Vraždění života - básnická redukce

Jan Zábrana, jeho básnický cyklus Zeď vzpomínek ve verzi poslední ruky (1983), rok před autorovou smrtí – to byl úkol proplout mezi cynismem ublíženosti a cynismem zapomnění. Vědomí několikanásobné životní křivdy (věznění rodičů, nemožnost studovat, nemožnost publikovat) živilo i trávilo materiál jeho litanických, improvizovaných „autotextů“, číslovaných jako Ortenovy elegie od první po devátou (osmá chybí, neexistuje). Vnímám, jak obraz básníkovy osobní zkušenosti hořkne s přelomem šedesátých a sedmdesátých let, kdy jádro souboru vzniká, povětšinou pozdě večer, v osamělé klubovně tatranské ubytovny. Tehdy se Zábrana domnívá, že se ocitl v polovině života, což jej uvrhuje do bezvýchodnějších obav, což mu skýtá naléhavější připomínky pokaženého osudu, kdy už se hraje bez trumfů mladosti, s protézami stáří. Dodatečně připojené texty (1972 a 1983) jeho rozčarování nad promarněným, protrpěným časem vyjadřují akutněji, jsou vulgárnější, monotematičtější, prázdnější.

Na rozdíl od ublíženosti, která autorovy snahy vypovědět se rozleptává, slibuje zapomnění perspektivu nevyhnutelně, biologicky životnější. V mezičase však Zábranův cit pro křivdu zbytněl. Bylo by příliš nemorální, kdyby se pokusil od minulosti oprostit jednou provždy? Kdyby se ji rozhodl už nezveřejňovat? A psal by pak ještě?

Ve Zdi vzpomínek se staré rány spolehlivě otevírají s proměnou společenské situace po krachu pražského jara. Doba přináší nelibé podněty, četná pozorování lidské zhůvěřilosti, která básníka utvrzují v pocitech zmarnění. „Bejt v ráži“ je teď možná znamením života. Zábranovská přinasranost, dobře známá z deníků Celý život, ruší kompozici, kazí chuť věc dokončit. Co může autor bez naděje na zveřejnění? Vydá se prorazit stravující vztek slovy, a pak se dusí verši, jejichž razance jej… překvapila?

Něco však Zábrana při psaní Zdi vzpomínek objevil. Zjistil, že „fixace stylu je vraždění života“. Uvědomil si, že nepříhodné podmínky dělají divy. S tím, co dnes o Zábranovi, o jeho životě a strádání, víme, není pro nás obtížné rozkrýt sítě návratných motivů, pochopit, nakolik se jeho zjitřené vzpomínky mísily v obraze, který – ve výsměšných rýmech a „slovních šarádách“ – začal promítat na zeď papíru 30. ledna 1969 za pobytu ve Vysokých Tatrách.

Koláže autorských neuróz a parodovaných lidských výkladů skutečnosti (křesťanství, komunismus) psal s neuvěřitelným napřením, které snad bylo i úlevné. Sám sebe jimi motivoval k životu bez dalších úhon. Nebyl mu však jeho morální krunýř poněkud těsný, jakkoli se nelze divit, že mu narostl?

Když dnes básníci píšou podobně sebezáchovné texty, i oni řetězí obrazy vymodelované na základě nezřetelných osobních motivů a za tlaku nehostinné současnosti. Jenomže situace je podstatně jiná. Jejich verše jim prakticky kdokoli vydá, případně si je vydají sami. Oni nepíšou jako lidé po uši zabředlí v neřešitelných svízelích, píšou v teple klimatizované kavárny, na očích komukoli, kdo se chce dívat. A jejich životy dekoruje úzkostlivě pěstovaná neuróza, obvykle na trase matka/otec – syn/dcera, nebo útulný environmentální žal.