Za oponou nikdo nesmí stát

Od seriálů z původní produkce HBO jsme si zvykli očekávat především jistotu, stabilitu a spolehlivost. To znamená tvorbu vždy přinejmenším solidní, řemeslně zdařilou, bez zásadnějších kvalitativních výkyvů. Současně to ale mnohdy znamená i jistou kreativní opatrnost, repetitivnost či schematičnost. Obojí přitom najdeme i v seriálech HBO, jež za poslední roky vznikly v české produkci. Například Mamon (2015) či Pustina (2016) představovaly ukázkové lokální odvozeniny zahraničních televizních žánrů (skandinávská krimi) a tendencí (ponurá autentizující stylizace). Šlo o chytře manažované výrobky, jež zároveň uvízly ve dvojí pasti mezi importem a exportem. Tyto seriály složitě hledaly vlastní identitu pod tlakem inspiračních zdrojů či producentských připomínek. A vedle toho musely také vyhovět vývozním požadavkům a být dostatečně srozumitelné a pokud možno úspěšně vysílatelné i v zahraničí.

Velký obraz dějin

Bedlivě kontrolovaná přívětivost k meziná­rodnímu televiznímu publiku je patrná i na novém českém seriálu z produkce HBO s názvem Bez vědomí. Šestidílné drama kultivovaného, dobře situovaného páru emigrantů, který krátce před listopadem 89 uvízne po návratu domů v zákulisních hrách západních a východních mocností, si však přesto uchovává výlučný styl a osobitost. Není to jen opečovávaný produkt, ale autonomní dílo s rozpoznatelnou uměleckou koncepcí, jež nadto sděluje podstatné věci o naší postsocialistické realitě.

Zmiňovanou koncepčnost Bez vědomí mů­žeme nejpřesněji zachytit a popsat jako dva zastřešující, scelující principy, které pronikají výrazovými i tematickými vrstvami seriálu. Pro první z nich se nabízí anglický výraz „big picture“. Seriálu scenáristy Ondřeje Gabriela a režiséra Ivana Zachariáše se totiž daří především zprostředkovat „velký obraz“ dějin, konkrétně období kolem pádu železné opony. Ač bychom tedy mohli označit pátrání houslistky Marie po jejím zmizelém manželovi, disidentu Viktorovi, za ústřední dějovou linii, záběr seriálu je mnohem širší. Další aktéři, porůznu zapletení do celé kauzy – příslušníci StB, sovětští agenti, britští diplomaté, politici a sekretářky –, přitom nepůsobí jen jako méně podstatné vedlejší postavy, ale jako plnohodnotní účastníci událostí. Jejich rozdílné, a přitom vzájemně spjaté osudy a naturely tak dohromady utvářejí jakýsi kolektivní historicko­-fikční portrét, v němž téměř každý projevuje svou osobitost a vlastní úhel pohledu. A to je v tuzemské hrané produkci nevídané zejména v případě „estébáků“. Ti zde nutně nejsou bezpáteřními zaprodanci, ale lidmi, kteří jednají na vlastní pěst nebo jsou vnitřně zlomeni soukromou tragédií.

Formát „big picture“ charakterizuje i stylistické pojetí seriálu. V něm se objevuje na poměry domácí i zahraniční televizní tvorby nezvykle vysoké množství velkých celků, které ukazují postavy jako bezbranné figurky utopené v městské či příměstské džungli pozdního socialismu. Nejen že je tedy mnohovrstevnatost této doby znázorněna širším spektrem hlouběji prokreslených protagonistů, ale sami hrdinové jsou nadto velkorysým záběrováním důsledně ukotvováni v okolní realitě. Jde o realitu, která neživí stereotypní představy o šedivém a fádním „socíku“, ale ani není příliš barvitá. Ať už se pohybujeme v bytech, kancelářích nebo pražských exteriérech, jsou to všechno přepečlivě vymodelované, puntičkářsky vyhotovené prostory, jež netíhnou ani k ostalgickému retru à la Vyprávěj (2009–2013), ani nestrhávají pozornost reklamně­-fantaskní stylizací jako Pustina. V souvislostech seriálové tvorby stanice HBO tak Bez vědomí zastupuje další z řady „autentických světů“, jež výpravou i vyprávěním budí dojem uvěřitelnosti a komplexity. A protože tvůrci v tomto případě nedisponovali luxusem několika seriálových řad, v nichž by mohli svůj autentický svět dramaticky rozkošatět, příhodně zapojili vzdušné, hloubkově zaostřené kompozice.

