Zabít otce

Od úspěšných spisovatelů a spisovatelek nelze v pozdějším věku zpravidla očekávat nějaký dramatický zvrat ve směru jejich tvorby – a ač to zní skepticky, vlastně ani výrazný tvůrčí výboj. Platí to i o tureckém nobelistovi Orhanu Pamukovi. Jeho již osmý do češtiny přeložený román a v celku jeho díla desátá kniha přitom umožňuje dostatečně poučený čtenářský soud o autorově vývoji. Rusovláska (Kırmızı Saçlı Kadın, 2016), jejíž děj začíná po vojenském převratu v roce 1980 a končí v současnosti, nová setkání přinese nejspíš jen těm, kteří do autorova vypravěčského světa vstupují poprvé.

Ve studni

Ústřední postavou a po většinu času i vypravěčem románu je středoškolák Cem. Jeho otec, lékárník a člen marxistického podzemí, opustil krátce po vojenském převratu rodinu, a aby mohl Cem studovat na univerzitě, musí si vydělávat. Kvůli penězům, ale i pro fascinaci starobylým uměním hledání a hloubení studní, se vydává do okolí Istanbulu na letní brigádu. Se studnařským mistrem Mahmutem, který se mu stane druhým otcem, má zřídit studnu pro bohatého podnikatele a jeho plánovanou továrnu. Stránky věnované hloubení studny patří v románu k těm nejlepším, byť občas sklouzávají k barvotiskové nostalgii. V nedaleké vesnici Cem záhy spatří titulní rusovlásku, členku kočovné divadelní společnosti. Zamiluje se do ní a nakonec se mu s rusovlasou herečkou, o několik let starší, než je on sám, podaří strávit noc.

Zápletku či spíše téma románu předznamenávají úvodní citace ze Sófoklova Krále Oidipa a Firdausího Šáhnáme. Oidipův příběh patří k nejznámějším mýtům Západu. Pamuk vedle něj staví jeho inverzi z Šáhnáme, perského díla z počátku 11. století, kde otec Rostam nevědomky zabije svého syna Sohrába. Toto zdvojení doplňuje ještě příběh Abraháma, který ovšem v islámské tradici obětuje nikoli Izáka, ale Izmaela. Od počátku se množící otcovsko­-synovské konfigurace jsou dostatečně návodné, aby čtenář navzdory závěrečné hře s vypravěčskými hlasy záhy uhádl, jak se budou vzorce otcovraždy a synovraždy opakovat.

Postupně stárnoucí Cem je typický Pamukův vypravěč – melancholický muž, trochu ztracený a neúnavně hledající. O to víc v Rusovlásce vyvstává jednostrannost ženských postav. Ani samotná rusovláska, která je sexuálním fantazmatem adolescentního Cema, ani jeho pozdější manželka Ayşe nejsou plnohodnotné charaktery. Ayşe sice řídí stavební firmu, ale jinak vystupuje pouze jako společnice manželovy fascinace Oidipem/Rostamem a v celé knize nemá vlastně žádný samostatný prostor.

Vypravěč příběhů

Rusovláska je zatím posledním Pamukovým románem. Od posledního do češtiny přeloženého, Muzea nevinnosti (2008, česky 2012), Pamuk stihl vydat paměti, několik knih esejů a také rozsáhlý román Kafamda Bir Tuhaflık (Cosi podivného v mé hlavě, 2014). Ten nakladatelství Argo chystá na jaro příštího roku, a patrně proto dvorního Pamukova překladatele Petra Kučeru při převodu Rusovlásky nahradila Petra Sedmíková. Muzeum nevinnosti bylo velkolepým projektem, k němuž patřilo i skutečné muzeum, které dokonce získalo v roce 2014 cenu Evropské muzeum roku, ale literárně bylo v mnoha směrech selháním. Pamuk se ve spletitých návratech svých oblíbených témat a zavíjení milostného příběhu propadal do zbytečné rozvláčnosti a látka přílišným napínáním na zmnožené rámy postupně řídla.

Rusovláska, která je nejkratším Pamukovým románem od Nového života (1994, česky 2008), je nepochybně daleko koncentrovanější. Okouzlení vyprávěním příběhů trvá, jen už se nerozbíhají do spleti kombinující staré východní legendy s moderními populárními žánry, ale spíš převrstvují ústřední zápletku. Proto je v mnohém až příliš blízká řídké osnově Muzea nevinnosti. Když v Rusovlásce čteme věty typu „jedna pasáž z tohoto snáře mi zcela změnila život“, „slyšel jsem včelí bzukot a křik vojáků z dalekých kasáren při večerním nástupu a myslel na to, jak zvláštní je být svědkem toho všeho a jak podivný je lidský život“ či „přemýšlet při psaní, psát o svých pocitech a obrazech, které sám sobě nejsem schopen vysvětlit“, nelze se vyhnout myšlence, že Pamuk, který letos oslavil sedmašedesáté narozeniny, už něco podobného nejednou napsal.

Opakování opakování

Orhan Pamuk vždy kombinoval promyšlenou, spletitou konstrukci románu se zálibou ve všednodenních, ne však nutně banálních historkách. I tady je první polovina knihy věnována hlavně drobným historkám a druhá konfrontaci či spíše blíženectví západního a východního příběhu. Ten se ale proplétá a zavíjí velmi podobně jako v jiných Pamukových prózách. Také závěrečná hra s vypravěčem je spíš opakováním autorským než opakováním v duchu starých příběhů, jež má Pamuk tak v oblibě. A sama zápletka Rusovlásky by se hodila spíš pro povídku nebo novelu.

Stávat se sám sebou skrze příběhy, které vyprávím, je refrén, který se v Pamukových textech vrací až obsedantně, a často velmi působivě, přinejmenším od Bílé pevnosti (1985, česky 2010). Už tam najdeme motiv dvojníků, opakování, zrcadlení a inverze Západu a Východu. Všechny tyto prvky jsou využity i v Rusovlásce, bohužel ale nejsou ničím obohaceny, spíš naopak – v lepším zpracování se objevily už v předchozích autorových románech.