Já na místě a místo ve mně

Poezie jako životní prostor, rozměrná, společenská, niterná. Poslední sbírka irského básníka a nositele Nobelovy ceny Seamuse Heaneyho s názvem Lidský řetěz (Human Chain, 2010) obsahuje texty, jejichž tematika se rozpíná od osobního k univerzálnímu, básně zakořeněné do autorovy domoviny, a přece si v duchu modernismu vědomé poetické tradice, která je předchází.

Venušiny hrdličky

Lidský řetěz začíná jako veskrze osobní výpověď. Mluvčí vzpomíná na rodiče, ze střípků obrazů skládá charakteristiku otce i matky. Probírá se pamětí a vidí se ve společnosti rodičů, rozechvělých a rozpačitých svatebčanů, pak se stává školákem, jenž s novou společenskou rolí získal od rodiny odstup, a posléze dospělým mužem, který lituje, že se jeho vztah k otci nikdy zcela nenaplnil. Vzpomínání je přitom záměrně zpochybňováno spojeními a výrazy jako „už mi svítá“, „snad“, „někdy v létě“ apod. Svého otce básník zachycuje v parafrázi na hádanku Sfingy ve třech okamžicích – v rozpuku sil, v bezmocné opilosti a v očekávání smrti. Rodinná minulost neplodí jen nostalgii, ale skrze evokaci tělesného úpadku i tíseň: „být mu blíž, než by/ se člověku chtělo,/ ale přes to všechno muset/ pokračovat dál“. Chátrání se nevyhne ani mluvčímu, jeho radostné in illo tempore je v básni Chanson d’aventure navždy zapomenuto, básník poznává „svět přeťatý napojeným přívodem kapačky“. Stává se rytířem smutné postavy, kterého nemoc odtrhává od milovaných.

Heaney však neomezuje fikční svět kruhem rodiny a své minulosti – osobní a zdánlivě všední se v jeho verších vždy prolíná s univerzálním a mytickým. V básních Kasička a Lidský řetěz evokuje sílu solidarity, jsou to vzpomínky doslova vtisknuté do kůže, ať už jde o hrubý pytel v rukou dospělého muže nebo kasičku se škvírou na mince v dlani dítěte. Fyzická práce je u Heaneyho vždy očistná a prospěšná pro toho, kdo ji vykonává. Mluvčí vidí sám sebe jako jednoho z mnoha, neodmítá svůj nehrdinský původ, a zároveň do svých básní přijímá prvky mýtu, konkrétně Vergiliovy Aeneidy. Báseň Linka 110 upomene na Joyceova Odyssea. Mluvčí ve dvanácti částech putuje moderním městem, přičemž si v úvodním čísle v antikvariátu pořídí výtisk šesté knihy Aeneidy a pak navštíví rušný trh ve Smithfieldu, ale i Itálii, smuteční hostinu a vigilii. V obleku „šedém jak Venušiny hrdličky“ projde jako Aeneas v zásvětí „věkem duchů“, aby v závěru mohl nastat „věk zrodů“.

Mýtus je zde chápán ne jako výsada héroů, ale jako sdílená zkušenost: „šťastné stíny v bělostných řízách/ zápolí na lučinách a mezi nimi/ se proplétá Orfeus, drnká do strun, točí// se v tepu své hudby, a aby se vyhnul těm, kdo běhají,/ tančí, zápasí na trávě./ Ne o moc jiné než sportovní den v Bellaghy“. Mrtví mají běžná jména a mluvčí není jen Aeneasem, ale prožívá i mladický „odříkavý věk nečistoty“ a sám sobě namítá, že místo hrdliček, průvodkyní Aeneových, by jeho společníky mohli být holubi McNichollsů. Intertextualita je v Lidském řetězu zprostředkována jak motivicky, tak explicitně, jako například v básni Pole u řeky, jež odkazuje na konkrétní pasáže šesté knihy Aeneidy. Říčka Moyola se stává paralelou Vergiliovy Léthé, a báseň tak funguje jako nápověda k následujícímu číslu Linka 110.

Magie slova

Básníkova rodná krajina je vylíčena skrz jeho duši. Ke každému místu se váže osobní vzpomínka, zároveň si je však mluvčí vždy vědom, že co zde prožil, se již nikdy nevrátí. Proměnou přitom neprochází jen prostor a postavy, ale i samotná řeč. V básních jako Starý refrén nebo Herbář si mluvčí vybavuje specifické výrazy rostlin, personifikuje je a obdivuje zvukomalebnost jejich jmen. „Mezi vřesem a měsíčkem,/ mezi janovcem a pampeliškou,/ mezi rašeliníkem a pryskyřníkem,/ mezi zimolezem a pomněnkou.// Jako mezi jasnou modří a mraky,/ mezi kupkou sena a západem slunce,/ mezi dubem a břidlicovou střechou// měl jsem svou existenci. Byl jsem tam./ Já na místě a místo ve mně.“

Citovaná pasáž svou anaforičností připomene až chvalozpěv, natolik je mluvčí vrostlý do přírodního světa. Právě v básních zaměřených na jazykovou hru zejména vynikne kvalita překladu Daniela Soukupa. Podařilo se mu uchovat kouzlo jednotlivých slovních spojení v češtině, ale obratně pracuje i s přítomností latiny a angličtiny a také s pasážemi, jež odkazují na cizí texty. Význam prostoru v Herbáři ještě umocňuje druhá osoba, která podtrhuje důvěrnost a zároveň dualitu mezi básnickým já v minulosti a přítomnosti. Prostor nabývá magických rysů, objevují se motivy kouzelné zahrady a princezen, ale opět jsou transponovány do přítomnosti – dvoření se rybárníkově dceři začíná úkolem pojíst s rodinou úhoře k večeři.

Vergilius a svatý Kolumba

Elegičnost sbírky plyne jak ze zmíněných témat, tak z práce s intertextualitou a odkazováním mimo fikční svět knihy. Vergiliovská reference již byla zmíněna, leitmotivem Lidského řetězu je však i postava mnicha a misio­náře svatého Kolumby, jenž byl v šestém století vyhnán z Irska do Skotska a nikdy se už nevrátil. V jeho postavě se snoubí témata exilu a autorství (Kolumba musel opustit Irsko mimo jiné kvůli sporům o vlastnictví kopie zpěvníku). Stejně jako Heaney i on přehlíží celý svůj život a ví, že není návratu. Mluvčí šikovně zachází s modalitou, zastavuje se u toho, co již nelze odestát: „Jestli jsem ho měl někde obejmout,/ tak na břehu řeky tenkrát v létě.“

V Lidském řetězu nalezneme řadu přímých citací v uvozovkách, výrazy latinské i anglické a adaptace textů antických i středověkých. Vedle převládajícího volného verše děleného do tříveršových nerýmovaných slok se zde objevuje dvojverší, dialog či dopis. Některé básně jsou dedikovány nedávno zesnulým umělcům, ale i Heaneyho potomkům. Název sbírky tak přesahuje význam eponymní básně a označuje propojenost rodiny psychofyzické i umělecké. Lidský řetěz je básníkovým rozloučením a jeho síla je nebývalá.

Autorka je anglistka.