Věčný návrat slasti

„Vsouváš se na mě a pak úplně znehybníš. Jen uvnitř mě jemně tiskneš. Nedovolíš mi, abych se jakkoli pohnul, žádné, ani to nejmenší přiražení, nic. Objímáš mě a pouštíš, vsáváš jenom proto, abys mě po chvíli zase vypudila.“ Podobně jako hlavní hrdina je na tom i čtenář Slasti. Text ho vtáhne a dělá si s ním, co chce. Příběh krátkého – snad trval jen jedno léto, snad celý rok – milostného vztahu dvou mladých lidí ho lapí do hustého přediva tužeb, vzpomínek a představ obou jeho účastníků.

Marta Dzido patří k silným ženským hlasům současné polské literatury. Vydala tři větší prózy: romány Małż (Měkkýš, 2005), Ślad po mamie (Matčiny stopy, 2006), věnovaný její osobní zkušenosti s potratem, a Slast (Frajda, 2017). Dzido je také autorkou dokumentárních filmů zabývajících se historii ženského hnutí v Polsku, Solidarność według kobiet (Solidarita podle žen, 2014) a Siłaczki (Silačky, 2018) – viz rozhovor v A2 č. 19/2017.

Návrat do mytické doby

Když slast pomine, a podobné vzepětí nemůže trvat příliš dlouho, zanechá po sobě hluboký, přetrvávající pocit bezvýchodnosti. Kniha je proto i příběhem o věčném návratu do oněch časů, „in illo tempore“, do dob mýtu odehrávajícího se dlouho předtím, než započala zaznamenaná historie. Návrat tu však znamená cestu k prázdnotě, je jen nádechem ke vzlyku, který nepřijde. Blízkost, jíž nelze nepodlehnout, nutně vede také k nesnesitelnému utrpení: „V realitě jsem tě od sebe odstrkovala ze všech sil, ale přesto jsi ke mně silně a neodolatelně přilnul, usadil ses v mé hlavě, srdci, snech, představách a ideálech. Prosila jsem tě: pusť mě už, ale ty ne.“

Mohlo by se zdát, že román, který má pouhé dvě postavy a vypráví banální, stokrát slyšený příběh, se nemůže úplně vyhnout klišé. Občas se k nim autorka skutečně uchýlí, když vzrušení popisuje větami typu „Napjatá struna okamžik předtím, než z ní vyloudíš zvuk. Tětiva luku natažená do krajnosti těsně před výstřelem. Tikající bomba.“ Celek je ale tak přesvědčivý, že snese i podobné fráze. Hlavní silou knihy navíc není ani tak popis jednoho vztahu nebo vzrušujícího sexu, jako spíš objevování způsobů, jak zacházet s vlastními vzpomínkami, jak mluvit o slasti, touze a lásce.

Reálie a inspirace

Jak ukazuje závěrečná poznámka, autorka se sama hrdě hlásí k četným hudebním, filmovým a literárním inspiracím. Například k polskému režiséru Krzysztofu Kieślowskému, jehož Dvojí život Veroniky (1992) se v textu výslovně zmiňuje. Ještě nápadnější je ale paralela s Kieślowského filmem Náhoda (1987), který sleduje tři možné varianty životních osudů mladého studenta medicíny. Velmi podobně, i když ne tak systematicky jako režisér, si s osudy svých postav pohrává i spisovatelka, která se jednak opakovaně vrací k motivu setkání partnerů po mnoha letech, jednak vypráví alternativní příběhy jejich budoucích životů. Kupodivu tu ale nenajdeme film Láska (2015) od Gaspara Noého, zabývající se podobně jako Slast sexuálním vztahem dvou mladých lidí. Přitom se kdokoli, kdo tento snímek, který vzbudil pozornost hlavně takřka pornografickými scénami, viděl, jen stěží ubrání dojmu, že čte jeho zdařilejší a autentičtější literární předlohu, která se jen shodou okolností odehrává ve Varšavě, a nikoli v Paříži.

V textu jsou porůznu roztroušeny reálie konce devadesátých let, nehrají však podstatnější roli. Autorka připomíná, že tehdy ještě neexistovaly dnes všudypřítomné sociál­ní sítě, umožňující kdykoli a kdekoli bleskový kontakt, není ale jisté, zda by prožívání podobných okamžiků podstatně změnily. Stačilo by pár drobných úprav a román by se mohl i dnes odehrávat na kterémkoli místě v Evropě. Podobně se mezi milostnými scénami sem tam objeví něco z pozdějšího života hlavní hrdinky, která se stejně jako autorka stala známou spisovatelkou, jež však navzdory svým úspěchům nemá cestou z autorského čtení ani na kávu – stačí, aby se trochu opozdil honorář.

Návyková směs

Ve stále se zrychlujícím střídání perspektiv obou hrdinů i časových rovin postupně ztrácíme orientaci podobně jako při sledování rychlé střihové scény ve filmu. Nejsme si už jisti ani tím, kdo o kom vypráví. „Kdo je kdo? Kdo se na koho dívá? Kdo kdy co komu říká a o čem? A proč říká to, co říká? A kam v té scéně postavit kameru? Nemáš tušení. Ztratil ses. Nevíš.“

Slast je výjimečná tím, jak soustředěně se věnuje zdánlivě už vyčerpanému tématu. Zvláštní, návyková směs naplno prožívané rozkoše a současně smutku po nenávratně ztraceném z ní dělá cosi jako melancholickou píseň, jíž toužíme naslouchat znovu a znovu. V domácí literatuře bychom podobné dílo nejspíš hledali jen stěží.

Čtenářskému zážitku napomáhá i kvalitní, hladce plynoucí překlad Anny Plasové. Pozoruhodná je osobní iniciativa překladatelky – na českém převodu románu začala pracovat brzy po jeho polském vydání, ještě předtím, než se knize letos dostalo vyznamenání v podobě Ceny Evropské unie za literaturu. Jde tak o první vydaný překlad do cizího jazyka.

Autor je překladatel.