Výstava When the time Swirls, when it turns into a black hole je zaměřená na nepříjemné, cizí pocity uvnitř vlastního těla. Kurátorka Maija Rudovska chtěla „zpřítomnit zkušenost dospívání“, vystavená díla se ovšem obejdou i bez doprovodného textu – sama o sobě dokážou vzbudit ty nejodpornější pocity.
Orientace v rozlehlých prostorách pražské galerie Futura není vždy jednoduchá a přímočará. Hned po zabouchnutí vchodových dveří je člověk doslova postaven před volbu ze čtyř směrů prohlídky. Pokládala jsem to vždy za způsob, jak se vyhnout rutině a bezmyšlenkovitému opakování stejných kroků, a současně za narušení jakékoli linearity ve výstavách . Až do své poslední návštěvy jsem si však neuvědomovala, kolik rutiny moje prohlídky i tak obsahují. Práce Marka Thera shrnuté pod název Ospalek, nalézající se v přízemí hned vedle vstupu, slouží jako dobrá kulisa pro úvod do výstavy When the time Swirls, when it turns into a black hole. V zadních místnostech Therovy výstavy lze zachytit záblesky toho, co přijde: například při čekání na video Baum jsou z míst, kam jsem směřovala, slyšet odporné zvuky. Po zhlédnutí videa jsem nelenila a vyběhla po schodech zpátky z temnotemné místnosti nahoru, snad abych unikla tísnivé tmě a děsivé směsici čvachtavých zvuků a tikání starých bicích hodin. Připravila jsem se tak sice o jeden z možných vstupů, ale podruhé v Ospalku jsem se nenechala odradit nekonečným množstvím záclonek a závěsů, které skoro jako by mi v proniknutí do dalších prostor chtěly zabránit, a konečně jsem vkročila do skupinové výstavy kurátorky Maiji Rudovské.
Odpor a zmatení
Při sledování spíše vtipné nežli popuzující pornografické koláže od Darji Bajagić jsem z následující místnosti poslouchala dětskou píseň o abecedě zpívanou hlubokým, strašidelným hlasem. Za písní jsem se vydala s takovou zvědavostí, že jsem si jen letmo prohlédla kovové konstrukce obalené načervenalou hmotou, okolo nichž jsem prošla. Ve videu Laury Gozan, odkud onen hlas vycházel, bylo však jasně ukázáno, co se na oněch kovových konstrukcích nalézá: tvary, které vzdáleně, zároveň ale dostatečně věrohodně připomínají kusy lidského těla. To byl moment, kdy jsem začala panikařit a rozhodla se rychle zamířit k dalšímu dílu; poblikávající obraz typického hororového domu mé vyděšení však ještě posílil. Do další místnosti jsem pospíchala s takovou vervou, že jsem si málem nevšimla, že schody, které se na onom místě snad vždy nalézaly, jsou pryč. Tohle narušení řádu a odejmutí zcela banálního prvku, který se ukázal být mou velkou podvědomou jistotou, mě dovedlo k naprostému niternému zmatení.
S bušícím srdcem jsem se vracela opět přes Therův Ospalek a snažila se pochopit, co jsem to zrovna viděla a zažila. Mísily se ve mně pocity odporu a fascinace přesně tak, jak je vylíčila Julia Kristeva ve své knize Pouvoirs de l’horreur. Essai sur l’abjection (Moc hrůzy. Esej o abjekci, 1980), když psala o pocitu čirého znechucení, který je zasazen tak hluboko v samotné divačce, že přestane poznávat sebe samu. Snad právě souhra děl vyjadřujících – slovy Kristevy – „to mezi, to nejednoznačné, to smíšené“, jako je instalace a video Laury Gozlan, s prostory galerie, jež jsou ztělesněním něčeho, co „narušuje identitu, systém a pořádek“, dělá z výstavy When the time swirls dokonalou ukázku současného abjektivního umění.
Pocity místo diskursu
Konstelace děl Laury Gozlan, Dennise Coopera, O. B. de Alessi a Michaela Salerna je tak silná, že zbytek výstavy se stává pouhým křovím, v lepším případě jej můžeme vnímat jako odpočinkovou část vhodnou pro vyrovnání nálady. Zatímco videa a zvukové stopy se v galeriích často nechtěným překrýváním navzájem ruší, v případě When the time swirls zvuky doléhající z vedlejších místností vytvářejí děsivý podklad pro dílo, před kterým právě stojíme. Návštěvník tak nikdy nezažívá jen jedno dílo, vnímá jich hned několik najednou. Slovo „zažívat“ se tu stává naprosto klíčovým. V době, kdy se většina výstav současného umění opírá o diskurs, ukrývající se častěji v kurátorských textech než v dílech samotných, je takovýto zážitek v podstatě nepředvídatelný.
Já sama jsem kurátorský text otevřela až při druhé návštěvě, když jsem byla odhodlaná k celku přistoupit seriózněji, nebylo to ale potřeba. Naroubování abjektového umění na téma dospívání a odporu teenagerů k sobě samým působí trochu násilně a text se jeví jako nepotřebná nástavba, místo aby díla spojoval. Ačkoli je expozice prostorově nevyvážená – všechen děs se odehrává v pár malých místnostech, zatímco ty největší prostory jsou vyhrazeny pro hrstku do celku nezapadajících objektů Radka Brousila –, rozhodně se jedná o jedinečnou výstavu, která mi ještě nějakou dobu bude doslova ležet v žaludku.
When the time swirls, when it turns into a black hole. Futura, Praha, 3. 12. 2019 – 9. 2. 2020.