Po čtyřech letech existence byla na počátku ledna vyklizena žižkovská Klinika, jež v mnoha ohledech předčila předešlé squatterské počiny v metropoli. V současnosti tak v Praze neexistuje squat, jenž by byl centrem alternativní kultury i radikálně levicové politiky, a přitom se neuzavíral před okolním světem.
Stát v zastoupení Správy železniční dopravní cesty (SŽDC) nechal 10. ledna exekutorem a najatou soukromou bezpečnostní agenturou, zpovzdálí podporovanou asi dvaceti policisty v civilu, vyklidit Autonomní sociální centrum Klinika. Přestože asi dvě stovky lidí evikci oddálily symbolicky o jeden den a pětice aktivistů vytrvala ještě týden na střeše budovy, více než čtyři roky trvající příběh tohoto unikátního prostoru dospěl ke konci. Přinejmenším skončila jedna jeho kapitola.
Vzpomínky na budoucnost
Zmíněný příběh ovšem nezačal v den, kdy skupina lidí vstoupila do pět let nevyužívaného domu a začala jej uklízet, opravovat a svými aktivitami oživovat, ale o rok a půl dřív, když v létě 2013 několik desítek lidí plánovalo událost Vzpomínky na budoucnost u příležitosti dvacátého výročí obsazení squatu Ladronka. Právě z této akce vzešel budoucí kolektiv Kliniky, jenž usiloval o vytvoření autonomního centra, které by fungovalo mimo principy zisku, soutěžení, partikulárního nacionalismu, konformismu, společenské atomizace a odcizení.
Jak už bylo řečeno, objekt ve vlastnictví státu v době, kdy ho aktivisté obsadili, tedy v prosinci roku 2014, neměl využití. Zpočátku si Klinika za podpory široké veřejnosti dokonce vybojovala smlouvu na jeden rok, během něhož dokázala, že centrum může samosprávně fungovat a ještě nabízet solidární pomoc lidem prchajícím před válkou. Tento viditelný příklad nonkonformity ovšem – nijak překvapivě – vzbuzoval nelibost především u pravicových politiků z ODS, ale i mnohých státních úředníků. Stačí si přečíst tehdejší vyjádření šéfky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) Kateřiny Arajmu, která se děsila, že po celé republice budou vyrůstat další Kliniky.
Heslo „Každé město potřebuje svoji Kliniku“ se nicméně nenaplnilo – autonomní sociální centrum se brzy stalo terčem antiuprchlického xenofobního aktivismu a stát k protisystémové iniciativě zaujal negativní stanovisko. Následovaly tři roky snahy se Kliniky zbavit, což ovšem do určité míry diskreditovala nejasnost ohledně dalšího využití objektu a také skutečnost, že stát neváhal porušovat vlastní vyhlášky, předpisy a zákony. Klinika si přitom dlouhodobě udržela poměrně širokou podporu veřejnosti. Pro mnohé představovala apel ukazující, že svobodu je třeba si vybojovat, ne ji přijímat jako benefit – že je to tudíž společná aktivita, sociální vztah, který se obnovuje v každodenním jednání.
Vynalézání nové levice
Jeden dlouholetý aktivista mi řekl, že Klinice se podařilo „zkazit“ jednu generaci. Otevřela totiž (slovy sociologa Johna Hollowaye) v kapitalismu a zejména v sociální představivosti mnoha lidí „trhliny“. Nešlo ale pouze o představivost – byly to čtyři roky potkávání, utváření nových vztahů a vazeb mezi lidmi, kteří by se jinak nepotkali. Pod tlakem státu a hrozby vyklizení samozřejmě nalezneme i spoustu stresu, vyhoření, smutku a hádek. Hlavní je však uvědomění, že jen skrze kolektivní jednání je možné prožít záblesky jiného, ale realizovatelného světa. Příběh Kliniky je v tomto smyslu příkladem politiky stávání se. V silné osobní výpovědi to vyjádřila jedna z aktivistek kolektivu pár dní po vyklizení: „Klinika vytvořila podhoubí, spojila nespojitelné. Na posledních plénech (…) seděli aktivisti, squatteři, lidi od tekna, univerzitní pedagogové, umělci, zaměstnanci, nepřizpůsobiví, studenti i lidi z ulice.“
V žádném případě tedy nejde a nikdy nešlo jen o skupinu lidí, jež se „opevnila“ v jednom domě na Žižkově. Klinika se snažila být příkladem a inspirovat k politice zdola založené na přímé akci a osobní participaci. Tento přístup byl postaven na univerzalistických hodnotách solidarity, rovnosti a volnosti, což se projevovalo třeba ve vztahu k lidem bez domova, sociálně vyloučeným nebo uprchlíkům před válkou. V tomto ohledu byla Klinika pokusem o vynalézání nové levice, která se neohlíží do minulosti, ale snaží se postavit čelem novým výzvám. I proto byl na Kliniku vyvíjen tlak prostřednictvím předpisů a vyhlášek, ale také lží a výmyslů především ze strany pravicově konzervativní ODS v čele s bývalým místostarostou Prahy 3 Alexandrem Bellu a političkami Janou Černochovou a Alexandrou Udženijou. Bylo jim jasné, že Klinika představuje pravý opak toho, co už od devadesátých let reprezentuje ODS. Došlo to i poslancům Václavu Klausovi mladšímu a Janu Skopečkovi, jenž v době vyklízení centra napsal: „Příběh Kliniky potvrzuje, že vážným soupeřem pravice nebude uvadající a odcházející KSČM, ale mladí, extrémní levičáci, neomarxisti a různé další odstíny levice z prostředí Klinik.“
Po evikci sociálního centra se objevilo heslo „Myšlenku nevyklidíš“. S tím sloganem mám ovšem trochu problém. Historie totiž už mnohokrát ukázala, že různé formy otevřené nebo sofistikované represe jsou schopny progresivní myšlenky skutečně potlačit anebo na dlouhou dobu umlčet. Každá idea totiž potřebuje tělo, které ji bude uskutečňovat, a lidé zase potřebují fyzický prostor, kde se mohou potkávat. Pokud se myšlenky nemohou materializovat, mizí zpravidla v zapomnění. Jestli se mají naplnit noční můry poslance Skopečka a dalších, je třeba psát příběh Kliniky dál. Musíme zůstat aktéry dění.
Autor je členem kolektivu Klinika.