Strach ze sledování

Druhý scelující princip seriálu můžeme označit za „postupné přibližování“. Vůbec nejlépe tuto dynamiku ilustrují četné kamerové zoomy, které obvykle doprovázejí špionské sledovací momenty – chvíle, kdy jsou protagonisté pronásledováni či sledováni tajnými agenty. Ačkoli odtažité celkové kompozice seriál obdařují jakousi „objektivní“, nezaujatou, všeobjímající kvalitou, svižné i pozvolnější zoomování naopak přináší dojem setrvalé paranoie, typické pro totalitní systémy.

Na úrovni dramatu pak seriál napříč všemi epizodami postupně přibližuje, osvětluje, zkonkrétňuje a uvádí do souvislostí neprůhledné události, jichž se Marie s Viktorem stali (ne)dobrovolnými aktéry. Tady Bez vědomí postupuje v souladu se žánrovými pravidly: v každém z dílů poodhalí nové skutečnosti a kousek po kousku zprůhlední vazby mezi postavami. Přesto je třeba vypíchnout a ocenit skutečnost, že scénář nesměřuje k ohranému odhalení „všichni konspirují proti všem“ a místo toho se nebojí pracovat se shodami náhod, omylností a přifouknutými obavami ze zlovolných tajných služeb. To už jsou zároveň motivy, které úzce souvisí s tím, jak Bez vědomí reflektuje historickou skutečnost a jakým způsobem se odvažuje vyjadřovat k politické realitě.

Pokud se úplné vyústění seriálu jeví jako vybočující a nepřípadné, je to zejména proto, že v něm dojde k nečekanému protnutí špionážního dramatu, jež vypráví žánrový příběh, a historické fikce, která má ambici s rozmáchlými gesty otevřeně interpretovat nedávné české dějiny. Přestože seriál ztvárňuje období kolem sametového převratu, jehož definitivní propuknutí líčí s obdivuhodnou zdrženlivostí, děj se dlouho tváří jako čirá fabulace. Až s přicházejícím finále začne být zjevné, že tato fabulace ve skutečnosti zahrnuje dramatizovaný výklad „dějinné pravdy“ – ne snad ve smyslu historické fakticity, ale jakožto vyjádření jejího „ducha“.

Proplouvání historickými zlomy

Duch dějin, jejž seriál vyvolává, bezprostředně plyne z listopadového přechodu mezi dvěma režimy, komunistickým a demokratickým. Podobně jako loňský seriál Rédl i Bez vědomí narušuje rozjásanou vidinu sametové revoluce coby přelomového milníku, který vše od základu změnil a naši zemi otevřel nové, lepší době překypující svobodou. Kromě centrální, vysoce aktuální a možná až příliš efektní kontinuity mezi agenty StB a vrcholnými porevolučními politiky se seriál HBO subtilnějším způsobem dotýká i dalších mezirežimních návazností. Soudruzi odcházejí, bývalí disidenti přicházejí, lidé na klíčových postech se mění, ale jejich praktiky v mnohém zůstávají podobné. To možná nejdůvtipněji ilustruje kariérní vývoj sekretářky Milušky, která si po zmizení svého milence­-estébáka začne s novým šéfem tajných služeb.

Jak seriál sugeruje, s pádem železné opony nepřišel konec ideologií, ale komunistickou ideologii jen plynule vystřídala ideologie kapitalistická. S odkazem na známou říkanku se nabízí podotknout, že za padající oponou nikdo nesmí stát – je třeba se především správně krčit. Protože jedině tak lze hladce proplout i takzvaně velkými historickými zlomy.

Autor je filmový publicista.