Teď tady byl

Když Petr Borkovec píše, „dějí se věci mezi nebem a zemí. Ta podezřelá situace vypovídá něco hlubokého o jazyce a umění slova. A také o přítomnosti, o hrubých, odtažitých a sebejistých dnech i vztazích, které žijeme.“ Tohle úsečné hodnocení své nejnovější knihy, souboru kratších publicistických textů s těžkopádným, zrcadlovým titulem Petříček Sellier & Petříček Bellot, si vlastně Petr Borkovec napsal sám, já jen zaměnil první slova. Paradoxně je to jedna z mála pasáží knihy, v nichž je autor klasicky vážný, po vzoru vousatých koryfejů slova, pro které je psaní věčným prostředkem myšlení o člověku a zádrhelech života. „Paradoxně“ proto, že tu Borkovec naoko plní žánrové zadání sloupku nebo ranní rozhlasové úvahy, kde se od něj očekává duchaplné převalování myšlenek na jazyku, a přitom si píše svoje. Obvykle se nechá unést přesně odpozorovanou bezvýznamnou událostí, kterou přes patra anekdoty, fejetonu nebo glosy povýší na plnotučnou prózu. Proto každá snaha číst Borkovcovy texty jako úvahy a číhat, až se v nich zaskví myslitelův moudrý hlen, co oblaží naše trudné dni, musí skončit nezdarem. Říkám to proto, aby se na Borkovce nekladly nesmyslné nároky, aby čtenáři nebědovali nad tím, že drží v ruce literaturu.

Lehkost, nedbalost a ironie

Když si tu podezřelou situaci zjednoduším, děje se tu v zásadě trojí zmatení pojmů, ve všech případech funkční a produktivní. Vzdor nálepce „sloupek“ jsou to črty, žánrové obrázky napsané v tradici nerudovského figurkaření. Jde o to okamžitě navodit scénu a sledem nenásilných autorských komentářů bezděčně rozvinout zápletku. A to je mohutný, paradoxní úkrok stranou od linie současné české prózy, jejíž autoři se pachtí s motivací, postavami nebo kompozičními fígly. Nadepíšou si prázdný list a jmou se pracně převádět závažné téma do příběhu, který by je unesl. Borkovec si něčeho všimne a neudělá víc, než že to popíše. Tíha snažení proti lehkosti nápadu. S citem pro proporce – takže je může různě přehánět – nakonec odvypráví svůj příběh i on. A ještě přitom stačí vyvolat dojem, že se mu příběh přihodil, zatímco jen tak psal.

Vedle matoucího žánru je tu matoucí tón vyprávění. Většina textů se odvíjí lehce, prostoduše, skoro nedbale, jako by se autor chtěl k čemusi přiznat, ale pak si na něco vzpomněl a nakonec se rozhodl, že bude mluvit o něčem třetím. Jemně ironický, poťouchlý tón patří k Borkovcovi jako Ferrari k formuli 1. Je všudypřítomný, nakažlivý, emblematický, Borkovec s ním nebezpečně srůstá. Vyvstane­-li u čtenáře potřeba zvážit důvěryhodnost jeho výpovědi, což se s ohledem na okatě demonstrované reálie autorova života nebo literárních kruhů může dít dost často, nastávají potíže. A klíč nespočívá v inverzním čtení. Neplatí, že to, co autor podává jako samozřejmost, bez přehánění a zrnka ironie, je pravda. A neplatí, že to, co se jeví jako nejnepravděpodobnější uspořádání okolností, má ke skutečnosti daleko. Všechny ty legrácky, pro které dámy v kavárně Fra poslušně otevírají své chichotavé chřtány, jen účinně rozptylují pozornost. Nakonec ani vážný Borkovec není vážný. Je unikavý.

Jakápak upřímnost?

Jestliže čtenář váhá nad pravděpodobností autorovy výpovědi, je to překvapivé vzhledem k tomu, že Borkovec píše sám sebe. Způsob, jakým vyslovuje své já, není ani excentrický, ani samolibý. Je to průvodní jev, činitel všeprostupující jedinečné perspektivy, která nenápadně přepisuje svět, rozpouští přítomnost v minulosti, stále a trpělivě vyvolává a fixuje, čím autor žije a čím rozumí své skutečnosti. Ukazuje to už titul knihy: křestní jména zakladatelů továrny na výrobu střeliva jsou přepsány na Petříčky, takhle to u Borkovce je. „Jakápak upřímnost, jakápak autenticita – nic takového v literatuře není, nikdy nebylo!“

V pasáži citované v úvodu recenze se Petr Borkovec vyjadřuje k situaci veřejného čtení, kterou dovede připravit a ovládnout natolik obratně, že své posluchače opět zavádí. Jako vděčný vypravěč jim uniká v oparu veselých dojmů. A zřejmě to nedělá záměrně. Děje se to. Když se člověk sdostatek nasměje, zahlídne bezbrannou melancholii loveckých potřeb, zádumčivost navštěvované přírody, vlastní osamělost autora, jehož ponorná řeka teče proti proudu času a nejmohutnější je nejdál odsud.

Autor je kritik.