná síť, teritorium, ve kterém jsme lapeni skrze smartphone, tablet, počítač.
+++
Během psaní tohoto textu jsem Tinder (zatím) zkontroloval dvakrát. Poutník nad mořem profilů, Match Will Tear Us Apart Again, Friday I’m in ONS, OK, Relationship Algorithm. OK, next…
Tinderizace lásky
Kybernetizace napadá jako virus naše já, náš mozek, naše sociální zvyky. Není to však nějaký nový totalitní řád dohledu ani kyberpunková totalita – spíš prostě nový svět, na který si teprve zvykáme a který jsme v kyborgském aktu transsubstanciace nechali splynout s naším. Na rozdíl od literárních a komiksových představ o halucinačním prostoru, kam se dostaneme pomocí speciálních přístrojů, je tahle vrstva přítomná pořád. Opt-out není možný, protože technologie čím dál víc prorůstá řídicími procesy našich měst a firem, politikou i popkulturou. Pokaždé, když nahraju novou fotku na Instagram, otevřu libovolnou chatovací službu, probouzím k životu svůj obraz, abych ho poslal do kyberprostoru na další pracovní směnu – jejímž cílem může být, a teď se začínají věci propojovat, třeba seznámení.
Není divu, že seznamovací aplikace a vůbec vztahový život vyvolává dílem morální paniku, dílem fascinaci a dílem podivnou úzkost, kterou najdeme v tinderových profilech, jež jsou soudě podle popisků míněny ironicky. Oblast lásky a citů považujeme stále za jakési výsostné království lidství. Jakkoli jsou nároky kladené na mezilidské vztahy poplatné ideologiím doby, představují zároveň také podvědomý lakmusový papírek přicházejícího řádu. Ať už je to Tinder, Bumble nebo připravovaná randící služba Facebooku, právě na nich se v podivné asambláži střetávají všechny prvky kyberreálného bytí ve své nahotě – performativita stlačená do pár kolonek, jež platforma nabízí, libidinální ekonomie (ať už je to dopaminová jiskra při úspěšném matchi nebo superlajk v 25procentní slevě) i podivná efektivizace seznamování v podobě rychlého swipování na (přiznejme to) toaletě.
Dějiny se vyprávějí skrze radikální zlomy. Jenže perspektiva velkých dějinných pohybů dost možná v plíživém, postglobálním světě nestačí („post-“ proto, že i fyzické teritorium nahradila data a platformy) a politicky uvědomělý život si žádá hledání stop nadcházejících změn. Benjamin Bratton také mluví o „inverse uncanny valley“ (inverzní tísnivé údolí), které zažíváme, když nahlédneme sebe jako soubor dat. Tinder má k této zkušenosti blízko. Ať už chvění, které při používání zažíváme, vyvolává funkce Smart Photos (testuje vaše fotky, aby vybrala tu potenciálně nejúspěšnější) nebo samotná algoritmická podstata věci, s níž všichni do vstupujeme do hry, dost možná tato bytostná nejistota odhaluje to, co celou dobu tušíme, ale nechceme si to přiznat. Nikdy jsme nebyli autentičtí a už vůbec to neplatí dnes, když se stáváme herci nikdy nekončící performance, jejichž skutečné já je rozprášeno mezi nespočet databází. Ona proklínaná tinderizace lásky vyvolává existenciální úzkost – vztahové platformy operují v oné z posledních výsep skutečné touhy, skutečného citu, skutečného pnutí. Autenticita neexistuje. Všichni jsme možná zvířata, ale zvířata, která se kousek po kousku mění v kyborgy spoutané algoritmem pro analýzu big data.
Já jako síť multiplicit
V situaci, kdy není žádné prapůvodní já, na které by se dalo odvolávat, je možné všechno. Místo jednoho centra objevujeme síť multiplicit, i třeba takové lakování nehtů najednou nemusíme poměřovat vlastní reflexivní „autentickou“ estetickou hodnotou, ale stáváme se součástí mocenské hry znaků, která probíhá v ontologickém vzduchoprázdnu. Stáváme se rozbíhajícími se entitami, jejichž sémiotické vektory omezuje jen totalizující mocenská struktura. Jak ji destabilizovat, je až druhá věc. Nejprve se musíme zbavit struktury, která pod maskou falešné danosti omezuje naše konání s fenomenologicky mnohem bolestnější naléhavostí.
+++
Existenciální dezintegrace má ale emancipační potenciál. Láska jako kategorie lidského bytí i jako emoce byla vždycky ve vleku normativity a pod útokem méně či více přísných nároků na to, jak má vypadat a být projevována. Není přitom náhoda, že se naše fragmentace děje tak trochu po konci filosofických dějin.
Konec velkých příběhů (ty nově vznikající jsou jen poslední reakcí na úzkost z konce jistot) vedl spolu s rozrušováním žité zkušenosti technologiemi (chtělo by se říct spíš exponenciálně narůstajícím rozrušováním) k vytvoření ideálního prostoru pro stimulaci představivosti. Aniž bych chtěl sahat k módním nálepkám, dnešní doba je zcela očividně, a to ve velmi konkrétním smyslu, akcelerovaná. Tempo a tlak politicko-ekonomicko-technologických poměrů nás nutí reflektovat vlastní pozice, znovu každý den zjednávat naše postavení. I ze sutin jde postavit něco nového, a to platí i pro naše city a představy o milostném životě. Kolektivní deziluze z odkouzlení lásky jde uchopit dvěma způsoby – buďto jako důvod k nostalgii po falešném romantismu, nebo jako motivaci vystavět nový koncept tohoto možná nejniternějšího lidského pocitu. Postupující technologizace lásky ukazuje, že konzervativní představy o mezilidských svazcích brzy mohou být pasé. Trochu smutné je jenom to, že co nezvládly dekády queer teorie, dokázala firma s aplikací na flirtování.
Vektory úniku z normativity předkládané předchozími generacemi nejsou ale zřetelné na první pohled. Zastiňuje je nános nostalgického konzervatismu, snahy řídit životy druhých ve prospěch fantomového a totalizujícího společenského ideálu. Uprostřed morální paniky je často slyšet hlavně hlas těch, kteří ztrácejí neférovou moc nad ostatními. Projekt redefinice lásky nutně narazí na řadu problémů – na stále pevné patriarchální struktury, výsostně osobní limity v podobě žárlivosti, majetnictví, tlaku na reprodukci nebo sociální ostrakizaci uvnitř vlastních komunit.
Jednu esencializující definici si ale dovolím: pokud je podstatou lásky přijetí, cesta ven je zřejmá. Trhliny v plátně chimérické lásky jsou čím dál viditelnější a přibývají s každou zprávou poslanou přes mobilní aplikace, které údajně způsobují morální úpadek. Ale i zdánlivě negativní posuny jde využít produktivně. Svobodomyslná společnost je pouze společnost, v níž lze svobodně milovat.
Ať vykvetou tisíce lásek! Monogamie, polygamie, otevřené vztahy, polyamorie, láska mezi přáteli, intimita mezi muži a lásky příliš odvážné na to, abychom si je vůbec dokázali představit. Jednota v mnohosti, mnohost bez jednoty.
Singularita nakonec nemusí znamenat ztrátu duše ve stroji. Co když stroj potřebujeme k tomu, abychom duši vůbec našli?
Autor je kulturní publicista.
2. místo v esejistické soutěži Technologizace lásky v 21. století, podpořené Státním fondem kultury.