Americký label 88rising se zaměřuje na rappery asijského původu. Částečně jde o zahraniční talenty nalezené na internetu, především však o příslušníky menšin žijících v USA. Asijská identita tak paradoxně vstupuje do mainstreamové americké popkultury prostřednictvím „černého“ žánru.
„88rising je tak cool, jak Asiaté v americké kultuře stěží kdy byli,“ píše v magazínu Rolling Stone hudební publicista Amy X. Wang o labelu, jenž v poslední době podle některých nadšených kritiků mění podobu amerického hip hopu i populární kultury. Vydavatelství založil v roce 2015 v Bronxu Sean Miyashiro poté, co ukončil spolupráci se společností Vice Media, v níž rozjížděl portál Thump specializující se na elektronickou muziku. Cílem jeho nového projektu, který se zpočátku jmenoval CXSHXNLY, ovšem nebylo jen produkování a vydávání nahrávek a tvorba videoklipů, ale také hledání nových hudebních talentů a jejich mediální prezentace.
Žádný velký spektákl
Miyashirovým prvním klientem se stal korejsko-americký rapper Jonathan Park, vystupující jako Dumbfoundead. Ten Miyashira seznámil s klipem It G Ma jihokorejského rappera Keitha Apea. Syrovost skladby vydavatele nadchla, a tak Apea přesvědčil, aby přijel do Spojených států a nahrál zde remix. Američtí fanoušci K-popu a J-popu, ale třeba i anime, byli zvědaví na něco nového a Miyashirova režie prvních Apeových koncertů a mediálních vystoupení jim to nabízela. Singl byl nakonec natolik úspěšný, že mediálnímu start-upu, který Miyashiro prezentoval jako „Vice pro asijskou kulturu“, zajistil první investory. Keith Ape pak na značce 88rising vydal debutové EP Born Again (2018).
Dalším objevem byl Brian Imanuel, původem z Jakarty, vystupující jako Rich Chigga. Ten začátkem roku 2016 na YouTube zveřejnil debutový singl Dat $tick. Dvouminutové fantazírování o zabíjení policajtů působilo z úst sedmnáctiletého ucha s ledvinkou a v tričku lososové barvy trochu podivně, skladba nicméně obsahuje i krátkou pasáž tematizující chudobu a násilí v indonéských slumech. Z písně se stal virální hit, čemuž napomohlo i pozitivní „reakční“ video amerických rapperů v čele s Ghostfacem Killahem. S rostoucí popularitou se Imanuel oprostil od snahy vyvolávat kontroverze, distancoval se od své „edgy“ persony, přejmenoval se na Rich Briana a pod tímto jménem vyšlo i jeho album Amen (2018).
Řada textů o 88rising vyzdvihuje autenticitu interpretů: žádný velký spektákl ani stylizace, jako by hvězdou mohl být kdokoli. Tento přístup má u publika odezvu, a zejména pak u posluchačů asijského původu. Donedávna bylo nepředstavitelné, že by Asiat v americkém popu dosáhl takového věhlasu, snad s výjimkou uměle vyprodukovaných boy bandů nebo dívčích skupin. Interpreti z 88rising přitom pracují i s humorem a ironií. Jedna z hvězd labelu, ósacký rodák George Miller alias Joji, který se v minulosti proslavil virálním hitem Harlem Shake a svými youtubeovými alter egy Filthy Frank a Pink Guy, například v klipu Can’t Get Over You odkazuje na chicagský drill a jeho posedlost zbraněmi – pouze crew za jeho zády místo samopalů máchá plastovými hračkami a hopsá přitom na jeho lo-fi R&B. Celkovou představu o produkci vydavatelství si můžeme udělat díky kompilaci Head in the Clouds (2018).
Disney pro Asiaty
Miyashiro má s 88rising nemalé ambice – chce svou společnost proměnit v „Disneyho pro Asiaty“. Zároveň ale prohlásil, že neusiluje pouze o reprezentaci hudebníků z řad asijských přistěhovalců, ale vůbec všech imigrantů. Posledním přírůstkem do týmu 88rising, který v současnosti tvoří osm interpretů, je tak afroamerický rapper August 08 z losangeleského Koreatownu, kterému na labelu vyšla nahrávka Father (2018). Přesto je důraz na asijskou identitu zřejmý – a cílem rozhodně není snaha o přizpůsobení se stereotypům a zapadnutí do konvencí žánru. Čínský rapový kvartet Higher Brothers nebo zpěvačka Lexie Liu například kombinují angličtinu s mandarínštinou, aniž by jim to ubíralo na popularitě. Miyashirova koncepce je opravdu rozmáchlá. Kromě importu asijských hudebníků a prezentace interpretů z přistěhovaleckých rodin se také snaží o propojování americké a asijské scény.
88rising se však netěší jen pozitivním ohlasům. Kritika labelu často vytýká snahu prezentovat jeho produkci jako jakousi „asijskou kulturu“, přestože se jedná pouze o specifickou podobu amerického rapu či R&B. S tím souvisí i choulostivá otázka povrchní apropriace různých aspektů afroamerické kultury, jak to demonstruje i výše zmíněné Brianovo vzdání se přezdívky Chigga (odkazující na „nigga“). Vzniká tak určité napětí mezi přebíráním emancipačních postupů, za nimiž jsou desítky let bojů proti diskriminaci menšin v americké společnosti, a vezením se na módní vlně, o jejíž existenci svědčí třeba to, že se loňský film Šíleně bohatí Asiati (Crazy Rich Asians) stal komerčním trhákem. Zdá se zkrátka, že Asiaté začínají být v americké popkultuře „v kursu“. Na druhou stranu dlouhá léta nebyli dostatečně mediálně reprezentováni, a pokud ano, pak v duchu těch nejprvoplánovějších stereotypů. Miyashiro si toho je dobře vědom, a proto si vybírá osobnosti, jejichž image je neotřelá, a žánry, k nimž se obvykle váže přívlastek „cool“. Díky 88rising získala spousta nejen amerických Asiatů svůj mediální předobraz v populární kultuře. Jestli jde o skutečnou autenticitu, nebo o producentský konstrukt, je další věc.
Autor je publicista.