Dočasné poststruktury

Zabralo mi spoustu času, než jsem se zorientoval v ideovém vrstvení, které si ostravská Galerie Plato vytyčila jako komplexní dramaturgický záměr. Podstatným a troufám si říct jediným pro mě srozumitelným aspektem jejích kontinuálně navazujících aktivit je zabydlování prostoru o rozloze pěti tisíc metrů čtverečních v budově bývalého hobby marketu Bauhaus, v němž galerie dočasně sídlí od dubna minulého roku.

Dočasnost jako improvizace

Kurátorský tým ve složení Marek Pokorný, Michal Novotný, Daniela a Linda Dostálkovy a Jakub Adamec přistoupil k dramaturgii galerie formou postupného budování zázemí, díky němuž Plato přerůstá v kulturní centrum. Děje se tak jednak autorskými interpretacemi funkčních složek provozu, jako jsou šatna, kavárna či knihovna, jednak intervencemi do prostoru galerie solitérními uměleckými díly, potažmo instalační kompozicí. I když jsou tyto aktivity zastřešeny jednotnou značkou Dočasné struktury a traktovány číselnou posloupností 1, 2, 3, 4, v důsledku se větví ještě dále. Vznikají tak další „podstruktury“, jako jsou „Dekor“ nebo „Displej“ a výstavy korporátních a městských sbírek. Když tedy navštívíte galerii jako divák neznalý této sofistikovaně komponované dramaturgie a prokousáváte se textem k „aktuální výstavě“, je vám vlastně předkládána čtvrtá řada něčeho (Dočasné struktury), jejíž součástí je druhá řada něčeho (Displej), přičemž v této řadě se jedná o druhého autora ze čtyř.

Zároveň se zdánlivě nezávisle – ačkoliv v jednom výstavním balíčku – odehrává další řada jiné série, totiž výstava korporátních a městských sbírek, aktuálně tedy sbírka společnosti Deutsche Telekom. Takto předimenzovaná strukturovanost nebo strukturovaná předimenzovanost rozhodně nevychází divákovi vstříc, a tak se Plato dostává do jisté institucionální pasti. „Laboratoř“ zkoumající hranice fungování galerie, jejího provozu a obsahové náplně by měla myslet i na dosah svých výstupů a jejich srozumitelnost navenek. Navzdory tomu, že Plato rozvíjí skvělé mimogalerijní a snad se dá říct i mimoumělecké aktivity s přesahem do veřejného prostoru, nemohu se zbavit dojmu, že vnitřní provoz nenese dostatečně silnou, ucelenou a srozumitelnou výpověď, a stává se tak do sebe se uzavírající baštou insiderů.

Tři části čtvrté řady

O čem vlastně vypovídají Dočasné struktury 4? Pokud se zaměříme na konkrétní výstupy to­­hoto kompozičního schématu, setkáme se s dílem estonské umělkyně Marge Monko, která pro ostravskou galerii vytvořila velkoprostorovou instalaci s názvem Čirá slabost. Monko je jistě v mnoha ohledech zajímavou umělkyní: ve své tvorbě se věnuje podprahovým mechanismům, jimiž se reklama, poháněná silou trhu, vkrádá pod kůži konzumenta a vyvolává v něm pocity touhy. Bližšího pochopení autorčiny výzkumné umělecké praxe se ovšem z jediné přítomné instalace bohužel nedobereme.

Další součástí „aktuální výstavy“ jsou videa devíti východoevropských autorů. Jejich spojujícím motivem je sociální napětí vyvěrající z místní specifické situace, nicméně nalezneme v nich i slušnou porci absurdního humoru. Silně ve mně rezonovalo video Šelji Kamerić Štěstí, od něhož jsem se ­nemohl odtrhnout.

Třetí součástkou čtvrtého soukolí Dočasných struktur je jakási dřevěná mobilní stavebnice – či chcete­-li prostorová struktura – od slovinského umělce Tobiase Putriha, která slouží jako fyzický podnět ke hře. Kdokoliv si může postavit buď vlastní abstrahovanou tvarovou strukturu, nebo třeba funkční stolek s židlemi. Videa i dřevěná prostorová struktura přitom pocházejí ze zmíněné sbírky Deutsche Telekom, a naplňují tedy jak škatulku Dekor, tak závěrečnou výstavu ze série korporátních a městských sbírek.

Struktura jako zmatek

Jako návštěvník a nyní i komentátor jedné ucelené výstavy ovšem marně hledám spojitost mezi oněmi třemi vystavenými ­celky. Podrobné analyzování portfolia galerijní dramaturgie může sice působit přísně, ale jen těžko se zbavíme dojmu, že je zbytečně komplikovaná, zbytnělá a nepřehledná. Díl viny na takové situaci možná nesou i doprovodné texty, v nichž je právě příslušnost do konkrétní škatulky dramaturgického „podplánu“ zdůrazňována jako podstatné kritérium. Z pozice diváka se ale v doprovodném textu k výstavě nechci dozvídat o tom, která položka ukončuje danou řadu, která zase navazuje na jinou a které hledisko tím sleduje. V důsledku přede mnou stejně stojí tři nesourodá díla, jejichž spojitost marně hledám. Chápu, že nebylo záměrem čtvrtých Dočasných struktur vytvořit tematický celek s jednotnou výstupní informací, potíž je ale v tom, že ani žádná jednotlivá část ve výsledku nemá téměř žádnou podstatnou výpovědní hodnotu. Jsou to jen malé fragmenty, které nemohou příliš vypovídat ani o tvorbě jednotlivých autorů, zároveň ovšem neříkají nic ani jako celek. Možná nicméně fungují jako podstruktura nějaké větší struktury – například snahy experimentálně a systematicky osídlovat negalerijní prostor záměrnou kurátorskou strategií.

Větvením do mnohých tematických směrů, například výzkumu narušování různých forem vystavování, klade galerie na své publikum značné nároky – staví jej před nutnost kontinuálního sledování výstavní dramaturgie v čase. Taková strategie mi připadá nejen nevstřícná vůči náhodnému divákovi, vlastně na mě působí až násilně: jakou informaci mi například přinese „výzkum“ vedený pod hlavičkou Displej, pokud přijdu pouze na jednu výstavu, o níž se dozvím, že se nazývá Dočasné struktury 4? Otevře mi aktuální instalace Marge Monko kritický průzor do problematiky alternativních forem vystavování? Jedna věta v doprovodném textu Michala Novotného, která naznačuje, že se umělkyně zabývá transparencí jakožto „jednou z nejvýraznějších současných hodnotových ideologií“, asi k pochopení toho, o jakou „ideologickou dekonstrukci formy vystavování“ se vlastně jedná, moc nepřispěje. Jde o transparentní dílo jakožto manifest transparentní formy vystavování? Pouhé nastínění problematiky patrně nestačí.

Zkrátka, pokud bych se jako náhodný kolem­jdoucí zastavil na aktuální výstavě, asi bych pocítil především zmatení. Jestli je právě tohle strategický záměr „laboratoře“ jménem Galerie Plato, pak rozhodně funguje.

Autor je kurátor.